Explozivní dluhové domino: nadcházející finanční katastrofa (6)

Finanční bouře udeřila na Dubaj

V únoru 2009 oznámil list Guardian, že „šestiletý rozmach, který přeměnil písečné duny na zářící metropoli a vytvořil nejvyšší budovu světa, největší nákupní centrum a, jak někteří říkají, svatyni nespoutaného kapitalismu, se se skřípěním zastavuje“, když Dubaj, jeden ze šesti států, které tvoří Spojené arabské emiráty (SAE), zasáhla krize. „Realitní bublina, která poháněla frenetickou expanzi Dubaje postavenou na vypůjčených penězích a spekulativních investicích, praskla“.

O několik měsíců později, v listopadu 2009, se Dubaj ponořila do dluhové krize, což vyvolalo obavy, že by mohlo dojít k zažehnutí dvojnásobné recese a další vlně finanční krize. Jak napsal Guardian:

„Vlády snížily úrokové sazby, vytvořily nové elektronické peníze a umožnily, aby rozpočtové deficity dosáhly rekordních úrovní. To vše při pokusu o zvýšení růstu téměř po kolapsu globálního finančního systému. […] I přesto, že mají ropu, zažily mnohé z těchto zemí explozivní nárůst úvěru. Je naprosto jasné, že v r. 2010 nás čeká mnohem více problémů.“

Avšak sousední na ropu bohatý stát Abu Dhabi přispěchal na pomoc Dubaji záchranným balíčkem 10 miliard dolarů, což vedlo ministra zahraničí SAE k tomu, aby finanční krizi Dubaje prohlásil za skončenou.

V polovině února 2010 se v Dubaji nicméně opět objevily obavy z dluhové krize; americká banka Morgan Stanley oznámila, že „náklady na pojištění proti nedodržení závazku Dubaje [v polovině února] prudce vzrostly na úroveň, na které byly během vrcholu dluhové krize tohoto městského státu v listopadu“. Tyto obavy se znovu vynořily z následujících důvodů:

„Investoři přesunuli [15. února] svou pozornost na Záliv, když trhy zareagovaly na obavy, že restrukturalizační plán státem vlastněného konglomerátu Dubai World zaplatí věřitelům pouhých 60 procent peněz, které jim dluží.“

Opět je cílem vlád v rozvíjející se dluhové krizi ne to, aby zachránily své občany před kolabující ekonomikou a inflační měnou, ale to, aby v každé takovéto kolabující ekonomice zachránily „zájmy“ svých hlavních bank a korporací.

Státní dluh zasahuje Řecko

V říjnu 2009 se v Řecku dostala k moci nová socialistická vláda slibující, že ekonomice státu poskytne finanční injekci ve výši 3 miliardy euro, aby ji opět posílila. Řecko trpělo během ekonomické krize obzvlášť těžce; zažilo nepokoje a protesty. V prosinci 2009 Řecko prohlásilo, že nedojde k prodlení splacení jeho dluhu, ale vláda dodala: „Lidé pobírající pevnou mzdu za tuto situaci nezaplatí: nepřistoupíme ke zmrazení nebo krácení platů. Nedostali jsme se k moci, abychom strhli sociální stát“. Ambrose Evans-Pritchard v prosinci 2009 pro list Telegraph napsal:

„Řecku se říká, aby přijalo úsporný balíček stylu MMF, bez devalvace, která je pro plány MMF tak klíčová. Tento recept je ruinující a naprosto sebelikvidující. Veřejný dluh je již na 113% HDP. Evropská komise říká, že koncem roku 2010 dosáhne 125%. V r. 2012 může vzrůst až na 140%.

Pokud by Řecko zavedlo drakonické snížení platů po způsobu Irska (5% u nižších státních úředníků a až 20% u vedoucích pracovníků), došlo by k prohloubení krize a způsobilo by to další poklesy příjmů z daní. Na takovouto hrubou politiku je již příliš pozdě. Řecko je za bodem zvratu dluhové spirály.“

Evans-Pritchard napsal, že krize v Řecku má hodně co dělat s Evropskou měnovou unií (EMU), která vytvořila euro, a všechny členské státy podrobila rozhodování Evropské centrální banky a „úrokové sazby byly pro Řecko, Portugalsko, Španělsko a Irsko příliš nízké a způsobily, že všechny tyto země zachvátil destruktivní rozmach trhu s nemovitostmi a nárůst platů“. Dále:

„Státy EU se mohou spojit dohromady, aby půjčkami udržely nějakou dobu Řecko nad vodou. To vůbec nic neřeší. Zvyšuje to řecký dluh, prodlužuje to agónii. To, co Řecko potřebuje - pokud neopustí EMU - je permanentní podpora severu. Španělsko a Portugalsko budou pomoc potřebovat také.“

Do začátku prosince 2009 se řecký dluh zvýšil na závratných 300 miliard euro a jeho „finanční strasti měly rovněž vliv na euro, jehož dlouhodobá hodnota závisí na tom, že členské země udrží své finance v pořádku“. Navíc i Irsko, Španělsko a Portugalsko čelilo problémům se svými dluhy. Jak se ukázalo, předchozí řecká vláda falšovala účetnictví, a když se k moci dostala vláda nová, zdědila dvojnásobný federální deficit, než očekávala.

V únoru 2010 deník New York Times odhalil, že:

„S pomocí Wall Street se Řecko deset let snažilo obejít evropské limity pro zadlužení. Jeden obchod vytvořený bankou Goldman Sachs pomohl před rozpočtovými dozorci v Bruselu skrýt miliardy dluhu.

Dokonce, i když se krize blížila k vyvrcholení, hledaly banky způsoby, jak Řecku pomoci oddálit den zúčtování. Začátkem listopadu - tři měsíce předtím, než se Atény staly epicentrem globálního finančního stresu - dorazil do tohoto starobylého města tým z Goldman Sachs, který podle dvou lidí, kteří byli o setkání informováni, předložil vládě zápolící se splacením svých účtů velmi moderní návrh.

Bankéři vedení prezidentem Goldman Sachs Garym D. Cohnem nabídli finanční prostředek, který by přesunul dluh z řeckého systému zdravotnictví daleko do budoucnosti, tedy něco podobného, jako když si finančně vyčerpaní majitelé nemovitosti vezmou druhou hypotéku, aby vyplatili své kreditní karty.“

Dokonce již v r. 2001, kdy se Řecko připojilo k eurobloku, pomohla zemi banka Goldman Sachs „půjčit si v tichosti miliardy“ díky obchodu, který „byl skrytý před zraky veřejnosti, protože byl označený za obchod s oběživem spíše než za půjčku, a pomohla Aténám vyhovět evropským pravidlům pro deficity, zatímco pokračovaly v utrácení nad poměry“. „Řecko dluží světu 300 miliard dolarů a do většiny tohoto dluhu jsou zapojeny velké banky. Nedodržení závazku by mělo celosvětové dozvuky.“ Goldman Sachs i JP Morgan Chase provedly něco podobného v Itálii i dalších zemích Evropy.

Počátkem února se setkaly země EU vedené Francií a Německem, aby diskutovaly o záchranném balíčku pro Řecko, pravděpodobně za pomoci Evropské centrální banky a možná i MMF. Tato záležitost uvrhla eurozónu do krize, protože důvěra v euro se vytratila a „Němci se natolik zbavili iluzí o euru, že mnozí z nich nepřijímají bankovky vyrobené mimo svoji domovinu.“

Od Německa se k velkému zděšení tamních obyvatel očekávalo, že poskytne řecké ekonomice finanční pomoc. Jak uvedl jeden německý politik: „Nemůžeme očekávat, že občané, jejichž daně jsou již tak příliš vysoké, budou podporovat chybnou finanční a rozpočtovou politiku jiných států eurozóny.“ Jeden ekonom varoval, že kolaps Řecka by mohl vést ke kolapsu eura:

„Existuje dost lidí, kteří na trhu spekulují o možném bankrotu Řecka a jakmile Řecko postihne, obrátí svou pozornost na Španělsko a Itálii, a Německo a Francie budou nuceni opět zakročit.“

Nicméně Lisabonská smlouva byla schválena v r. 2009, což uvedlo v platnost Evropskou ústavu a poskytlo Bruselu enormní pravomoci nad členskými zeměmi. Jak informoval deník Telegraph 16. února 2010, připravila EU Řecko o jeho právo hlasovat na klíčovém setkání, které se má konat v březnu:

„Rada ministrů financí EU řekla, že Atény musí splnit požadavky na úspory do 16. března, jinak úplně ztratí kontrolu nad svou vlastní daňovou a výdajovou politikou. Pokud se jim to nepodaří, nařídí sama EU škrty v souladu s drakonickým článkem 126.9 Lisabonské smlouvy, kterýžto akt by se rovnal ekonomické svrchovanosti [tj. zahraniční ekonomické kontrole].

Zatímco symbolický krok odebrat Řecku jeho hlasovací právo na jednom setkání neznamená prakticky žádný rozdíl, označuje ústavní předěl a představuje drtivou ztrátu suverenity.

„Zcela jistě je nenecháme vyklouznout,“ řekl rakouský ministr financí Josef Proll, který tak zopakoval názory svých kolegů ze severní Evropy. Někteří němečtí představitelé volali po tom, aby bylo Řecku upřeno hlasovací právo ve všech záležitostech EU, dokud se nevymaní z „nucené správy“.

EU nadále odmítá sdělit podrobnosti o tom, jak by mohla Řecku pomoci získat do konce června 30 miliard euro (26 miliard liber) z globálních úvěrových trhů.“

Zdá se, že EU je ve znepokojivé situaci. Pokud dovolí, aby Řecko zachránil MMF, bude to rána pro víru v euro jako měnu, zatímco pokud Řecku poskytne finanční pomoc, podpoří to vnitřní tlaky v evropských zemích na upuštění od eura.

Začátkem února Ambrose Evans-Pritchard v deníku Telegraph napsal, že „řecká dluhová krize se rozšířila do Španělska a Portugalska a nebezpečně se tak zvyšuje, protože světové trhy testují, jestli je Evropa ochotná podržet měnovou unii činy, spíše než pouhými slovy“:

„Julian Callow z Barclays Capital řekl, že EU bude možná muset uplatnit nouzové smluvní pravomoci podle článku 122, aby zastavila tuto nákazu, a vydat na řecký dluh záruky EU. ‚Pokud nebude tento problém izolován, může vyústit v to, že se přes většinu EU převalí tsunami stylu Lehman‘.

[…] Vůdci EU nakonec na záchranu přispěchají, ale Německo bude muset ještě v této „hře s ohněm“ přivřít oči. Jádrem celé věci je, že úvěrová bublina EMU zanechala jižní Evropu s obrovskými zahraničními závazky: Španělsko s 91% HDP (950 mld. euro); Portugalsko se 108% (177 mld. euro). V porovnání s 87% Řecka (208 mld. euro). Podle tohoto měřítka jsou iberské schodky horší než řecký a částky jsou mnohem větší. Nebezpečím je, že zahraniční věřitelé financování zastaví, a tím se spustí v EMU vnitřní verze asijské finanční krize r. 1998.“

S ohledem na rostoucí krizi státních dluhů, která sahá od Řecka po Španělsko a Portugalsko, a pravděpodobně ještě dál, se začal šířit strach.

-pokračování-