V ohních Hory osudu II., část 20. - Tajemství Eschatonu

V tomto bodě nás čeká závěrečná resp. třetí část, v níž budeme věnovat pozornost doplňkovým signaturám v přítomnosti mitraického boha času. Nejprve si uveďme symbolický klíč v rukou monstra, jenž je s neochvějnou pravidelnosti přítomen ve většině příslušné symboliky. Leccos jsme se již dověděli v souvislosti s objevem lvího boha v roli strážce osmé brány na vrcholu mitraického žebříku, na což upozornil i badatel David Ulansey. Je zřejmé, že onen klíč je klíčem od sluneční brány definované prostřednictvím protnutí dvou nebeských orbit přítomných na světovém glóbu. Mluvíme zde o velmi důležité symbolické koncepci strážce prahu, jímž je bez nejmenších pochyb i lví bůh mitraismu. Pro příbuznou ikonografii platí jakási duální kompozice těchto strážců nebeských bran či portálů, kteří jsou zpravidla obdařeni dvojicí hlav směřujících v protilehlém směru.

Za zmínku stojí představa římského slunečního boha Januse se dvěma tvářemi hledícími v opačném směru nebo symbolická podoba dvojhlavého říšského orla, jenž na rovině archetypální splňuje rovněž veškeré charakteristiky tohoto strážce prahu a tajemství. Dvě tváře římského boha Januse údajně souvisí s mystériem dvou Janů, přesněji řečeno s osobou sv. Jana Křtitele z období letního slunovratu a sv.Jana Evangelisty z doby zimního slunovratu, což podtrhuje úlohu tohoto boha jako strážce Slunce v rámci jeho vzestupu směrem k letnímu slunovratu a následného sestupu na svoji limitní hranici v čase zimního slunovratu.Totožný duální vztah lze pochopitelně tušit u všech ostatních duálních bohů bran, kteří symbolicky spojovali slunovratová znamení Raka a Kozoroha a nesli tudíž i esoterní význam strážců Velkého precesního cyklu.

S obdobným motivem se setkáváme i v symbolickém prostředí egyptské kultury, kde totožnou úlohu strážce prahu zastupoval duální bůh Aker v podobě dvojice lvů střežících sluneční kotouč na horizontu v pomyslné bráně mezi dnem a nocí. Říká se, že jeden ze lvů hledí do minulosti a druhý do budoucnosti, oba jsou tedy strážci času na linii ekliptiky v pomyslné sluneční bráně vzkříšení a znovuzrození Slunce na prahu následujícího dne. Pozorný čtenář rovněž doplní kosmickou perspektivu lvích strážců, kteří prostřednictvím svých „hadích ocasů“ symbolizujících ekliptiku vítají zrození slunce na konci Velkého cyklu precese, což podtrhuje jejich úlohu strážců brány egyptského podsvětí čili Duatu. Na přiloženém snímku vidíme lví bohy Akeru vítající zrození sluneční boha Horuse v symbolu cyklického či precesního urobora značící pozici Slunce v portálu galaktického draka Mléčné dráhy. Jistě se neubráníme vzpomínce na legendární egyptskou volavku bennu – fénixe symbolizující zrození či vzkříšení Slunce do nového cyklu pozemské evoluce.

V tomto kontextu se jeví nanejvýš zajímavě ikonografické ztvárnění dvouhlavého říšského orla. Obecně je tento symbol interpretován jako insignie královské nadvlády nad východem i západem. Jak si můžeme povšimnou na heraldickém emblému maltézských rytířů, svírá tato říšská orlice královské jablko definující moc nad sférou Země a královské žezlo vyjadřující nadvládu nad spirituální či duchovní doménou pozemského lidstva. (V rámci širších souvislostí rovněž podotýkám, že jde o stejnou orlici, která svými pařáty svírá již několikrát vzpomínané heslo svobodného zednářství – Ordo ab Chao – Řád vznikající z chaosu, jak je předloženo například v ikonografii Skotského ritu starého a přijatého.)

Avšak hlubší esoterní analýza odhaluje roli říšského orla v pozici strážce cesty Slunce neboli fénixe s centrální ikonou osmicípého maltézského kříže na jeho hrudi, který, jak již jsme zjistili dříve, indikuje astronomickou superpozici Pozemského a Galaktického kříže. Jednotlivé archetypální vrstvy tak doslova splývají v jeden homogenní celek a my můžeme dešifrovat skutečný význam zednářského – říšského orla v podobě strážce sluneční brány na konci času či příslušných kosmických bran současného alfa – omega cyklu. Pro vzájemné srovnání jsem si dovolil předložit i příbuznou ikonografii nacistické orlice, která vyjadřuje prakticky totožný význam na snímku vpravo.Jak vidno – svírá dubový věnec Velkého cyklu precese opatřený dvojicí kosých - rovnodennostních křížů na vertikální ose obrázku značících precesní kotvy současného alfa – omega cyklu. V centru dubového věnce vidíme svastiku černého Slunce v galaktickém středu otevírající cestu podsvětí a vyměřující trvání Velkého díla věků ve vztahu k Velkému cyklu precese.

V pomyslného výčtu symbolických strážců prahu pak nelze opominout ani chaldejskou bohyni Hekaté, která zastupovala totožnou personifikaci nebeské hranice v prostředí chaldejských mystérií. Zcela shodně je obdařena nebeským klíčem podobně jako mitraický bůh času s tím, že stráží prostor mezi světy či jinak řečeno prostor mezi projeveným kosmem a oblastí mimo něj. Bohyně Hekaté je vlastně strážkyní slunečních dveří do podsvětní oblasti vedoucí mimo kosmickou doménu Platonovy Světové duše v podobě cyklického urobora – leviatana.

Její hlava je velmi často obdařena mitrou v podobě rybí hlavy zpravidla se vyskytující v repertoáru strážních božstev a upomínající na jejich opozitní či duální charakter v analogii dvou tváří hledících do opačného směru. Na vybraném obrázku chaldejská bohyně sedí na slunečním křesle, jehož boční strany hlídají lví strážci, což má pravděpodobně vyjadřovat archetypální totožnost se lvími strážci podsvětní brány na konci času. Hekaté podobně jako lví had mitraismu byla velmi často spojována se souborem symbolů zahrnujících zejména oheň, který byl očividně spojován s finálním aktem světového požáru na konci velkého cyklu lidské evoluce.

Lze tedy velmi spolehlivě ověřit hlubokou vnitřní synchronicitu mezi archetypem strážních bohů a slunečním božstvem mitraické tradice, které nejenže splňuje veškeré charakteristiky této okultní symboliky, ale rovněž velmi detailním způsobem doplňuje některé další mimořádně důležité skutečnosti. Na závěr bych doplnil zejména tři další doplňkové signatury ve společnosti lvího boha - jedná se o symbol Hermovy hole – caduceu, o figuru kohouta a v neposlední řadě o jakousi lopatku na oheň, která se v některých případech také objevuje.

Symbol Merkurovy – Hermovy hole byl analyzován v souvislosti s analýzou templářské ikony Bafometa, dovolím si tedy odkázat na příslušnou kapitolu s tvrzením, že daná signatura je dle mé vlastní interpretace synchronní s portálem černého Slunce v pozici mezi dvěma koncovými body nebeského hada ekliptiky. Vzpomeňme na dvojicí lvích strážců Akeru, kteří svými ocasy vytvářejí onu duální strukturu Merkurovy hole, nebo na obecný vzor strážce prahu s dvojící tváří směřujících v opačném směru. Dle mého soudu, je zcela zřejmé, že ona Hermova hůl je jakousi prastarou reflexí zmíněného strážce prahu do oblasti mimo projevený kosmos v místě setkání opozitních hlav nebeského draka.

Figura kohouta nacházející se u nohou mitraického boha působí na první pohled poněkud nepatřičně, avšak připustíme-li, že samotný kohout je odedávna symbolickým strážcem cesty Slunce a sám se stal v průběhu času jeho symbolickou personifikací, zjistíme, jak přesně zapadá do celkové kompozice mitraické symboliky. V tomto kontextu je příhodné zmínit i středověkou interpretaci symbolické figury kohouta, který byl od starých časů považován za ohlašovatele Posledního soudu. Tato skutečnost nám v souvislosti s již prezentovanými předpoklady odhaluje skutečnou úlohu mitraického boha v souvislosti s eschatologií staré mysterijní tradice. Lví bůh je ohlašovatelem Poslední soudu v čase Velké nebeské konjunkce v momentě, kdy Slunce spočívá v portálu mezi světy na precesním kříži konce času definujícím severní bránu bohů v prostoru galaktického centra Mléčné dráhy.

Pojďme si však celou záležitost doplnit příhodným motivem z východní náboženské tradice, zde na motivu iránské dlaždice někdy z období 13.století vidíme velmi zdařilou podobu Mitry – Neporazitelného slunce, které vychází jakoby zpoza hřbetu slunečního zvířete – Lva. Jeho paprsky otevírají bránu Nového Babylónu na pozadí vzájemné superpozice Pozemského a Galaktické kříže tvořící emblém babylónské osmi – cípé hvězdy.

O tom že je obdobný motiv Velké nebeské konjunkce využíván i moderní tradicí iluminismu svědčí obrázek vpravo, na němž lze identifikovat Slunce – Lva ve vzájemné superpozici obou křížů na vlajce britského impéria.Je nanejvýš zřejmé, že obě vyobrazení sdělují stejnou informaci dotýkající se příslušné astronomické situace a signující období konce Velkého precesního cyklu.

Opět se zde dostáváme k mytologii ekpyrósis spatřující konec Velkého cyklu precese ve světovém požáru definujícím čas Poslední soudu. Jak lze oprávněně usuzovat, právě lví had je vykonavatelem prorokovaného požáru, kdy zastává jakousi archetypální či symbolickou úlohu apokalyptické bestie, která bude svým ocasem smýčit zničenou Zemi. On sám je bohem Mitrou, tajemným Sluncem universa, jenž v čase Posledního soudu vystoupí z prostoru galaktického centra – místa protnutí galaktické roviny a ekliptiky a provede tajemný rituál konce času v jakési děsivé analogii oběti beránka či kosmického býka.

Uvědomíme-li si směrovou orientaci těla mitraického býka ve schématu cyklického zodiaku směřující po ose středu a antistředu galaxie, zjistíme i jeho skutečnou totožnost. Nebeský býk mitraismu representuje samotnou galaxii Mléčné dráhy s centrálním srdcem v prostoru souhvězdí Býka – Plejád určujícím polohu galaktického Slunce – hvězdy Alcyon. Tímto způsobem je definována jakási osa či seřazení Posledního soudu mezi středem galaxie (Střelec – Štír) a jejím opozitním bodem v kosmickém prostoru souhvězdí Plejád (Alcyon).

Již Porfýrios ve své Jeskyni Nymf přirovnává kosmického Býka k symbolu Měsíce, který dohlíží nad plozením a stává se strážcem generativní brány všeho stvoření. Podle Porfýria - duše sestupující na svět jsou „búgeneis“- „zrozeny z Býka“, toto zvíře je vlastně primárním zdrojem veškerých životodárných sil a pramenem védské sómy. Proto je sám Mitra titulován jako „búklopos“ – „zloděj býků“, jenž se údajně zrodí za pomoci světlonošů Cautese a Cautopatese z jakési skály, následně osedlá býka a provede jeho rituální oběť. Oba pomocníci signovaní dvojicí kosých křížů značících místo protnutí dvou nebeských orbit pak Mitrovi pomohou zapálit nebeské stavení obětovaného býka a dokončit krvavou oběť Posledního soudu.

Ne nadarmo byla krev považována za sídlo duše a všeho života, zřejmě právě proto tolik ceněný nektar bohů prýští z rány umdlévajícího zvířete a živí podsvětní říši Psa a Hada…..připravený kalich je naplněn krví poraženého beránka za svitu Neporazitelného Slunce - Babal-onu. Lze říci, že Mitra je skutečným soudcem Apokalypsy a příslovečným vykonavatelem sklizně lidských duší v čase stržení pilířů tohoto universa…..Mitra je rovněž strážcem či samotným okem boha Šivy v centru naší galaxie, jehož otevření definuje samotné trvaní našeho světa v prorokovaném příchodu konce času…..

Domnívám se, že vše podstatné již bylo řečeno, ..…co říci na závěr Tajemství Eschatonu?....na mysl mi přicházejí slova z textu 25.aethyru VTI z Vize a Hlas slavného mága a zvěstovatele nového aeonu – Aleistera Crowleyho….zde v textu tohoto aethyru Crowley prorokuje vizi nastávající doby v podobě děsivého, nelítostného a všepohlcujícího lva, jenž vykonává soud nad tímto světem se slovy:…

„Ať hvězdy planou v ohni mých nozder!Ať všichni bohové a archandělé a andělé a duchové, kteří jsou na zemi, nad zemí i pod ní, kteří přebývají ve všech nebesích a všech peklech, ať víří jako zrnka prachu v paprsku mého oka!Jsem ten, který zhltl smrt i vítězství.Zabil jsem korunovaného kozla….“.