V ohních Hory osudu II., část 19. - Tajemství Eschatonu

Již z uvedených zjištění se zdá velmi pravděpodobné, či spíše jen velmi těžko popiratelné, že i samotná koncepce mitraických mystérií v čele s ústřední scénou oběti nebeského býka navazovala na původní eschatologický mýtus o konci světa. Již Franz Cumont ve svých úvahách naznačil tuto skutečnost mimo jiné i tím, že ztotožnil sluneční božstvo mitraismu s mýtem o Faetónovi, který na svém nebeském voze způsobuje smrt všeho života na Zemi. Ve svém výzkumu Cumont čerpal z iránské tradice, v níž můžeme dohledat množství proroctví o ničivém ohni hubícím veškeré lidstvo a následně jej obnovujícím v novém cyklu tvoření.V souvislosti s iránskou tradicí se dovídáme o budoucí obnově kosmu a věčnosti, která má být lidstvu poskytnuta prostřednictvím elixíru či směsi bílé haoma s býčím tukem, jenž obětuje Saočjant – Spasitel v aktu býčí oběti poskytující nesmrtelnost.

Přesto, že je eschatologický význam v motivech mitraické ikonografie poměrně dobře čitelný, odmítl tuto původně Cumontovu tezi současný badatel Robert Turkan a označil ji za poněkud ukvapenou.S jeho odmítnutím však nemůžeme souhlasit, ba právě naopak docházíme k závěru, že Cumont v tomto případě velmi dobře nastínil skutečnou úlohu slunečního boha Mitry. V následující závěrečné pasáži dotýkající se mitraické ikonografie budeme demonstrovat správnost Cumontova předpokladu, přičemž do již předloženého schéma vložíme mimořádně zajímavou analýzu jiné mitraické symboliky, která se dotýká zcela zásadní, avšak poměrně málo známé ikonografie tzv. „Lvího boha“ mitraismu.

Jak uvidíme v textu následujícím, tato mimořádně tajemná skulptura s ještě tajemnějším esoterickým podtextem či významem, obsahuje mnoho zcela zásadních symbolických schémat té nejvyšší důležitosti, jenž nám napomohou odhalit skutečný význam mitraické ikonografie v souvislosti s eschatologickým mýtem starého světa. V základním schéma je uvedená ikonografie zastoupena figurou stojící na světovém glóbu v pozici archontické inteligence ovládající chod času a v daném smyslu určující běh samotného světa. Kolem trupu bytosti se ovíjí had v jakýchsi pravidelných prstencích, postupuje od spodních partií stále výše až dosahuje horní části těla s tím, že spočívá na hlavě tajemného monstra.

Hlavu bytosti lze vcelku jednoznačně identifikovat v podobě lva, tento lví bůh je často spatřován s jakousi zuřivou grimasou, kdy doslova dští všespalující plameny do okolního prostoru. Na tuto skutečnost upozorňuje i Robert Turkan, který si rovněž povšiml oné velmi prapodivné scény v souvislosti s mitraickou variací lvího boha. Jelikož ten velmi často projevuje jakousi bestiální grimasu, v jeho okolí se objevují všudypřítomní hadi, hlava je ozdobena svatozáří a nohy s chlupatými stehny mají občas i kozí kopyta.Vše dohromady napovídá o velmi prapodivném, ba přímo zlověstném charakteru této mitraické symboliky.

Socha z Castel Gandolfa jej ukazuje ve společnosti Cerbera – mýtického strážce podsvětí, jindy má zase na své hrudí emblém strašlivé Medúsy či ještě podivnější insignii jakéhosi oka. V jiných případech vidíme „lví pečeti“ v místech na hrudi monstra nebo v oblasti jeho kolenou, což má evidentním způsobem podtrhnout výše uvedenou skutečnost definující lvího boha v bezprostřední souvislosti s elementem ohně. Dále vidíme jeden nebo dva páry ptačích křídel vyrůstajících ze zádní částí trupu, často je rovněž přítomná hůl nebo jakési božské žezlo, jehož směrová orientace, jak si následně ukážeme, ukrývá další velmi důležitou informaci.

Abychom však mohli odkrýt skutečný význam mitraického boha se lví hlavou, musíme si jednotlivé významové vrstvy uspořádat do patřičné souslednosti a rozdělit celé ikonografické schéma do tří hlavních kompozic. Pro větší přehlednost budeme pracovat s ikonou světového glóbu, na němž lví bůh spočívá, za druhé s ikonografií trupu a za třetí s doprovodnými signaturami, které jsou v nejrůznějších variantách rovněž zastoupeny.

Pro začátek si něco řekněme o některých teoretických předpokladech nacházejících se v přímé souvislosti s ikonou lvího boha. Existuje mnoho nejrůznějších teorií o skutečné identitě této mystické ikony. Jedna z nich vychází z iránské mytologie založené na duálních silách Ahury Mazdy a Angri Mainyu rodících se z božské entity známé jako Zurván symbolizující nekonečný čas v podobě boha se lví hlavou. Jindy je totožnost lvího božstva spatřována ve vztahu s gnostickým bohem Aionem - okřídlenou a nesmrtelnou bytostí staré mysterijní tradice, podobně jej nacházíme v souvislosti s římským Mitrou, řeckým Kronem – Saturnem, Phanesem či perským Ahrimanem.

Osobně jsem přesvědčen, že všechny výše uvedené identifikace mají svůj nezastupitelný význam vytvářející určité širší archetypální schéma definující entitu lvího boha v úloze mnohovrstevnaté a vskutku universální bytosti vázané na symbolismus archontické inteligence boha času. Náš úkol není v žádném případě jednoduchý, musíme doslova rozmotat jednotlivá významová vlákna a znovu je spojit do patřičné struktury vypovídající o skutečné úloze a samotném smyslu této mystické figury.

Hned na první pohled si lze všimnout světového glóbu pod nohama lví bytosti, jedná se o poměrně častý motiv v rámci okultních tradic, který napovídá o úloze tohoto božstva ve významu kosmické entity boha času ovládající chod světa a průběh jednotlivých dějinných epoch. Uvědomíme-li si zcela evidentní spojitost výše uvedených božstev s archetypem časovosti a cyklickým procesem obnovy jako takové, obdržíme základní význam představující lvího kosmokratora v roli samotného času a jeho cyklického rytmu. Globus tedy reprezentuje svět, tato koule je vlastně nebeskou sférou definující vymezený prostor kosmu očima starověkých myslitelů oddělující projevený a neprojevený kosmos. Platón ve svém Timaeovi vypráví, že demiurg – stvořitel universa vytvořil vesmír ze dvou protnutých kruhů ve tvaru písmene X, které je, jak si můžeme povšimnout, přítomné na „světové kouli“ mitraického boha.

V Origenově spise Contra Celsum pojednávajícím o učení gnostické sekty ofitů – uctívačů hada, nalézáme schématický diagram zobrazující deset kruhů, jenž jsou navzájem odděleny a spojeny jediným kruhem, který údajně zastupuje „Duši světa“ známou jako kosmický had Leviatan. Celsus se prostřednictvím Origenova spisu vyjadřuje k významu tvarové signatury X jako symbolu křížení dvou nebeských orbit, z nichž jedna souvisí s linií stálic a druhá se sférou planet, čímž vytvářejí opozitní průsečíky na těle kosmického hada.(Pro pravidelné čtenáře připomínám symbolickou kompozici nodálního draka východu v pozici mezi dvěma orbitálními drahami v prostoru Blíženců a Střelce).

Dále Origenés vysvětluje, že tento kosmický had představuje svět a prostupuje universem, na přiloženém diagramu se objevuje dvakrát, jednou ve středu kosmu a podruhé po obvodu jeho hranice. Na podobné tvrzení narážíme i v Platonově spise Timeaos, kde se mimo jiné říká, že Světová duše spočívá v centru kosmu a zcela shodně jej obkružuje po jeho vnější hranici.Je tak vytvořena kosmická hranice projeveného a neprojeveného universa prostřednictvím protáhlého těla symbolického draka nebes.

Zmíněné tvrzení je rovněž podpořeno názory dalších sekt gnostiků užívajících ikonografii světového hada obtočeného okolo vnější hranice kosmu, jak je doloženo například ve spise Pistis Sofia, kde je vnější temnota zastoupena kosmickým drakem obkružujícím svět, jehož ocas se nachází v jeho tlamě v symbolické pozici cyklického urobora.Oprávněně lze tedy předpokládat, že bůh času se lví hlavou reprezentuje jakýsi indikátor nebeského průsečíku na těle kosmického urobora.

Na jiném místě se Celsus pozastavuje nad symbolem žebříku o sedmi stupních a osmi branách.Každá z bran byla spojena se sedmi tehdy známými planetami a jejich orbitálními drahami.Osmá brána na vrcholu kosmického žebříku pak byla spojována se sférou fixních hvězd vedoucí mimo prostor projeveného kosmu.Uvážíme-li, že lví bůh spočívající na světovém glóbu se signaturou X, drží jakýsi klíč, nepochybně dojdeme k závěru, že tento klíč je klíčem od prostoru slunovratové brány na vrcholu sedmi – stupňového žebříku hermetických mystérií.

Na souvislost lvího boha s osmou bránou popisovanou Celsem upozornil David Ulansey ve své práci „The Eighth Gate: The Mithraic Lion-Headed Figure and the Platonic World-Soul“, kde precizním způsobem interpretuje úlohu lvího boha jako strážce kosmické brány na vrcholu mitraického žebříku.Ulansey si povšiml zajímavých souvislostí na mitraické symbolice z oblasti Barberini, na níž vidíme lvího boha na nebeském glóbu, který svým tělem vystupuje mimo sféru stálic a stává se symbolickým strážcem příslušného prostoru.

Na zmíněné ikonografii spatřujeme lví bytost obtočenou kosmickým hadem mimo oblast zodiaku, přičemž nad tímto zvěrokruhem se nachází jakýsi oblouk tvořící řadu několika ohnivých oltářů nepochybně definujících starověkou představu sféry ohně na nejzazší hranici kosmického prostoru. Lví bůh tedy existuje mimo projevený kosmos v roli archontické inteligence boha času za kosmickou sférou stálic, což jej představuje v pozici „strážce prahu“, jímž nebyl nikdo jiný než bůh času Pater – Saturn (Kronos).

Na základě zjištění Davida Ulanseyho lze jednoznačně uzavřít, že umístění mitraického boha času na světové kouli zdůrazňuje koncept kosmické hranice. Globus na němž se onen bůh nachází je umístěn přímo na sféře zodiaku – na hranici universa signované průsečíkem na těle nebeského hada leviatana v galaktickém portálu v centru Mléčné dráhy. (Na tomto místě si dovoluji připomenout soustřednou strukturu světového labyrintu – symbolu spirálního útvaru galaxie Mléčné dráhy, v jehož středu se nachází strážce či pojídač duší – řecký Minotauros).

Pro komplexní zhodnocení výše uvedeného schéma rovněž dodejme, že samotná struktura kosého kříže na světovém glóbu vyjadřuje i symbolický akt vzkříšení či znovuzrození v souvislosti se symbolickou pozicí boha Osirise. Mluvíme o kosém kříží na prsou tohoto boha indikující bránu do podsvětí, jenž je velmi často přítomna na hrudi zesnulých egyptských faraonů, kteří vskutku výstižně upomínají na svoji cestu do Duatu, egyptského podsvětí, jehož pánem je právě zmíněný Osiris. Zřejmě především proto jej lze spatřit s nebeským křížem na hrudi v alegorické imitaci Slunce nacházející se na horizontu v bráně do podsvětí.

Tímto způsobem můžeme rozumět i cestě Slunce v rámci ročního oběhu, kdy v čase rovnodenností kříží nebeský rovník a symbolicky tak vstupuje do nové oblasti „za horizontem“.Ne náhodou narážíme na totožný motiv v prostředí ikonografické tradice svobodného zednářství, řádu templářů a celé řady dalších organizací v souvislostí s motivem kříže rovnodenností upomínající na cestu slunečního božstva, které na své cestě prochází procesem smrti a znovuzrození v bodech křížení ekliptiky a nebeského rovníku v čase jarní a podzimní rovnodennosti.

V tomto smyslu lze období rovnodenností chápat v úloze slunečních dveří, které se cyklicky otevírají do spirituální oblasti či jakési domény bohů mimo profánní strukturu projeveného světa, na jejímž prahu hlídá mocný Osiris – strážce a soudce duší na samotné hranici námi vnímané reality. Současně pozorný čtenář dokáže identifikovat i hlubší esoterní podtext dané ikonografie, jak bylo již několikrát presentováno v předchozím textu v souvislosti se slunovratovými branami počátku a konce současného alfa – omega cyklu.(viz. úloha mitraických světlonošů vzestupného a sestupného slunce apod.)

Nyní již máme několik významových schémat pojednávajících o smyslu nebeského glóbu se signaturou křížení dvojice nebeských orbit.Jsme tedy vybaveni dostatečným informačním potenciálem a můžeme přikročit k další ikonografické soustavě představené tělem mitraického boha času.

Na první pohled si povšimneme jednotlivých spirál tvořených závity hadího těla, jenž se vine po vertikální ose celé skulptury ve směru k hlavě mitraického božstva času. Symbol hada resp. jeho cyklický či rytmický profil sloužil od nepaměti k vhodnému způsobu, jak demonstrovat cyklické střídání časových rytmů. Symbolismus hada patří bezesporu k nejrozsáhlejším souborům světové ikonografie vůbec, nalézáme jej v nejrůznějších významových vrstvách, z nichž jakousi základní platformu representuje zmíněné vyjádření cyklické či rytmické povahy času a jeho dílčích projevů. Zcela bez pochyb tomu tak je i v případě námi studované mitraické ikonografie.

Dalším neméně zásadním významem příslušné hadí symboliky je mimořádně úzká vazba na cyklicky se opakující projev Slunce či slunečního božstva s tím, že světový had reflektuje tyto sluneční pohyby a stává se výmluvným symbolem cesty Slunce neboli ekliptiky na nebeském pásu souhvězdí. Na tuto skutečnost narazíme při detailním studiu mitraické ikonografie, kde jsme schopni identifikovat příslušné signatury souhvězdí mezi jednotlivými slunečními závity mitraického hada. Dané zjištění nás nenechává na pochybách, že spirální útvar tohoto hada pojednává či lépe řečeno zrcadlově odráží cestu Slunce skrze zodiak a definuje tak základní evoluční mechanismus ročního i velkého cyklu precese. Had je tedy symbolem Slunce, představuje kosmický čas v symbolické reflexi vzestupu lidské duše napříč orbitálními drahami planet (závity nebeského hada) či sedmi stupni mitraického žebříku do příbytku Patera – Saturna v poslední – osmé bráně vedoucí mimo projevený kosmos.

Můžeme také říci, že onen had je symbolem Platonovy Světové duše – leviatana obkružující celý svět v pozici cyklického urobora, který v roli kosmokratora – demiurga vyměřuje samotné trvání tohoto universa v průběhu příslušných cyklů pozemské evoluce.

Uvedený závěr si ověřme křížovou analýzou symbolu jakési hole v rukou lvího boha.Jak již jsme naznačili o něco výše, tato hůl je ukotvena v přesně stanovené úhlové pozici, přesněji řečeno se jedná o orientaci v úhlu zhruba 23 stupňů, což evidentním způsobem odkazuje ke sklonu zemské osy v úhlu 23,5 stupně. Tato pomyslná evoluční osa je samotným zprostředkovatelem precesního pohybu a definuje tak samotný průběh velkého cyklu precese čítající bezmála 26 000 let, jak již bylo předloženo v předchozím textu v souvislosti s mechanismy střídání věků.

Kosmického hada mitraismu společně s „precesní holí“ dokážeme v rámci výše uvedené argumentace vcelku jednoznačně identifikovat v roli iniciátora precesního pohybu indikující sluneční pohyb na linii ekliptiky v průběhů evolučních epoch, což nám připomíná úlohu slunečního hada jako indikátoru specifických časových intervalů v průběhu velkého cyklu precese. Zmíněné indikátory jsou pak zastoupeny symbolem kosého kříže značícím protnutí dvou nebeských orbit v místech protnutí slunečního hada ekliptiky a galaktického hada Mléčné dráhy v kosmické oblasti Blíženců a Střelce ve středu a anti-středu galaxie.Mějme na paměti, že jde o jakési esoterní signatury návratu apokalyptického draka na konci času v období Velké nebeské konjunkce.