Lev   29.7.2014   Marta




Tvořivost v lůně matky (1/2)

25.05.10   Richard Heinberg

Richard Heinberg Přesto je ale značný počet lékařů, kteří se s tím nechtějí smířit. Schopnost cítit bolest je jen jedna část širokého repertoátu novorozence, pokud jde o emoční a poznávací schopnosti. Při jednom experimentu italská výzkumnice Alessandra Piontelliová sledovala ultrazvukem v děloze matky (od 20. týdne těhotenství) dvojčata, chlapce a dívku, hodinu denně jednou za měsíc. Již ve dvacátém týdnu po početí byl chlapec aktivní, zatímco děvčátko se zdálo být stále ospalé a tiché. Chamberlain popisuje, co Piontelliová viděla: „Chlapec, jako správný muž, šel za svým a tím vzbudil zájem sestřičky. Přiblížil se k membráně, která je oddělovala, a jemně se jí dotýkal, aby ji probudil a upoutal její pozornost. Pak si spolu, tvář na tváři, hráli. Prý to bylo velmi něžné a citlivé. Holčička odpovídala a oba to velmi zajímalo. Bylo to velmi intimní a milé."


Donedávna byli vědci o limitech dětského vědomí hluboce přesvědčeni. Vývoj dětského mozku přece není ukončen: v okamžiku narození má dětský mozek jen čtvttinu váhv dospělosti a nervový systém se teprve začíná rozvíjet. Navíc přece myelinové pokrytí neuronů, které moderuje rychlost výměny signálů, je zformováno jen zčásti. Protože mozek je přece tak zapojen do pocitů utrpení, bolesti, ptocesu učení, zapamatování a myšlení, neurologové se přirozeně domnívali, že všechny tyto primární funkce vědomí jsou v tomto věku nevyvinuty stejně jako fyzikální systémy, které je produkují. Tento docela logický předpoklad vedl vědce k dojmu, že novorozenec je jen jakýsi „polotovar" a reflexy bolesti nebo rozkoše brali jen jako pouhé „reflexy".

Embryologická a další studia plodu (včetně použití nitroděložní fotografie, elektronového mikroskopu a dalších moderních technologií) nám poskytla kvalitnější a přímější náhled do světa nenarozeného dítěte. V tuctech zásadních experimentů začali vědci pozorovat ne to, co očekávali že se stane, ale to, co se skutečně dělo. A případ po případu začalo být jasné, že nová zjištění mění dosavadní teorie na cáry papíru. Zjistili jsme již, že novorozenci přicházejí na svět s již vyvinutým hmatem, chutí a slyšením. Že jsou schopni se hýbat směrem ke zdroji příjemných nebo směrem od zdroje nepříjemných pocitů a že vyjadřují své emoce (i v děloze se smějí nebo pláčou).

Že jsou sociálními tvory, schopnými komunikace, napodobování, vyjádření náklonnosti. Že jsou schopni se učit - jak sami o sobě, tak o svém okolí. Dokonce se zjistilo, že jsou schopni si navozovat stavy, podobné tranzu, jakési spontánní formy meditace. Tvořivost v děloze. Průkopník pre- a perinatální psychologie Thomas Věrny vypráví rád příběh jedné čellistky, ktetá studovala jeden koncert v době, kdy byla těhotná. Jak cvičila, intenzívní tóny viollončella samozřejmě rozechvívaly její rostoucí břicho a očividně i toho ještě nenarozeného.

O mnoho let později si onen hoch, nyní dirigent, všiml, že když měl jeho orchestr nastudovat ptávě tento koncert, on sám se ho vůbec nemusel učit nazpaměť — už ho uměl. Tato historka dramaticky ilustruje schopnost dítěte již v děloze slyšet a pamatovat si — možná na překvapující úrovni. Stále více rodičů (a těch, kteří mají co do činění s těmito dětmi) si uvědomuje schopnosti ještě nenarozených dětí a hledají způsoby, jak s nimi navázat komunikaci, jak jim pomáhat vnímat a oceňovat to, co je pro ně „vnějším" světem.

Pediatr a gynekolog Rene Van de Catt z Kalifornie jež založil něco, čemu říká Prenatální univerzita, program, který učí budoucí tatínky a maminky jak zpívat, hovořit a hrát si s dětmi, kteté jsou ještě v bříšku. Van de Catt tvrdí, že zatímco růst mozku v děloze je podmíněn geneticky, určité části specifických neuronových drah jsou spjaty a kontrolovány senzorickými stimuly. Poukazuje na průzkum dětí na Stanfordově univerzitě, při kterém skupina těch dětí, kteté ještě v prenatálním stadiu byly senzoricky stimulovány, měly později o 13 bodů v průměru vyšší IQ. Ve své knize Prenatální škola pak nabízí rodičům specifické programy, jak plod stimulovat hovorem, zpěvem, hudbou, doteky. „Když si takto s dítětem povídáte, obtáčíte jeho pozornost a vědomí od něho samotného a od jeho aktuálního prostředí k ptostředí vnějšího světa.

Stimulujete tak jeho nervová centra: je vnímavější, více si uvědomuje. To pak přirozeně ústí ve větší schopnost komunikace a později v rozvoj takových rysů, jako je otevřenost a zodpovědnost. Rozvíjí se také jakýsi sám sebe stimulující mozkový mechanismus - jedinec pak dovede začínat nové akce, je více aktivní než pasivní. Náš výzkum více jak 3000 matek a otců ve čtyřech kontrolních skupinách ukázal, že děti, které byly takto, již v děloze, stimulovány, sedí, stojí, chodí a mluví dříve než děti, které stimulovány nebyly. Mají více svalové hmoty a lepší koordinaci oko - ruka." Van de Carr věří, že platí také opačný případ: děti, kterým tyto stimuly chybí, mají tendenci být introvertní a antisociální. Stimulované děti vyžadují více péče a také méně spí, ale „zvýšená aktivita, pokud je cílená a vede k učení, je vítaná."

Takováto interaktivní senzorická stimulace navíc nestojí víc než čas a laskavou pozornost rodičů. Psycholog David Chamberlain, (viz. foto vlevo) autor knihy „Děti si pamatují porod", a president Asociace Pre- a Perinatální Psychologie a Zdraví (APPAH), patří k několika předním vědcům, kteří svými revolučními pracemi zkoumají lidský vývoj. „Ještě nedávno jsme nevěřili, že by je mohlo něco bolet," říká Chambetlain. „Dokonce i během obřízky, kdy je kolem plno krve a dítě se celé třese, říkali doktoři asistentům - to nic není, to jsou jen reflexy. Nevěřili, že by dítě mohlo skutečně cítit bolest. Naštěstí tento postoj ustupuje. Výzkumy mladších kolegů jednoznačně prokázaly, že novorozenec bolest cítí.

Přesto je ale značný počet lékařů, kteří se s tím nechtějí smířit. Schopnost cítit bolest je jen jedna část širokého repertoátu novorozence, pokud jde o emoční a poznávací schopnosti. Při jednom experimentu italská výzkumnice Alessandra Piontelliová sledovala ultrazvukem v děloze matky (od 20. týdne těhotenství) dvojčata, chlapce a dívku, hodinu denně jednou za měsíc. Již ve dvacátém týdnu po početí byl chlapec aktivní, zatímco děvčátko se zdálo být stále ospalé a tiché. Chamberlain popisuje, co Piontelliová viděla: „Chlapec, jako správný muž, šel za svým a tím vzbudil zájem sestřičky. Přiblížil se k membráně, která je oddělovala, a jemně se jí dotýkal, aby ji probudil a upoutal její pozornost. Pak si spolu, tvář na tváři, hráli. Prý to bylo velmi něžné a citlivé. Holčička odpovídala a oba to velmi zajímalo. Bylo to velmi intimní a milé."

Jak to je všechno, přes veškerá omezení nedovyvinutého nervového systému, možné? Možná, že je chybný náš předpoklad, že všechny funkce musí čekat, až se vyvinou odpovídající nosné struktury. Chambetlain tyto poznatky a teorie nazývá revolučními nejen pro jejich přínos novému chápání vývoje člověka, ale také pro naše poznání, jak fuguje mozek a vědomí. „Fakt, že je mozek plodu (a novorozence) tak malý, vedl vědce k přehlédnutí toho, co se skutečně v děloze děje," říká Chamberlain. Klíčem k pochopení toho, jak je evidentně nevyvinutý nervový systém novorozenců schopen tolika věcí, jsou nejen nejnovější poznatky v oboru pre- a perinatálního výzkumu, ale také poznatky o činnosti a funkcích mozku a vědomí všeobecně.

V roče 1980, po generacích neúspěšných pokusů zjistit, kde je skladována a uložena paměť, přišel Karl Pribram (viz. foto vpravo) s teorií, že mozek zaznamenává informace hologramicky, a že tak každá i sebemenší část obsahuje informace o celku: to by pak vysvětlovalo, proč je nějaký celek schopen daleko více činností a funkcí, než na jaké by se dalo usuzovat pouhým součtem odpovídajících struktur. Asi ve stejném čase psychoneuroimunoložka Candance Pertová a její kolegové objevili, že neutopeptidy - molekuly přenášející informace z neuronových buněk - cestují po celém těle v imunním či endokrinním systému.

Tento objev vedl neurologa Richarda Berglanda k teorii, že mozek je jakási gigantická žláza, protože produkuje hormony, obsahuje hormonové receptory a vykonává téměř veškerou svou činnost na základě užití hormonů. A protože hormony se vyskytují v celém těle, Betglund spekuluje, že myšlenky a paměť nemusí být nutně lokalizovány v oblasti hlavy.



Postupující hranice paměti

Tyto na první pohled radikální nové modely mozkových funkcí a vědomí popírají dosud platné reorie mysli jako pouhého vedlejšího produktu elektrochemických procesů náhodně vznikajících v našich lebkách. Možná ale ani tyto teorie nejdou dostatečně daleko. Studie ukázaly, že dítě si pamatuje svůj porod a dokonce i život v děloze. Vědci tak začínají uvažovat i o závislosti vědomí na anatomickém mechanismu mozkové strukrury. Myšlenka, že psychologické otisky zážitku porodu přežívají do věku dospělosti a ovlivňují charakter člověka, není tak docela nová.

Na konci 19. století, na začátku experimentů s hypnózou, výzkumníci v Paříži i v New Yorku objevili a zaznamenali vzpomínky pokusných subjektů na natální a prenatální období svých životů. Protože však vůbec nezapadaly do převládajícícho systému vědeckého světonázoru, dostalo se jim jen velmi malé pozornosti. Freud spekuloval, že mnohé neurózy mohou mít svou příčinu v porodním traumatu, ale i on považoval aktuální vzpomínku na porod za pouhou fantazii. Jeden z jeho žáků, Otto Rank, však později přišel s názorem, že vzpomínky na porod mohou být reálné.

Psycholog Arthur Janov (viz. foto vlevo) v roce 1970 navrhl teorii jakési „primární bolesti", která má své příčiny v potlačených traumatických zážitcích v děloze a během porodu. Vytvořil svou „primární tetapii" jako způsob uvolnění a transformace těchto traumat. Ve stejném čase český psychiatr Stanislav Grof začal v USA intenzívní výzkum porodních traumat a předporodních stavů, při kterém nejprve aplikoval LSD a později systém „holotropního dýchání". Pak v roce 1981 kanadský psycholog Dr. Thomas Věrny publikoval svou převratnou práci „Tajný život nenarozeného dítěte", ve které poskytl přesvědčivou dokumentaci porodních a předporodních vzpomínek dětí a dospělých, a tvrdil, že to, co se děje v průběhu devíti měsíců od doby početí k okamžiku porodu, formuje naši osobnost, životní cíle a názory.

Dnes již tisíce dospělých i dětí znovu prožily své předporodní a porodní zkušenosti při různých terapiích („rebitthing", primární terapie, hypnotická regrese), po užití psychedelických drog, ale i meditacích. Bylo také zjištěno, že dvou a tříleté děti jsou mnohdy schopny komentovat své porodní zážitky i bez hypnózy. I když je jejich slovník omezen. Zjistili jsme již, že novorozenci přicházejí na svět s již vyvinutým hmatem, chutí a slyšením. Ze jsou schopni se hýbat směrem ke zdroji příjemných nebo směrem od zdroje nepříjemných pocitů a že vyjadřují své emoce (i v děloze se smějí nebo pláčou). Ze jsou schopni se učit. Dokonce se zjistilo, že jsou schopni si navozovat stavy, podobné tranzu, jakési spontánní formy meditace.

Jsou schopny popsat a „přehrát" svůj porod a někdy i opakovat rozhovor lékařů, který se udál v okamžiku jejich porodu na porodním sále. Pokusy ověřit přesnost takovýchto vzpomínek je jen potvrdily. Jsou-li vzpomínky na porod vyvolány hypnózou, děje se tak většinou za přítomnosti lidí, kteří o tom všem nevědí vůbec nic a kteří tomu také nevěří. Detaily jsou totiž velmi osobní a mají vnitřní souvislost, která vnějšímu pozorovateli uniká. Vzpomínky jsou chápány z dětské perspektivy a zahrnují věci, které si nikdo jiný než ono dítě nemůže pamatovat. Navíc se při takové seanci vynořují i nevědomé vzpomínky.

Ještě zajímavější než samy přesné vzpomínky na porod jsou vzpomínky zážitků a situací, kteté se odehrály za pobytu plodu v děloze. Často jsou plny spíše fyzických pocitů a emocí, než přesněji formulovarelných myšlenek. V jednom případě Chamberlain uvádí výroky čtyřletého dítěte, kteté si vzpomělo na pocity, prožité v děloze, když byla matka bita otcem dítěte. Žena se pak rozvedla, znovu vdala, a když byla opět těhotná, čtyřletý klouček poslouchal s uchem na mámině bříšku a oznámil: „Děťátko pláče."

Jeho matka odpověděla, že děti v bříšku nepláči. „Ale já jsem plakal", odpověděl hoch. Několikrát se podařilo zaznamenat vzpomínky na neúspěšný potrat. Chamberlainova pacientka Irena uvedla v hypnóze:

„Je to tak smutné. Pamatuji si to. Ještě nemám žádný tvar a maminka užila něco, co mě mělo spláchnout.. .je to velmi hořké. Vím, že se mne snaží dostat ven odtamtud. Jsem malinká a nevím jak to vím, ale vím to. Má teta dává mamince instrukce. Slyším její hlas  a taky hlas další ženy. Máma asi neměla otěhotnět. Nezná mne. Ale medicína nezabírá. Velice a ostře to páchne, jako čpavek, je to velmi nepříjemné. Vím jak vypadám, jsem velmi maličká. Vím, že mne nikdo nechce. Ale já jsem se rozhodla. Celý život jsem pak byla tvrdohlavá. Kdyby máma věděla, že to vím, zabilo by ji to."



Hypnóza: brána k zasuté paměti?

Není pochyb o tom, že vzpomínky na dobu před porodem a na porod samotný mohou být velmi dramatické a mohou mít velký význam. Do jaké míry jsou skutečné? Většinou se k nim dostáváme jen za pomoci hypnózy. Hypnotická regrese je však terčem značné kritiky, např. co se týče právních aspektů případů sexuálního zneužívání dětí, které takto vyjdou najevo značnou dobu po spáchání deliktu. Doktor David Cheek, hypnoterapeut, který pracuje jako konzultant pro FBI (pomáhá svědkům si ve stavu hypnózy vzpomenout na určité události a detaily), je v tomto ohledu nejvyšší autoritou. Věří, že verbální materiál vyprovokovaný za hypnotického stavu může být ovlivněn očekáváním jak hypnotizovaného, tak hypnotizujícího. „Je důležité vědět, že je celkem snadné změnit paměť člověka pomocí verbálních instrukcí."

Takto vyvolané vzpomínky však v mnoha případech lze ověřit. Cheek vymyslel metodu, která obchází případné problémy zneužitelnosti hypnoticky vyvolaného materiálu. Popisuje ji ve svých knihách „Klinická hypnoterapie" a „Hypnóza a aplikace ideomotorické techniky". Tato technika zahrnuje spojení nevědomé gestikulace, vzpomínek a prstových symbolů, označujících něco jako kývnutí či zakroucení hlavou na „ano" a „ne". „V lehké hypnóze nechám klienta zvolit si prst, který bude označovat ano. Je to vědomá volba, ale velmi brzy přejde do oblasti nevědomí. Mám pak možnost, zvláště ve sporných případech sledovat, jak prsrový signál je hlubší, a důvěřuji právě tomuto signálu.

Ne že by ten který člověk chtěl podvádět, jde jen o signály z různých hloubek vnímání." Po desetiletích výzkumu i klinické práce hypnoterapeuta je dr. Cheek přesvědčen, že vzpomínky na porod jsou v mnoha případech skutečné. Existují i jiné způsoby jak si ověřit takovéto vzpomínky. Dr. Chamberlain provedl výzkum deseti matek s dětmi: porovnával dětské vzpomínky vyvolané v hypnóze s vědomými vzpomínkami matek. Nikdo z dětí (od dvou do dvaceti tří let) si na porod vědomě nepamatoval a žádná z matek informace o průběhu porodu dítěti nesvěřila.

Výpovědi dětí i matek byly natáčeny. Vyprávění se někdy shodovala až ve dvaceti čtyřech detailech, zatímco diametrální rozpory ve výpovědích byly velmi řídké. Děti správně popisovaly např. denní či noční dobu a hodinu porodu, místo, počet osob v porodním sále, chování sestřiček a lékařů, vybavení místnosti. Při pozdější práci s tímto materiálem dr. Chamberlain zjistil, že deset z deseti již dospělých dětí bylo ve stavu hypnózy schopno si vzpomenout na přesnou polohu hlavy či pohyby ramen během svého porodu. To jsou detaily známé jen specialistům a žádný z dotázaných o nich předtím nevěděl.

-pokračování-

(c)1995 Richard Heinberg
(c)1995 Translation: M.V.

oblíbenost článku   hlasování   nejhorší 1 slabý 2 slabý 3 podprůměrný 4 průměrný 5 průměrný 6 nadprůměrný 7 velmi dobrý 8 velmi dobrý 9 nejlepší 10 9.7 (9 hodnocení) zobrazeno: 4658x (dnes: 1x)

Článek je součástí seriálu "Tvořivost v lůně matky"


přijímané platební karty

Statistiky TOP 5 jsou aktualizovány jednou za hodinu

statistika TopList

Kategorie článků

Vydavatel

Jaroslav Chvátal
Matrix Consulting s.r.o.

chvatal(@)matrix-2001.cz

technická podpora:
admin(@)matrix-2001.cz

bannery ke stažení:
www.matrix-2001.cz/bannery

Spoluvydavatel

Gaiam, Inc.

833 W So. Boulder Rd. Louisville, Co. 80027


odebírat RSS RSS 2.0

"Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu". (Listina základních práv a svobod České republiky)

Redakce neodpovídá za obsah článků i diskusí, které ne vždy odpovídají stanovisku redakce. Přebírání písemného či obrazového materiálu je možné pouze se souhlasem vydavatele. Platí pro materiály podléhající čtenářskému poplatku. ©2001-2009 Copyright Matrix-2001.cz, Jaroslav Chvátal
webdesign Vendys graphics