Byl Ježíš mimozemšťan? (1/2)

Matoušovo evangelium otevírá Nový zákon děsivou návštěvou bytosti z nebes, která se snese z hvězdného nebe na zem, aby mohla vystrašeným pastýřům zvěstovat úžasnou zprávu:

„Hle, panna bude těhotná a porodí syna a dají mu jméno Emmanuel, které se překládá: Bůh s námi.“

Tato událost se musela odehrát (pokud se odehrála vůbec) někdy mezi čtvrtým až osmým rokem před obdobím, kterému dodnes říkáme podle Krista „Anno Domini“, což je latinsky „v roce našeho Pána“.

Stejně jako jeho smrt a zmrtvýchvstání, i jeho narození je zahaleno tajemstvím. Stejně jako vedl Izraelity divočinou do Země zaslíbené sloup světla ve Starém zákoně, podobně záhadný objekt se objevil i v případě tří mudrců putujících za tesařovým synem v Novém zákoně.

Zdá se, že toto světlo, jež ukazuje cestu, koresponduje s ufologickým úhlem pohledu. Jde o světlo, které je vyobrazeno na milionech vánočních přání po celém světě. Zpívá se o něm v koledách, svítí na nás z vrcholků vánočních stromků a září nad všemi betlémy.

• - Ale čím byla betlémská hvězda ve skutečnosti?

• - Je to jen mýtus, nebo na obloze nad Judeou skutečně svítil hvězdný posel?

Nad správnou interpretací toho, co nám v bibli popsal pouze apoštol Matouš, se dohadují vědci s teology už po celá staletí.

Ve druhé kapitole Matoušova evangelia se píše:

„Když se pak Ježíš narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, do Jeruzaléma přišli mágové od východu a říkali: "Kde je ten narozený židovský král? Viděli jsme totiž na východě jeho hvězdu a přišli jsme, abychom se mu poklonili."“

Podle Matouše poslal Herodes pro záhadné mágy (mudrce, krále) a nabádal je, že pokud nově narozeného krále naleznou, musejí mu neprodleně prozradit, kde je.

Později v bibli mudrci spatří hvězdu, která je vede, a jdou podle ní směrem na východ až dorazí do chléva, kde spí malý Ježíšek.

V 17. století šokoval křesťanský svět německý astronom Kepler, který prohlásil, že hvězda, kterou tři králové následovali, nemuselo být nic jiného, než konjunkce planet Jupiteru a Saturnu. Nyní už ale víme, že ve Svaté zemi v době, o níž hovoří Matouš, žádné takové konjunkce viditelné nebyly. Tuto dobu odhadují historikové na 4. nebo 5. rok před Kristem.

Po kacířském Keplerově pokusu vysvětlit Betlémskou hvězdu jako přírodní jev, se tuto hvězdnou zvláštnost snažila různými teoriemi odůvodnit celá řada dalších vědců.

Hovořilo se o Halleyově kometě, ale vědci spočítali, že toto známé těleso nad Zemí prolétalo ještě před „Kristovým“ narozením.

Další z teorií předkládá, že hvězda vznášející se nad Betlémem byla ve skutečnosti vzdálenou hvězdou, která explodovala, neboli se proměnila v supernovu. K podobným explozím občas dochází a mohou zůstat viditelné na obloze celé týdny, a to dokonce i ve dne.

V čínských dobových záznamech se o takovéto explozi supernovy skutečně hovoří – v době asi 4 roky před Kristem. Tehdejší čínští astronomové zaznamenali, že v souhvězdí Orla plála hvězda, těsně pod nejjasnější hvězdou této konstelace – Altairem. A co více, bylo vypočítáno, že komukoliv, kdo by tehdy stál u jižní brány Jeruzaléma, by se zářící hvězda zdála být přímo nad Betlémem.

Americký vědec A.J. Morehouse, který čínské záznamy objevil, se tím pádem domnívá, že betlémská hvězda se stále na nebi vyskytuje, ale svítí jen velmi slabě.

Oponenti Morehousovy teorie poukazují na to, že hvězda z roku 4 před Kristem explodovala příliš pozdě, než aby mohla být spojována s narozením „Krista“. Navíc by taková nebeská podívaná jen těžko unikla Herodovi a ostatním obyvatelům Judey.

Supernova se navíc nemůže na obloze vznášet, jako se vznášela Betlémská hvězda nad jesličkami.

O nic menší záhadou než hvězda byli samotní mudrci, kteří ji následovali. Matouš prostě říká, že byli z východu, aniž specifikuje, ze které pocházeli země. Navzdory všeobecně rozšířenému povědomí také Matouš neuvádí, že byli tři. Podle raných verzí příběhu Zrození ze středověku bylo mudrců dvanáct!

Ať jich ale bylo, kolik chtělo, řada biblických badatelů se shoduje, že mudrci byli studenty astrologie, která byla tehdy v židovské komunitě velice populární.

Tuto teorii podpořil nález svitků od Mrtvého moře v roce 1947. Mezi zubem času poznamenanými hebrejskými a aramejskými texty, z nichž některé se datují až do doby narození „Krista“, jsou i astrologické tabulky a schémata vyobrazující zodiakální znamení, a také mystické texty popisující vliv hvězd a planet na novorozence. Svitky se také zmiňují o bezejmenném jedinci žijícím v dobách Ježíše, jenž byl mezi lidem znám jako Učitel Spravedlnosti.

V posledku ale i přes všechny dohady a historický výzkum nejsme o nic blíže tomu, abychom odhalili pravdu o nejtajemnějším zvěstovateli v historii – o betlémské hvězdě.

Pokud se nejednalo o kometu ani o planetární konjunkci, pak je tu už je tu jen jedna logická hypotéza, která může vysvětlit existenci světla na obloze, které se chovalo, jako by bylo řízeno nějakou inteligencí: a sice že betlémská hvězda byla vesmírným plavidlem. Pokud tuto interpretaci odmítáme přijmout, pak se nutně musíme ptát: co tedy dělalo toto vznášející se světlo nad chlévem, v němž se narodil Ježíš?

Křesťané dlouhé roky tvrdili, že příchod „Ježíše“ do Betléma byl předpovězen již celá staletí.

V Knize Micheáš, napsané v 8. století před Kristem, se v části 5, 2 dozvídáme, že mesiáš (hebrejský výraz pro „pomazaného“) se narodí v Betlémě, a v Knize Izajáš (napsané rovněž v 8. století př. Kr.), v části 7, 14 je výslovně uvedeno, že osoba, jež přijde jako Boží zástupce z masa a kostí, bude zrozena z panny. V Knize Malachiáš je v pasáži 3, 1 předpovězeno, že před mesiášem přijde ještě někdo, kdo připraví půdu pro jeho působení. Mnozí křesťané v tomto člověku viděli Jana Křtitele.

V Izajášovi 9, 1-2 je předjímáno, že mesiáš bude žít a pracovat v okolí Galileje – v odlehlé severní provincii, daleko od mocenských center a měst – a bude léčit lidi. Kniha Zacharjáš předpovídá, že dlouho očekávaný mesiáš, který navrátí svému lidu moc a prosperitu, jíž tento v minulosti požíval za králů Davida a Šalamouna, přijede do Jeruzaléma skromně, na oslu, nikoli na válečném oři jako dobyvatel.

Ve stejné knize se nachází tajuplná pasáž, podle níž bude mesiáš zrazen a prodán svým nepřátelům za třicet kousků stříbra. Toto proroctví bylo, zdá se, naplněno Jidášem Iškariotským.

Další neuvěřitelně přesné předpovědi se nacházejí v Žalmech, v 19. knize Starého zákona. Ukřižování – popravu přibitím odsouzence na kříž – Hebrejci neznali, dokud se k moci nedostali Římané, přesto se v Žalmu 22 nachází živé a přesné vylíčení způsobu, jakým bude mesiáš zabit – stovky let před tím, než byl Ježíš Nazaretský skutečně ukřižován.

V oněch pasážích je popisováno, jak budou jeho ruce a nohy probity hřeby a popravčí si z něho budou tropit blázny a budou hrát o jeho oblečení. Pokud se všechny incidenty předpověděné v židovských spisech aplikují na život Ježíše, pak zjistíme, že jsou o mnoho přesnější, než například proroctví Nostradamova.

O Ježíšově mladém životě se toho ví velice málo, zejména pak o okolnostech jeho početí a narození. Podle tradice se 25. března slaví Den Zvěstování, kdy archanděl Gabriel zvěstoval Marii, že porodí spasitele.

Není bez zajímavosti, že izraelští historikové, kteří zkoumali kopie apokryfních textů, uvedli pro list National Midnight Star, že jeden z překladů události početí panny Marie po Gabrielově návštěvě podává mrazivý popis, jenž se velice podobá výpovědím lidí, kteří podstoupili gynekologická vyšetření na palubě UFO poté, co na ně byli uneseni.

Když reportéři naléhali na vědce, aby jim o těchto velice zajímavých informacích řekli něco více, setkali se s neochotou, neboť vědci byli evidentně instruováni náboženskými autoritami, aby žádné další interpretace nacházející se v prastarých spisech nepouštěli ven.

I ten nejzatvrzelejší vědecký skeptik, filozof a historik, kterým byl H. G. Wells, jehož křesťanství ani za mák nezajímalo, o Ježíšovi jednou napsal:
„Kristus je tou nejunikátnější osobou v historii. Nikdo nemůže sepsat dějiny lidské rasy, aniž by v nich tomuto učiteli bez peněz přisoudil výsadní a přední místo.“

V dnešní době vědeckých a medicínských zázraků je díky metodám umělého oplodnění možné vytvořit dítě i v děloze matky, která je pannou.

V Japonsku a Americe jsou vědci velice blízko vytvoření umělé dělohy, která umožní vývoj oplodněného vajíčka do embryonálního stádia a nakonec i do fáze devítiměsíčního plodu. Tyto „dětské líhně“ byly popsány už roku 1932 na stránkách nadčasového románu Aldouse Huxleyho „Brave New World“ (Překrásný nový svět). Huxley tehdy šokované čtenáře přesvědčoval, že tyto záležitosti – tedy klonování a umělé dělohy – jsou věcí budoucnosti vzdálené přinejmenším tři stovky let.

V roce 1962, rok před Huxleyho smrtí, získali Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii anglický fyzik Francis Crick a americký biochemik James Watson, protože objevili dvojšroubovicovitou strukturu DNA – genetický kód lidského těla.

O pět let později dokázal britský biolog John B. Gurdon naklonovat jihoafrickou žábu drápatku.

Jedenáct let poté, v červnu 1978, vyřešili problém ženské neplodnosti britský lékař Patrick Steptoe a jeho tým, když dokázali zprostředkovat narození prvního dítěte ze zkumavky. Dvacet let nato dokázali vědci naklonovat ovci a jiné vyšší savce, a nedávno se proslýchalo, že v laboratořích v Americe a v Koreji bylo umožněno nechat vyvinout do embryonální fáze i naklonované lidi, než byly tyto zárodky zničeny.

Představte si tedy nadřazenou rasu z jiného světa, která řídí záležitosti lidstva.

Tato vyšší rasa implantuje embryo Ježíše do lůna ženy chudého rolníka, takže se tato stane náhradní matkou. Ježíš se narodí v bezvýznamné vísce a jak roste, pravděpodobně si začne uvědomovat nadlidské schopnosti, kterými disponuje. Do svých třiceti let pracuje v tesařské dílně v Nazaretu a pak se vydá na tříletou misi, která zaseje sémě nejvýznamnější sociologické a filozofické revoluce v dějinách lidstva.

Úřady si okamžitě uvědomí, že nejde jen o průměrného proroka, neboť tento dokáže oživovat mrtvé lidi: mladou dívku (Matouš 9, 18-19), mladého muže (Lukáš 7, 11-15) a muže jménem Lazar (Jan 11, 1-44). Židé se domnívali, že jen Bůh dokáže ovládat počasí, přivolávat bouře a naopak je zahánět, takže byli velice překvapeni, když jednu takovou bouři dokázal odehnat i Ježíš (Matouš 8, 23-27).

Jsou známy také zprávy o tom, jak Ježíš – nebo Ješua, jak byl rovněž znám – chodil po vodě, vymítal zlé duchy z posedlých lidí, léčil nemocné a chromé, vracel zrak slepcům, měnil vodu ve víno a (při dvou různých příležitostech) krmil hladové davy.

Všechny tyto činy dokazovaly, že Ježíš není obyčejnou lidskou bytostí, a on sám prohlašoval, že Království či říše, z níž pochází, „není na tomto světě“. Tvrdil také, že jeho otec je na nebesích, a Ježíš sám strávil dlouhou dobu v osamění na Sinajské poušti, kde mohl dostávat zprávy a instrukce pro svůj revoluční program, který měl za úkol spustit a změnit civilizaci.

-pokračování.