Jednotka vědomí

Informace udržují tento svět v pohybu. Toto je první část úvahy o cestě, která mi pomocí přemýšlení o Pohybu umožnila vytvořit příběh o sebeorganizaci jevů ve vesmíru. K pochopení každé části příběhu je vhodné jej poprvé dočíst se zapomenutím svého předchozího vzdělání – a teprve při druhém čtení (pokud kdo dočte poprvé) si uvědomovat návaznosti na svět, ve kterém žijeme nebo můžeme žít. Celek, ve kterém se pohybuje tato úvaha se jmenuje „Mléčná dráha“, ona je předpokladem ale i skutečností pro obdobný vývoj různých „pohybových struktur“ v jiných galaxiích. Výchozím předpokladem je pro mě teze, že pohybové struktury, známé pod názvem „chemické prvky“ jsou obdobou prvků v řetězci DNA, který známe pod názvem „lidský genom“.

Takže chutě až „do dna“….

Nejprve několik drzých tezí:

• 1. Vesmír je samořiditelný, samořiditelnost vychází ze zákona akce a reakce, kdy při pohybu myšlenek vzniká dráha pohybu při současné spotřebě času.

• 2. Všesměrový pohyb z bodu, vědomě umístěného do své mysli vytváříme nový nehmotný prostor, který lze naplnit dalšími informacemi. Platí, že velikost takového prostoru je přímo úměrná množství osobní energie, vložené do počtu a kvality „všech směrů“.

• 3. Po vyčerpání takové energie dojde k vytvoření informace o konci směrování energie „z bodu ven“. Současně vzniká=existuje pojem „stav“ a pojem „klid“.

• 4. Toto rozhraní (mem/brána ve funkci slova „klid“) umožňuje našemu vědomí vrátit se po dráhách tohoto pohybu, vyznačeného už spotřebovaným časem.

• 5. Návrat do výchozího „bodu v mysli“ se tak stává faktickou náplní pojmu paměť, paměťový záznam je nehmotným informačním bodem, obsahujícím informaci o velikosti prostoru, vytvořeného energií vlastního myšlení, kde obsah pojmu čas je totožný s pohybovou energií, vloženou do myšlení. Je pak přirozené, že naše paměť sídlí tam, kde hmota není – ve volném prostoru vesmíru.

• 6. Tuto demonstraci zákona akce a reakce v prostoru myšlení nazývám „Informační Bod Prostoru“ (IBP). Tento proces je současně jednotkou prostoru i jednotkou vědomí. Obsahuje potenciál „energie času“ = stavovou hodnotu energie vykonaného myšlenkového procesu. Tuto energii vkládáme do dráhy každého směru myšlení, kterým se řady IBP vytváří. Náš běžný slovník je zná jako škálu EM frekvencí.

• 7. IBP je „trojprvek“, je současně :

• a) jednotkou prostoru (vytvořilo je naše vědomí - zápisem časových okamžiků na všech drahách z „bodu ve vědomí“ do všech směrů)

• b) jednotkou vědomí (naše vědomí je vytvářené rezonancí = návratem po stejné cestě naší „energie myšlení“, vložené předtím z „bodu ve vědomí“ do všech směrů „ven“)

• c) produktem spolupráce pohybu myšlení. Výsledkem je obsah jednotky vědomí. Vědomí je tak součtovou hodnotou (re/sonancí) pohybu „tam a zpět“. Tato nepatrná jednotka ve své množině je zodpovědná za růst prostoru vesmíru. Známe ji pod slovem „informace“. Proto neplatí teze, že vesmír roste ze setrvačnosti tlaku od prvotního „Velkého Třesku“ (Big Bang).

Prostor roste/může růst okolo každé „hustší struktury“, vybavené určitou mírou sebeorganizace.

Opačným principem k vývoji života z BB je proces „Učení z Chyb“ (UCH), kdy chybu lze buď „opravit“ = zařadit do stávajícího celku – anebo ji vyřadit pro jiné použití, i ona je informací, která nezmizí a navyšuje objem informačních polí v prostoru.

Růst hustoty a následná vnitřní organizace „hmoty“ vychází ze stejného modelu (UCH), výsledná hmotná struktura celku je pak zrcadlem k obdobné řídící struktuře, formující se následně v prostoru „bez hmoty“.

Sebeorganizaci vnějšího, nehmotného prostoru vnímáme v současnosti skrze frekvence našich mozkových = rozhodovacích soustav. Vnímat „duchy“, „hlas boha“ nebo přírodní nehmotné bytosti lidé umí vnímat skrze další frekvence mozku, učíme se tyto vjemy navazovat na znalosti a zkušenosti většinové populace, řízené vědou. Trojici boží zřejmě postupně nahradí archetyp pohybu ve trojici – kdy směr pohybu určuje míra spolupráce (sdílení směru) dvou prvků ke třetímu.

Zápis 2 : 1 se postupně naučíme vnímat jako „součtovou hodnotu lásky“ (sdílením ve dvojici vzniká jedinec).

Vraťme se ale k bodům 1 = 6, co z této řady postupných kroků pro nás vyplývá?

1. Existuje nutnost formovat paradigma, postavené na principu „pulsu“, včetně modelu atomu, kde opakováním pohybu „ven a zpět“ lze načerpat další informace, které při cestě „zpět“ zcela přirozeně vedou k růstu hustoty středové části takového celku (atomu?). Věda nikdy nevysvětlila, z jakého důvodu se elektrony okolo jádra točí, nezná anebo zamlčela smysl symbolu svastiky, ten sahá daleko před vznik naší „vědy“, k počátkům vzniku samořiditelnosti.

Podobně i ti, co se snaží jít k poznání „duchovní cestou“, si neuvědomují, že jejich „uvnitř“ (hledat především v sobě, začít u sebe) je vlastně v okolním nehmotném prostoru vesmíru. Tam sídlí informace, pro které je každý člověk připravován svým současným i svými předchozími životy. Paměťové záznamy veškerého uskutečněného pohybu bezezbytku vyplňují celý vesmír vždy ve dvou polaritách. Tvůrčí hmotné tělo je pracovním nástrojem pro soubory připravených informačních celků – balíčků vloh, defektů a schopností, uložených ve volném prostoru. Jsou přístupně vždy v závislosti na počtu a kvalitě „opakování životů“.

S reinkarnacemi také souvisí velikost „svobodné vůle“ ke změnám nastavených možností z minulých životů. Platí, že s růstem společného jmenovatele mezi čtyřmi frekvencemi mozku roste i schopnost osobní orientace v informačních polích, v oktávě „dimenzí“ (segmentů v okruhu), do kterých vstupujeme v jednotlivých inkarnacích. (více bude v části „Symetrie v oktávě dimenzí, někdy příště).

2. Existuje nutnost vytvořit si jiný obsah pojmu „vlnění“ a „frekvence“, do obsahu pojmu „vibrace“ můžeme doplnit  „schopnost vytvořit pohyb“. Tam, ve schopnosti vytvořit podmínky k prvnímu pohybu před vznikem vesmíru, tam stále sídlí náplň pojmu „BŮH“ (a asi tam během té „věčnosti“ ještě chvilku zůstane).

Principem vlnění je rotace určitého objemu a směrová síla, přenášející prvotní „impuls směru“, kterou vnímáme jako tlak.

Pokud si vzpomeneme na fakt, že vlny ve vodě vytvoříme tlakem desky v nějakém směru a nahradíme tlak desky tlakem jiným, třeba velmi rychlou „tlakovou silou elektřiny“, je zřejmé, že „kulička elektřiny“ (= objem pohybové složky v nějakém nosiči), vržená jedním směrem prostřednictvím silnějšího „nosiče“ (člověk + deska, anebo elektrárna + elektřina) může ponechat „nosiče“ na místě a přenášet jen „tlakovou sílu směrování“.

Tento obsah má slovo „vibrace“. Celek (člověk, buben, struna, prostor…) zůstává na místě, ale jeho části vibrují a do okolí přenášejí tlak (zvuku slov - anebo informací nesených elektřinou). Kontakt s touto vibrací známe pod slovem rezonance – a jsme opět u pojmu vědomí či u zákona „akce a re/akce (re/sonance)“.

Vlnění je tedy předávání tlakové síly skrze nějaký hmotný nosič, to ví i školáci. Ale možná všichni nevědí, že nosičem pro myšlenky je velikost „volného prostoru vesmíru“, který je pro vědu příznačně „temnou hmotou“, ona je limitem jejich nástroje poznávání, je efektem vymezení se k prvotnosti už strukturované hustoty, opatřené rozhraním, známým pod pojmem „povrch hmoty“. Na otázku „Z jakého materiálu se skládá povrch“ (předmětu, obrazu krajiny ve vodě….)? – mi zatím nikdo neodpověděl. Jako by vědci nevěděli, že na počátku každé nové hmoty (včetně přístrojů, kterými si sami dokazují kvalitu svých myšlenek) je „atom myšlení“ (jednotka vědomí = IBP), kde – v každém „atomu“ chemického prvku je uprostřed řidšího prázdna trochu hustší prázdno.

A energie myšlení je pouze jiná forma elektrické energie, oč je jemnější při sledování, o to je silnější v účincích do světa hmoty. Jen si dualitu elektřiny a vědomí těžko dovedeme převést ze slovníku, kterým nás krmí školy i životní zkušenosti. (více o tepelné a magnetické složce vědomí zas někdy příště.., v textu o kmitu informace v těle člověka)

3. Existuje nutnost změnit výchozí bod pro každé snažení, nezačínat od Začátku, ale od Středu (souběžně od prostředka i od prostředku).
Informačním bodem, odkud se šíří další poznání je vždy myšlenka + člověk = nehmotná + hmotná konstrukce ze sil + pojmů, pro které máme nějaké zkušenostní zázemí v podobě svého vzdělání + existence „prázdného“ prostoru vesmíru, kde sídlí naše osobní i společná paměť. První vrstva této paměti končí v barvě naší modré oblohy, druhou a zároveň poslední vrstvou, kam sahá moje snažení je prostor této galaxie.

Výchozí dvojicí, která je vždy předpokladem pro vznik nějakého celku je pro mě spojení pohybové a klidové složky „nesené + nosič“ , kde klidovou hodnotu představuje pouze měřidlo pro velikost „povrchu“. Tím je polarita mezi velikostí IBP a velikosti vesmíru. Měřítkem je pro mě struktura galaxie, postavená na zvukové hodnotě programu, přenášeného k nám skrze příběhy z číslic a písmen. Číslice vypovídají o nejmenších a největších souvislostech, písmena, slova a věty pak o možnostech, jak lze měnit stav mezi hmotnou a nehmotnou podobou informací.

Je dobré vědět, že každý pojem/slovo je dokladem nějakého fungování anebo nějakého stavu, proto je návrh tohoto paradigmatu vždy skutečností, nikoliv teorií. Stačí se zamyslet nad vztahy mezi pojmy, propojit je tím, co v našem okolí na podobnosti založené skutečnosti funguje. Kosmické zákony lze sloučit do jediného, do zákona akce a reakce.

PS: otázka pro ty, kdo věří či vnímají nějakou formu boha:
Co musel „bůh“ udělat předtím, než „budiž světlo“ ? (světlo = frekvence = pohyb)

Ve Vlašimi 14.5. 2010, 11:45