Explozivní dluhové domino: nadcházející finanční katastrofa (5)

Larisa Alexandrovna, která píše pro Huffington Post, varovala, že část zákona o záchranném balíčku bude posledním hřebíčkem do rakve fašistického puče v Americe, který zatlučou finanční fašisté:

„Tato uměle vyvolaná krize má být nyní odstraněna, pokud fiskální fašisté prosadí své, úplným převodem moci Kongresu (aspoň toho mála, které ještě zbývá) na exekutivní sféru a totálním převodem veřejných financí do korporátních rukou (v čemž bude vláda sloužit jako prostředník).

Ministr financí může nakoupit široce definovaná aktiva a to za jakýchkoliv chce podmínek, může k tomu najmout, kohokoliv chce a může určit firmy v soukromém sektoru za finanční delegáty vlády Spojených států. A může napsat jakékoliv regulace, o kterých si myslí, že jsou zapotřebí.

Rozhodnutí ministra na základě tohoto zákona jsou nepřezkoumatelná, podléhají mlčenlivosti a nemohou být přezkoumána žádným soudem či vládní agenturou.“

Současně americká Centrální banka pomáhala stovkami miliard dolarů zahraničním bankám, „které zoufale potřebují dolary a nemohou se dostat na americké zmrazené úvěrové trhy - krok koordinovaný s centrálními bankami Japonska, Eurozóny, Švýcarska, Kanady a Velké Británie“. Tyto kroky koordinovala Banka pro mezinárodní platby (BIS) v Basileji ve Švýcarsku. Jak uvedl internetový deník Politico, „zahraniční banky s velkými operacemi ve Spojených státech by se mohly kvalifikovat pro hypoteční pomoc ministerstva financí“. Zpráva ministerstva financí uváděla:

„Participující finanční instituce musí mít významné aktivity ve Spojených státech, vyjma případů, kdy ministr rozhodne, po poradě s prezidentem Centrální banky, že jsou nutné širší kvalifikační předpoklady k efektivní stabilizaci finančních trhů.“

Takže balíček pomoci by nejenom dovolil záchranu amerických bank, ale také jakýchkoliv bank po celém světě, ať již státních či soukromých, pokud by ministr financí rozhodl, že je to „nutné“ a žádné z jeho rozhodnutí by nemohlo být přezkoumáváno a nebylo by ani předmětem jakéhokoliv dozoru. Dále by to znamenalo, že ministr financí by měl nevypsaný šek, ale nemohl by vydat více než 700 miliard dolarů „najednou“. Krátce řečeno, pomocný balíček je v podstatě státní převrat bank vůči vládě.
Mnohým členům Kongresu bylo řečeno, že pokud by nebyl záchranný balíček přijat, hrozilo by jim stanné právo. Samozřejmě, že Kongres zákon přijal a finanční puč měl velký úspěch.

Není proto divu, že na počátku r. 2009 jeden člen Kongresu prohlásil, že banky „jsou stále nejmocnější lobby v Kongresu. A otevřeně řečeno jej vlastní“. Jiný člen Kongresu řekl, že „banky tomuto místu vládnou“ a vysvětlil: „Řeknu vám v čem je problém - vydávají třikrát více peněz, než druhá největší skupina. Je to obrovská suma, kterou strkají do politiky.“

Kolaps Islandu

V r. 2008, 9. října, převzala vláda Islandu kontrolu nad největší bankou země, znárodnila ji a pozastavila obchodování na islandském akciovém trhu. Během jediného týdne „byla převážná většina kdysi hrdého bankovního sektoru znárodněna“. Na počátku října bylo zveřejněno:

„Island, který se během jediné generace dokázal proměnit z jedné z nejchudších evropských zemí na jednu z nejbohatších zemí vesmíru, by mohl čelit bankrotu. V televizním projevu k národu připustil premiér Geir Haarde: ‚Spoluobčané, existuje zde vysoce reálné nebezpečí, že islandská ekonomika by mohla být v nejhorším případě vtažena do víru a výsledkem toho by mohl být národní bankrot.“

Článek v BusinessWeek vysvětloval:

„Jak se mohla situace tak rychle zhoršit? Vinu nese velké spoléhání se islandského bankovního systému na externí financování. Při privatizaci bankovního sektoru dokončenou v roce 2000 využívaly islandské banky značné finance pocházející z velkoobchodního sektoru k financování svého vstupu na místní hypoteční trh a získání zahraničních finančních firem, zejména v Británii a Skandinávii. Banky z velké části pouze následovaly mezinárodní ambice nové generace islandských podnikatelů, kteří stáli v čele globálních impérií, od maloobchodního prodeje přes výrobu potravin až po farmaceutický průmysl. Do konce r. 2006 byla celková aktiva tří hlavních bank 150 miliard dolarů, což je osminásobek HDP.

Za pouhých pět let se z bank, které byly téměř výhradně domácími poskytovateli půjček, stali přední mezinárodní finanční prostředníci. Richard Portes, profesor ekonomiky na London Business School říká, že v r. 2000 pocházely dvě třetiny jejich financí z domácích zdrojů a jedna třetina ze zahraničí. Později - do doby, než udeřila krize - se tento poměr obrátil. Ale když se zastavily velkoobchodní finanční trhy, začaly islandské banky kolabovat pod tíhou zahraničních dluhů.“

To zhoršovalo situaci, které vláda čelila v době globální ekonomické krize. Příčiny však nepocházely z Islandu; byly mezinárodní. Island dlužil „více než 60 miliard dolarů v zámoří, což je asi šestinásobek jeho hospodářské produkce. Jak uvedl profesor na London Business School: „Žádná západní země nezkrachovala v době míru tak rychle a tak výrazně.“

Co se přihodilo?

Island následoval cestu neoliberalismu, deregulovaného bankovního a finančního sektoru a napomáhal jeho šíření a usnadnění toku mezinárodního kapitálu. Když se časy zhoršily, Island postihla krize. Deník Observer k tomu začátkem října napsal:

„Island je na pokraji kolapsu. Inflace a úrokové sazby prudce vzrůstají. Koruna, islandská měna, zažívá volný pád a její nominální hodnota je těsně nad měnami Zimbabwe a Turkmenistánu.

Zdiskreditovaná vláda a představitelé centrální banky se již tři dny choulí za zavřenými dveřmi a stále zde není ani náznak nějakého plánu. Mezinárodní banky již další peníze nepošlou a zásoby cizích měn se tenčí.“

V r. 2007 udělila OSN Islandu cenu „nejlepší země k životu“:

„Oslavovaný příběh zbohatnutí Islandu začal v devadesátých letech, kdy reformy volného trhu, převoditelné hotovostní kvóty a akciový trh založený na stabilním fondu důchodového zabezpečení umožnily islandským podnikatelům dostat úvěry v zahraničí. Británie a Dánsko byly oblíbenými nákupními destinacemi a v samotném r. 2004 utratili Islanďané 894 mil. liber na koupi akcií britských společností. Za pouhých pět let mohly islandské rodiny pozorovat, jak jejich bohatství vzrostlo o 45 procent.“

Když měla třetina islandských velkých bank problémy i přesto, že zbývající dvě třetiny předtím převzala vláda, odpověděla Velká Británie zmrazením islandských aktiv ve své zemi. Kaupthing, poslední dosud stojící ze tří bank, měla na počátku října ve Velké Británii mnohá aktiva.

Dne 7. října uvedl guvernér islandské Centrální banky v médiích: „Nebudeme platit za nezodpovědné dlužníky a… ani za banky, které se chovají nezodpovědně.“ Následujícího dne britský ministr financí Alistair Darling tvrdil, že „islandská vláda, věřte tomu nebo ne, mi včera řekla, že nemá v úmyslu dodržet své závazky vůči nám,“ ačkoliv Arni Mathiesen, islandský ministr financí uvedl, že „nic z tohoto telefonického rozhovoru nenasvědčuje závěru, že Island by nedodržel své závazky.“

Dne 10. října 2008 řekl ministerský předseda Velké Británie Gordon Brown: „Zmrazujeme aktiva islandských společností ve Velké Británii, kde můžeme. Přijmeme další kroky proti islandským úřadům tam, kde je to nutné k opětovnému získání peněz.“ Tudíž:

„Mnoho islandských společností působících ve Velké Británii ve zcela nesouvisejících průmyslových odvětvích zažilo to, že jejich aktiva byla zmrazená britskou vládou - stejně jako i další činy zdánlivé pomsty britských společností a médií.

Okamžitým důsledkem kolapsu Kaupthing je, že islandský finanční systém je v troskách a zahraniční devizový trh byl uzavřen. Maloobchodníci se snaží zajistit měnu pro dovoz potravin a léků. O pomoc byl požádán Mezinárodní měnový fond.“

Velká Británie investovala do islandských bank přes 840 milionů liber a chtěla své investice zachránit, což pouze podnítilo kolaps islandské ekonomiky.

Dne 24. října 2008 byla podepsána dohoda mezi Islandem a Mezinárodním měnovým fondem. Koncem listopadu MMF schválil půjčku Islandu ve výši 2,1 miliard dolarů a další 3 miliardy dolarů v půjčkách od Dánska, Finska, Norska, Švédska, Ruska a Polska. Důvodem, proč uzavření dohody o půjčkách trvalo tak dlouho bylo to, že Velká Británie tlačila na MMF, aby půjčku pozdržel „do doby, než bude vyřešen spor o kompenzaci dlužné částky, kterou Island dluží klientům banky Icesave, jedné ze zkrachovalých bank.“

V lednu 2009 byla „formálně rozpuštěna“ celá islandská vláda, protože zkrachovala, když premiér rezignoval i s celým svým kabinetem. Prozatímní vlády se tím pádem ujala opozice. V červenci 2009 nová vláda oficiálně zažádala o členství v Evropské unii, avšak „Islanďané byli tradičně skeptičtí vůči výhodám plného členství v EU a obávali se, že jako malý stát ve velkém politickém subjektu ztratí svou nezávislost.“

V srpnu 2009 schválil islandský parlament zákon o „vrácení Británii a Nizozemsku více než 5 miliard dolarů, které tyto země ztratily na islandských vkladových účtech.“
„Islanďané, kteří se již vymotávali z krize, která zanechala mnoho lidí zchudlých, namítali proti tomu, aby platili za chyby soukromých bank, které byly pod dohledem cizích vlád.

Jejich hněv je obzvláště namířen proti Británii, která použila protiteroristický zákon k tomu, aby ukořistila během posledního roku krize islandská aktiva, což byl krok, který podle občanů přidal k poškození i urážku.

Vláda argumentovala, že nemá na výběr, ale musí splatit dluhy, jestliže chce zajistit i nadále pokračující pomoc. Odmítnutí by mohlo vést k tomu, že by Británie či Nizozemsko mohly chtít zablokovat pomoc z Mezinárodního měnového fondu.“

Island je nyní ve službách MMF a jeho mezinárodních věřitelů. Malá nezávislá země, která mohla být tak dlouho hrdá na svou silnou ekonomiku a silný smysl pro nezávislost, byla sražena na kolena.

V polovině ledna 2010 MMF a Švédsko pozdrželi své půjčky Islandu kvůli tomu, že Island „nebyl schopný uzavřít smlouvu o kompenzaci zkrachovalých účtů banky Icesave ve výši 2,3 miliard liber s Británií a Nizozemskem.“ Švédsko, Velká Británie a MMF vydírali Island, aby výměnou za půjčky uschoval britská aktiva.

V únoru 2010 bylo zveřejněno, že EU zahájí vyjednávání s Islandem, aby zajistila islandské členství v unii do roku 2012. Nicméně Islandské „úsilí je nyní částečně vázáno na spor o dluh 5 miliard dolarů s Nizozemskem a Británií, které byly ztraceny při kolapsu bankovního sektoru země koncem roku 2008.“

Island byl jako náznakem toho, co teprve mělo přijít. Dluhová krize, která srazila Island na kolena, měla na obzoru nové cíle.

-pokračování-