Tajemství bájné "Kroniky Akakoru" (6)

Rezidence v podzemí

Velké byly znalosti a moudrost starých nebeských mistrů. Jejich vize se dotýkaly i těch nejvzdálenějších hor, plání, lesů, moří i údolí. Byly to zázračné bytosti. Uměli pracovat s energií přítomnosti a znali budoucnost. Byli schopni odhalit pravdu v kterémkoliv okamžiku jejich působení zde na planetě Zemi. Byli bystří s extrémní vnímavostí a citlivostí. Vybudovali Akanis, Akakor i Akahim.

Jejich práce byla rychlá a doslova magická. Využívali potenciálu „čtyř rohů Vesmíru“ (čtyř dimenzí?) a čtyř tvořivých „rohů prostoru“ (čtyř živlů?). Ach…. Akakor nyní leží v troskách. Veliké kamenné dveře jsou stržené a nekonečně dlouhé liány prorůstají „Chrámem Slunce“. Nejvyšší rada kněží rozhodla, aby bojovníci lidu „Ugha Mongulala“ zničili toto město, aby se nedostalo do rukou přicházejících bílých barbarů společně s duchovními odkazy kosmických mistrů, které se zde nacházely.

A tak se lid „Ugha Mongulala“ s bolestí ve svém srdci, ale s nadějí a vírou ve Světlo Budoucnosti, rozhodl opustit božské a posvátné město Akakor. Tisíce a tisíce členů národa vstoupily do rozsáhlých podzemních prostor a chodeb, které z města Akakor vedly desítky a desítky kilometrů hluboko pod masivy dnešního pohoří And ke třinácti dalším menším sídlům.

Těchto třináct měst bylo darem Bohů. Těchto třináct měst leží ukryto v lůně pohoří And. Těchto třináct měst ve vzájemně propojené formaci s bájným městem Akakor tvoří design souhvězdí „Schwerte“ – domova Mistrů a Bohů.

Každé z těchto měst je vybudováno nedaleko ústí obrovské jeskyně, která je zároveň vchodem do rozsáhlého labyrintního prostoru, který se rozkládá pod celými Andami. Domy jsou uspořádány v kruhových formacích a uprostřed se nachází „Chrám Slunce“. Ve městě se nachází dvě velké ulice, které se kříží v místě „Slunečního Chrámu“.

Tyto ulice rozdělují město do čtyř kvadrantů, které energeticky odpovídají „čtyřem rohům prostoru“ (čtyřem živlům?). V každém kvadrantu pak do centra města paprskovitě míří ještě další tři menší ulice, které dohromady město rozdělují do dvanácti výsečí. Největší budovou města je „Chrám Slunce“. V jeho svatyni vede do podzemí celkem dvanáct schodů. Na jejich konci se toto schodiště napojuje na podzemní chodbu, která město spojuje s desítky a desítky kilometrů vzdáleným městem Akakor.

Diagram 13-ti měst lidu „Ugha Mongulala“ jakožto dar „bohů“. Diagram také znázorňuje strukturu souhvězdí „Schwerte“, které je domovem těchto „bohů“

Celkem třináct (12 + 1) sídel lidu „Ugha Mongulala“ se jmenuje takto: Akakor, Sikon, Tat, Aman, Kos, Songa, Mu, Tanum, Gudi, Boda, Rino, Kish a Budu. Všechna města se nacházejí v podzemí. Jsou osvětlena technologií „bohů“, která přivádí do podzemí světlo Slunce. Intenzita světla se mění podle postavení Slunce na obloze. Jen město „Sikon“ má umělé osvětlení.

Jen nejmenší z měst, které se jmenuje „Mu“, vystupuje na několika místech k povrchu. Všemi podzemními městy prochází vodní kanály, které přivádí průzračně čistou vodu z hor. O stavbě ústředního a posvátného města Akakor se však nedochovaly žádné informace. Avšak v době nedávné (období po II. světové válce) přišli na tato místa němečtí vojáci, kteří se v některých podzemních prostorách usadili. Potomci lidu „Ugha Mongulala“ nevěděli nic o právě ukončené II. světové válce. Proto se k příchozím chovali neutrálně, ale přívětivě.

Můj lid (říká Tatunca Nara) mi sdělil, že tito bílí lidé mnoho let zkoumali záhadu podzemních měst. Měli s sebou různá zařízení, kterými zkoumali podzemní tunelové systémy. Jejich snaha však vyzněla marně. Naší staří Mistři vybudovali toto podzemí podle vlastních plánů a zákonů, o kterých věděli, že nebudou nikdy zveřejněny. Odtud Mistři vládli své obrovské říši, která měla na 360 milionů věrných obyvatel.

Kronika Akakoru praví:

„Bohové vládli Akakoru. Vládli moudře nad lidmi a Zemí. Jejich lodě byly rychlejší než let jakéhokoliv ptáka, jejich lodě připlouvaly na místo určení bez plachet a vesel, a to ve dne i v noci. Disponovali magickými kameny pomoci, ve kterých viděli i vzdálená místa. Mohli tak vidět jakoukoliv řeku, horu nebo jezero. Vše, co se přihodilo na Zemi nebo na nebi, bylo ihned patrné v těchto kamenech.

Ale nejkrásnější ze všeho byly jejich podzemní rezidence, které na konci své mise „bohové“ předali lidem. A tak po tisíce a tisíce let byly tyto domovy a odkaz moudrých z hvězd chráněny lidem „Ugha Mongulala“ před mnohými nepřáteli. Tato sídla přečkala dvě velké světové katastrofy a svá tajemství si ponechají i před bílými barbary, kteří se jako mravenci blíží ve směru od „Velké Řeky“ (Amazonka).“

Tatunca Nara se jednoho dne během debaty nad barbarským chováním bílých lidí na velmi dlouhou dobu zamyslel a pak řekl:

„Naši kněží prorokovali, že nakonec i bílý člověk pozná svůj osudový testament. A až se tak stane. Bude kruh uzavřen.“

Základní půdorysné schéma středu města Akakor

Vertikální řez podzemního tunelu: 1) tajné místo uvnitř chrámu, 2) východ, 3) podzemní tunel

Schéma celkového pohledu na město Akakor (všimněte si opět kvadratického rozdělení zástavby)

Nultá hodina (10 481 př.n.l. – 10 461 př.n.l.)

Starověký indický epos Mahabharáta vypráví, jak bohové a titáni bojovali společně o nadvládu nad Zemí. Podle Platona legendární Atlantida dosahovala svého vrcholu právě v období těchto válek, které jí nakonec nejdříve morálně, duchovně a pak i fyzicky srazily na kolena. Německo-bolivijský vědec Posnansky věří, že kdysi dávno existovala v oblasti bolivijských ruin města Tiahuanaco obrovská říše.

Podle historiků a etnologů došlo k hlavnímu druhovému rozdělení Homo sapiens v poslední epoše zalednění, což bylo kolem roku 11 000 let př.n.l. Nejen v prostředí evropského kontinentu se nacházejí ta největší sídliště předvěkého člověka nedaleko dnešních pobřežních linií. Průzkumem naleziště v Altamiře a v oblasti Amazonie byly u mnoha kosterních ostatků zjištěny překvapivě shodné znaky.

Odchod starých mistrů

Tatunca Nara říká: „Historie mého lidu, tak jak je psaná v „Kronice Akakoru“, se blíží ke svému konci. Podle proroctví našich starých kněží se brzy naplní osud lidu „Mongulala Ugha“. A když se podívám na zoufalství a utrpení zbytku mého lidu, nemohu uvěřit, že to všechno může být součástí starobylého proroctví. Bílí barbaři pronikají stále hlouběji na naše území. Přichází z východu i ze západu.

Tito bílí barbaři nechtějí nic slyšet o odkazu našich moudrých bohů z hvězd. Nechtějí slyšet, že jejich odkaz patří nám všem. Nedívají se napravo ani nalevo. Pouze vše chtějí jen sami pro sebe. A tak my, potomci těchto bohů, potomci lidu Mongulala Ugha, nemůžeme dělat nic jiného, než čekat na návrat našich Mistrů. A tento den se blíží přesně tak, jak je psáno v „Kronice Akakoru“.