PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (15/310)

V Brně jsem strávil celkem dva roky. Tyto dva roky jsem byl prakticky v každodenním kontaktu s panem Josefem Češíkem, který mne postupně a krok za krokem seznamoval se základy praktické esoteriky a mystiky. Právě díky němu jsem mohl studovat díla Květoslava Minaříka, Joganady nebo Yuktešvara. Zároveň jsem si ujasňoval hlavní směr mého dalšího vývoje.

Utvářel jsem si ucelený pohled na celou řadu alternativních filozofických směrů a esoterických praktik. Během dvou let, kdy jsem se nacházel v pozici žáka v rukách pana Josefa, díky jeho pečlivému a moudrému přístupu jsem dokázal probudit ve své mysli a těle základní spektrum parapsychických schopností. Sice se mi ten název moc nelíbí, ale nenašel jsem lepší pojmenování.

Dokázat uvést do objektivní aktivity ono „základní spektrum parapsychických schopností“ není zase nic výjimečného. Jde o probuzení nástrojů vlivem stabilního a dlouhodobého silného energetického potenciálu. Tyto nástroje má každý z nás. Jen je umět probudit. Často se mne na to mí studenti nebo posluchači na přednáškách ptají.

Základem je „vydat se na cestu“. Tedy dosáhnout takového mentálního a psychického stavu svého vědomí, který vám nebude bránit „vydat se na cestu“. Jenže „vydat se na cestu“ znamená cosi, resp. „mnohé opustit“. A velmi často v této chvíli opouštíme to, co se jeví našemu egu, našemu rozumu, našemu omezenému fyzickému vědomí jako příjemné ba dokonce pohodové.

Člověk za normálních okolností jen velmi těžko opouští to, co je mu příjemné. Tedy ve skutečnosti to, co se mu jeví JAKO PŘIJEMNÉ, neboť jde o hru, kterou s naším vědomím hraje velmi mocný hráč a zároveň „Velký Učitel“. Zcela záměrně ho v této chvíli nechci jmenovat. Bylo by fajn, kdyby jste se sami pokusili tohoto „Hráče“ a „Učitele“ v jedné osobě identifikovat a pojmenovat. Malou nápovědou vám může být fakt, že je VE VÁS.

Ve své podstatě to je výhoda. Ano. Výhoda ve chvíli, kdy se rozhodnete „vydat se na cestu“. Ale popravdě řečeno to má ještě jeden háček. Ono „vydat se na cestu“ nelze naplánovat. O tomto rozhodnutí vlastně nelze ani nijak přemýšlet. O tomto rozhodnutí nelze spekulovat a rozhodně ne handlovat. Ono rozhodnutí „vydat se na cestu“ přichází náhle a vy se rozhodujete spontánně a v jednom okamžiku. Jakmile dojde k takovému rozhodnutí, již jej nelze vzít zpět.

Jistě, pro racionální mysl může taková situace vypadat zcela nepochopitelná, ba dokonce nemožná. Jenže ve skutečnosti není nic tak vzdáleno pravdy, jako právě tato mylná domněnka. Jak jsem již řekl. O rozhodnutí „vydat se na cestu“ nelze spekulovat ani uvažovat. Takže pokud se ve svém životě nacházíte „před“, nepřemýšlejte o tom, co jsem právě sdělil. Bylo by to zcela zbytečné. A ve chvíli, kdy již budete „na cestě“, bude pro vás jakékoliv sdělení tohoto typu zbytečné.

Proč?

Protože budete vědět.

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že Vesmír má velmi vytříbený smysl jak pro spravedlnost, tak i určitý mysteriózní smysl pro humor. Ve chvíli, kdy učiníte první krok „na cestě“, zastaví se vám na okamžik dech i srdce, neboť v jednom nekonečně krátkém okamžiku před sebou uzříte potenciál možností, který má pro vás Vesmír připraven.

Neboť uzříte jak nesmírně důležité je VĚDĚT.

Neboť ucítíte jak nesmírně důležité je UMĚT.

Neboť pochopíte jak nesmírně důležité je BÝT VE SPOJENÍ.

Neboť s úctou přijmete závazek, jak je důležité CTÍT a CHRÁNIT tajemství.

Pan Češík, můj první stabilní zdroj mé „duchovní“ inspirace, mne vyprovodil na „mou cestu“. Byl to jeho úkol, bylo to součástí jeho životního poslání. Mým úkolem bylo nalézt v sobě tolik odvahy a odhodlání, abych dokázal spontánním a přirozeným způsobem vstoupit do klíčového rozhodnutí. Přesně si pamatuji na den i hodinu, kdy jsem „vstoupil na cestu“ a pamatuji si také poslední slova mého duchovního opatrovníka. Na tyto okamžiky se nezapomíná ...

Odjel jsem do Prahy. Osudem mi bylo dáno, abych několik následujících let žil v hlavním městě naší republiky. V tuto chvíli jsem se již nacházel „na cestě“ a tak bylo pro mne nachystáno několik velmi osudových setkání. Některá byla zcela indiferentní a některá probíhala prakticky paralelně vedle sebe.

V následujících pasážích bych o těch nejdůležitějších rád popovídal, neboť se v jejich auře nachází nesmírně inspirující energie, kterou mohou „pošťouchnout“ nejednoho čtenáře. V těchto „pražských setkáních“ se také nachází velký potenciál moudrosti. Konečně posuďte sami.

Kapitola první

Mezi peklem, nebem a jinými dimenzemi

Byla zima těsně porevolučního období. Energie ve všech možných sférách se zmítaly stejně tak, jako nitra obyvatel tohoto státu. Všude bylo vidět extrémy. Nad ulicemi se vznášel nepopsatelný strach, který se doslova snoubil s nadšením, entuziasmem a úlevou. Tlak a sevření na jedné straně s doslova explodující svobodou a volností na straně druhé.
Bylo nesmírně poučné sledovat válku neviditelných principů a zákonů a jim podléhajících sil dohromady tvořících esenciální neviditelný a přesto tak mocný energetický koktejl, na jehož vlnách se jako bezmocné bárky zmítala lidská vědomí v individualizované, ale i skupinové podobě.

V tomto čase jsem se velmi často procházel pražskými ulicemi a sledoval celý ten mumraj. Mé vzpomínky stále ještě tíhly k Brnu a k panu Češíkovi. Vždyť od mého příjezdu do Prahy uběhlo sotva několik týdnů. Kontakt jsme samozřejmě zcela nepřerušili a tak jsme si čas od času zavolali nebo napsali dopis. Den za dnem jsem si stále zřetelněji uvědomoval, že čas vymezený pro naše vzájemně sdílení již vypršel.

Bylo to zvláštní. Asi bych měl cítit smutek nebo tak něco, ale nic z toho se nerealizovalo. Nepřicházelo ani prázdno či nostalgie. Naopak, bytostně jsem cítil, že se ke mně zepředu, z budoucnosti cosi blíží. Cosi nepředstavitelně zvláštního a bizarního. Nejdříve jsem tyto energie vůbec nedokázal identifikovat, ale po několika dalších dnech jsem si byl jist, že jsem se silou Osudu a moudrostí Vesmíru a svým vlastním vnitřním usilováním dostal do aury jednoho velmi zvláštního člověka.

Absolutně jsem neměl tušení, o koho by mělo jít. Nevěděl jsem ani kdy a kde dojde k setkání. Den za dnem jsem cítil narůstající sílu jeho duchovní osobnosti. A tak, když jsem se jednoho rána probudil, nebylo divu, že během několika následujících minut jsem věděl jedno jediné.

DNESKA SE TO STANE ...