Hitlerova jaderná hrozba (2/2)

Průkopnický výzkum a studie provedené britským inženýrem Philipem Henshallem, které jsou uvedeny v jeho knize Vengeance: Hitler’s Nuclear Weapon Fact or Fictiom? (Pomsta: Hitlerova jaderná zbraň, skutečnost nebo fikce?) ukazují, že existovala přepracovaná, zesílená V-2 (V-4), která měla donést tunovou „nečistou“ pumu (s velkým objemem radioaktivní drtě) ze speciálních V-1/V-2 zařízení a bunkrů.

Takovéto zbraně spolu s V-1, které by explodovaly na povrchu a byly by vybaveny nečistými pumami, by způsobily, že Londýn a různá jiná přístavní města by byla rychle neobyvatelná. Tyto základny byly také přizpůsobeny k A9/A10 Super V-2, které měly zasáhnout Ameriku. Ztráta pobřežních základen, jako je Bordeaux, zřejmě stála za zřízením již popsané základny pro těžké bombardéry poblíž norského Osla. Naštěstí pro Spojené státy padlo nacistické Německo před tím, než byla tato základna zprovozněna. Zbraně však existovaly a očekávalo se jejich použití.

Dne 22. dubna 1945 o nich Mussolini napsal: „Známé bomby hromadného ničení jsou téměř dokončeny. Ještě pouze několik dní… Hitler pravděpodobně provede svůj strašný úder, protože bude mít úplnou jistotu… Vypadá to, že bomby jsou tři - a každá z nich má úžasnou sílu. Konstrukce každé jednotky je komplexní a trvala dlouho.“

Mussolini byl velmi dobře informovaný, protože jeho vědci a inženýři tvrdě pracovali na tajných projektech SS, včetně několika typů pilotovaných a nepilotovaných talířů.

Viz. Hitler’s Flying Saucers (Hitlerovy létající talíře, http://missilegate.com/rfz/index2.htm) - podrobnosti o práci profesora Giuseppe Belluzza a technika Renato Vesca.

Sám Hitler řekl: „Máme… neuvěřitelně silné rakety a bombu… která překvapí celý svět. Nepřítel to ví… a pokouší se nás zničit. Ale my odpovíme na toto zničení bouří, a to bez zahájení bakteriologické války, na kterou jsme také připraveni… Všechna moje slova jsou nejčistší pravda. To uvidíte!“ Avšak 30. dubna 1945 Hitler zemřel a Německo 8. května 1945 kapitulovalo. Naštěstí.

Italský důstojník a pozorovatel Luigi Romersa byl na ostrově Rügen v Baltském moři a podal zprávu o testu, kterého byl svědkem a jeho o důsledcích. „Byli jsme čtyři: můj doprovod čítající dva muže, jeden muž v pracovním oděvu a já. Jeden z mužů řekl: ‚Uvidíme test dezintegrační pumy… dosud nejmocnější výbušniny, která kdy byla vyvinuta. Nic jí neodolá.‘… Podíval se na hodinky a čekal do poledne, hodiny experimentu. Naše pozorovatelské stanoviště bylo vzdálené kilometr od místa výbuchu. ‚Musíme počkat tady až do večera‘, nařídil muž v pracovním oděvu. ‚Bomba vydává smrtící paprsky nejvyšší toxicity. Oblast její účinnosti je mnohem větší než u nejsilnější konvenční pumy. Asi 1,5 kilometru…‘“

Romersa nepopisuje samotný výbuch, ale jeho důsledek je jasný.

„Asi ve 4:00 hodiny odpoledne se v soumraku objevily stíny, které běžely k našemu úkrytu. Byli to vojáci a měli na sobě podivný typ ‚skafandru‘. Vstoupili dovnitř a rychle za sebou zavřeli dveře. ‚Všechno je kaput‘, řekl jeden… když si sundal ochranné oblečení. Také jsme si museli obléct bílé, drsné, vlákenné kabáty. Nedokážu říct, z jakého materiálu byl tento kabát vyroben… mohl to být azbest, přilba měla před očima krytí ze slídového skla.

Domy, které jsem ještě před hodinou viděl, zmizely, rozbité na malé oblázky sutě. Čím blíže jsme byli místu výbuchu, tím hrůzostrašnější devastace byla. Tráva měla barvu kůže, několik stromů zůstalo vzpřímeně stát, ale neměly žádné listí.“

Vypadá to, že vždy pragmatická SS použila test na Rügenu k získání údajů o účincích na lidský organizmus, jak je doloženo pozoruhodnou otázkou soudce Roberta Jacksona, kterou položil Speerovi při norimberském procesu. Speer odpověděl:

„Byla provizorně postavena vesnice, malá vesnice, s dočasnými budovami, do nichž bylo umístěno asi 20.000 Židů. Prostřednictvím této nově vyvinuté destrukční zbraně bylo těchto 20.000 lidí vyhlazeno téměř okamžitě a takovým způsobem, že po nich nezbyla ani stopa: výbušniny vyvinuly teplotu od 400 do 500 stupňů Ceslia a zničily je bez zanechání jakékoliv stopy.“

Soudce Jackson uvedl „poblíž Osvětimi“, ale zde mohlo jít pouze o ochranu zdroje. Pamatujete si na prohlášení Hanse Zinssera a Luigiho Romersy?

Němec tvrdí o projektech vývoje pumy, že byla hotová 2. července 1944, což možná není až tak náhodou datum pokusu o puč proti Hitlerovi! Je možné, že se uskutečnil ještě další test na nešťastných a to v Thuringii v Ohrdrufu 4. května 1945, při kterém bylo použito radikální lehké posílené atomové zařízení.

Pamatujete si na vodíkovou bombu? Její návrh byl před válkou patentován v Rakousku a v Německu patentoval její vyzrálý projekt Dr. Karl Nowak v roce 1943 (německý patent 905.847, 16. března 1943). Je znepokojivé, že Nowakův návrh nebyl určený pro vytvoření radioaktivního spadu atomové či vodíkové bomby. A to by bylo asi tak vše o vynálezu vodíkové bomby v roce 1944 Dr. Edwardem Tellerem!

Co zůstalo neprodiskutováno

V omezeném prostoru, který zde mám k dispozici, zůstaly neprojednány takové věci jako: Openheimerovy „bomby německé provenience“; první nevybuchlá bomba z Nagasaki, kterou Japonci později dali Rusům (podle předkladatele ruského maršála Malinovského, Titarenka); nacistický uran a roznětky v americkém bombovém programu; jejich spojitost s japonským jaderným testem 12. srpna 1945 v nynějším Hungnam v severní Koreji; německé palivové výbušniny a opravdu exotické zbraně SS pod kódovým názvem Schwarze Sonne (Černé Slunce); němečtí vědci, kteří byli údajně převezeni i se svými zbraněmi do Spojených států (Operace Paperclip), Ruska i jinam.

Historici pracující v Německu našli schéma z roku 1945, na kterém je znázorněna německá atomová zbraň. Obrázek ze soukromého archívu je pouze náčrtem a nedokazuje, že puma existovala, ale tento dokument byl použitý k podpoře argumentů badatele Dr. Rainera Karlsche.

Karlsch vyvolal velkou kontroverzi tvrzením, že ke konci války nacisté skutečně testovali malou atomovou bombu. Karlschova kniha Hitler’s Bomb (Hitlerova kniha) uvádí, že Němci měli v plánu zkombinovat miniatomovku s raketou podobně, jako při útocích na Anglii během bleskové války.

Podle Karlsche, navzdory silně propagovanému neúspěchu skupiny vedené vědcem Wernerem Heisenbergem, při výrobě německé bomby, měla jiná skupina vedená fyzikem Kurtem Diebnerem jasnější představu o technických výzvách, které v tom byly obsaženy a dotáhla svůj výzkum do konce, až k primitivnímu testu ve východoněmecké Thuringii.