Tajemství bájné "Kroniky Akakoru" (5)

Jak jsme si již pověděli v předešlém textu, je „Kronika Akakor“ psanou historií velmi zvláštního a bájného národa, který se v mnoha různých písemných artefaktech, jež pocházejí z oblasti Jižní Ameriky, jmenuje „Ugha Mongulala“.

Esoterický a veskrze duchovní odkaz tohoto informačního pramene je nedocenitelný. Tak jak je u mnoha hraničních fenoménů historické povahy charakteristické, i zde existuje celá řada dohadů o tom, zda uvedený písemný artefakt skutečně existoval či nikoliv. Dosavadní indicie však napovídají tomu, že ano.

„Kronika Akakor“ svůj popis začíná rokem nula, tedy obdobím, kdy bílí bohové z hvězd odešli, resp. opustili tuto planetu. Ve skutečnosti však zdaleka ne všichni se rozhodli odejít zpět mezi hvězdy. Jistá limitovaná skupina šestiprstých (s náznaky blány mezi prsty) bohů bílé pokožky tu zůstala. Ve skutečnosti šlo o skupinu potomků se zkříženou DNA mezi vymírajícími zbytky Lemurské civilizace a zástupci vyspělé civilizace ze souhvězdí Labutě.

Někteří jedinci z této skupiny, která se rozhodla v prostředí Země zůstat (přece jen to byl jejich původní domov, alespoň pro genetické linie Lemuřanů), se stali velmi známými jako Učitelé Moudrosti. Tak bychom mohli například jmenovat Viracochu nebo Quetzalcoatla či z ženského pohlaví Orianu. Jde o poměrně velmi zajímavou problematiku, leč obsahově ležící mimo profil „Kroniky Akakor“, a tak se budeme muset zase vrátit k našemu původnímu tématu.

„Kronika Akakor“ se jasně zmiňuje o tom, že před tím, než odešli, zasvětili bohové národ „Ugha Mongulala“ do mnohých tajemství života a Vesmíru. Rovněž jim předali svá centra (hovoříme o regionu Jižní Ameriky). Tato centra byla vzájemně propojená velmi složitým a vysoce sofistikovaným systémem podzemních chodeb a svatyň.

Díky tomuto podzemnímu komplexu se mohlo zachránit velké množství původních obyvatel „Ugha Mongulala“ a díky tomu se podařilo pro pozdější generace uchovat nesmírné duchovní bohatství v podobě unikátního souboru cenných informací o původu lidstva a událostech na této planetě, které stojí za hranicemi klasického vědeckého poznání historie a prehistorie. Na obrázku vlevo je vidět původní insignie národa „Ugha Mongulala“. Slunce je zlaté, vlnky ve spodní části obrázku světle modré a pozadí je bílé.

Město „Akakor“ bylo centrálním sídlem lidu „Ugha Mongulala“. Podle kroniky bylo vybudováno před 14 000 lety, tedy v době 12 000 let př.n.l., pod vedením starých mistrů a potomků šestiprstých bílých bohů.

Dnes existuje několik variant překladů slova „Akakor“. Jedna z možností říká, že slovo je složeninou dvou slov: „Aka“, což prý v překladu znamená „síla“ a „Kor“, v překladu „prostředek“. Výraz „Akakor“ by se pak dal interpretovat jako „Prostředek Síly“. Ovšem jak jsem zdůraznil, existuje hned několik různých ekvivalentů překladu a skutečně jen velmi obtížně zjistíme, který z nich se blíží pravdě nejvíce.

Silové centrum Akakor však zdaleka nebylo jediné. Podle kroniky existovalo ještě jedno velké silové centrum, a to na území dnešního Mexika v místě, kde se v tehdejší době dva oceány vzájemně dotýkaly. Toto druhé centrum se nazývalo „Akanis“.

Zdroje dále říkají, že po velké kataklyzmatické katastrofě bylo nedaleko původního „Akakoru“ vybudováno v pořadí třetí velké centrum, které se jmenovalo „Akahim“. O tomto městě se však nedochovaly žádné další bližší poznatky. Pouze se hovoří o tom, že jeho historie je úzce spjata s výše uvedeným městem „Akakor“.

Kronika hovoří o tom, že město „Akakor“ se nacházelo v pohraniční oblasti mezi dnešním Peru a Brazílií. Ze tří stran bylo chráněno útesy a na východ od něho se vyskytovaly rozsáhlé pláně, na kterých se pěstovala vinná réva nebo zde byly velmi rozlehlé lesy.

Město bylo obklopeno velkou kamennou zdí se třinácti branami. Ty byly tak úzké, že povolovaly přístup pouze po jednom člověku. Součástí města byla také velmi vysoká věž, která dovolovala spatřit nepřítele na okolních planinách i z velmi velké vzdálenosti.

Město bylo dvěma velkými ulicemi rozděleno do čtyř sektorů, které odpovídaly čtyřem budujícím elementům přírody. Uprostřed na centrálním náměstí se nacházel „Velký Chrám Slunce“, který byl opatřen pouze jedněmi dveřmi, které byly vytesané z jednoho kamenného monolitu. Chrám byl celkově orientován k východní světové straně, tedy do míst kde vycházelo slunce.

Okolo chrámu, ale i uvnitř se nacházely symboliky božských učitelů z Vesmíru. Ve čtyřech rozích se nacházely velké sochy humanoidních bytostí s hlavou jaguára. V jedné ruce tyto bytosti držely žezlo a v druhé ruce jakýsi „pergamen“, který měl podle „Kroniky Akakoru“ lidem po věky připomínat „smlouvu“, která byla učiněna mezi člověkem a bohy. Na vnitřních stěnách chrámu bylo k vidění neznámé písmo a podivné obrazy. Na zdech chrámu byly prý také napsány první zákony, které sestavili staří mistři.

V blízkosti „Velkého Chrámu Slunce“ se nacházely budovy pro kněze a v blízkosti byli ubytováni i vojáci. Budovy byly vytesány z kamene a měly pravoúhlý tvar. Ve skutečnosti existovalo 26 podobných měst. Všechna jsou v „Kronice Akakoru“ zmíněna. Žádná však nedosahovala takové velikosti jako „Akakor“, „Akanis“ a „Akahim“.

Největší z těchto satelitních center se nazývala „Humbaya“ a „Patite“ a nacházela se v oblasti dnešní Bolívie. Město „Emin“ se rozkládalo v blízkosti Velké Řeky (Amazonka) a město „Cadir“ v oblasti dnešní Venezuely.

Všechna z nich však byla zničena velkou kataklyzmatickou katastrofou, ke které došlo za několik let poté, co bohové odešli zpět ke hvězdám. (Na tomto místě se nabízí otázka, zda tito „bohové“ ve skutečnosti neodešli proto, že věděli o blížící se globální přírodní katastrofě).

Staří otcové národa „Ugha Mongulala“, kteří byli ve spojení s bohy (před tím než odešli), vybudovali ještě tři velká posvátná sídla, která sloužila ke zvláštním obřadům „bohů“. O těchto „obřadech“ bohů však neměl lid „Ugha Mongulala“ žádné bližší informace. Vědělo se však, že na těchto třech posvátných místech za použití neznámých geomantických rituálů ukotvili „bohové z hvězd“ toky energií, které prý budou velmi důležité pro lidské potomstvo v budoucnosti.

A o jaká posvátná místa se jedná? První z nich pod jménem „Salazere“ vzniklo na vysočině severně od „Velké Řeky“ (Amazonka), druhé vzniklo nedaleko „Velkého jezera“ (Titicaca) a jmenovalo se Tiahuanaco a třetí posvátné sídlo vzniklo na velkých jižních pláních (zřejmě odkaz na oblast dnešních jihoamerických pamp) a jmenovalo se „Manoa“.

Na všech těchto místech byly vybudovány pyramidy. Hlavní čili ústřední pyramida byla obklopena skupinou menších pyramid, které byly mezi sebou propojené a všechny tyto satelitní menší pyramidy byly spojené s velkou pyramidou uprostřed. Mimoto bylo v širokém dalekém okolí kolem posvátného centra vybudováno velké množství umělých kopců, které měly svůj vlastní identicky význam, jehož podstata se však nedochovala.

Podle Carla Bruggera viděl Tatunca Nara (jeden z dodnes žijících potomků lidu „Ugha Mongulala“) na vlastní oči pouze ruiny posvátného místa „Salazere“. Nachází se na jednom z přítoků Amazonky asi osm dní cesty proti proudu od města Manaus. Tatunca Nara viděl již pouze ruiny obrovského chrámu a ústřední pyramidu, která je zcela zarostlá a obrostlá pralesní vegetací. I přes naléhání odmítl Tatunca Nara sdělit Carlu Bruggerovi informace, které by zpřesnily její lokalizaci.

Pouze sdělil, že v těsné blízkosti tohoto místa žije zvláštní kmen stromových lidí, kteří tráví celý svůj život na stromech, tak jako opice. Přičemž zabijí každého, kdo by se chtěl inkriminovanému místu byť jen přiblížit.

Tatunca Nara přežil pouze z toho důvodu, že dokázal včas pomocí zvláštních znaků na kůži svého těla prokázat spojení s prehistorickým lidem „Ugha Mongulala“. Podobné znaky se prý nachází i na vrcholku ústřední pyramidy v místě zvaném „Salazere“.