"Šalamounův klíč aneb nevyřčené tajemství Ztraceného Symbolu Dana Browna" (5)

Lze říci, že Dan Brown ve své poslední knize velmi jemným způsobem odhaluje mnoho nových skutečností, které se týkají původu křesťanství a uctívání „kultu slunce“. Pozorný čtenář může v knize „Ztracený symbol“ vysledovat informace o fenoménu precese, který hrál poměrně velmi klíčovou roli už v náboženském systému staroegyptské civilizace.

Vzhledem k tomu, že staroegyptští kněží nebyli jen strážci esoterických tajemství, ale byli i vynikající astronomové. Nelze se tedy divit, že esoterický potenciál vstoupil do oblasti náboženství. Ve skutečnosti ale nikdy nešlo o celkový potenciál. Skutečná „tajná věda“ byla k dispozici pouze zasvěcení, ale nikoliv tomu na světské úrovni.

Na tomto místě bych chtěl znovu vyzdvihnout práci Garyho Osborna (jehož materiály chystáme exkluzivně k vydání v našem magazínu a to včetně rozhovoru s tímto výzkumníkem), který zjistil, že velké množství křesťanských uměleckých děl skrytým způsobem kóduje úhel naklonění zemské osy, který činí 23,5 stupňů. Jako příklad zde můžeme uvést níže uvedené křesťanské symboly, které se nacházejí v katedrále v Záhřebu.

Na obrázku vlevo jsou vidět paže a hlava Kristova, které jsou nakloněny přesně pod úhlem 23,5 stupňů. Mimo to můžeme opět spatřit koncept osmiramenného kříže, o kterém jsem se zmínil v předcházející části. Na obrázku vpravo je patrný v podobě Krista. Bílé linie (a není jich málo) tvoří úhly 23,5 stupňů ve vztahu k ekliptice. Opět je zajímavé si povšimnout osmiramenného kříže na bibli, kterou drží v levé ruce Kristus.

Měli bychom si připomenout, že naklonění zemské osy k rovině ekliptiky je především odpovědné za existenci čtyř ročních období, ale také i za precesi rovnodennosti (díky kývavému pohybu zemské osy v rámci cyklu trvajícího zhruba 26 000 let). V tomto ohledu je zajímavá katedrála Bayeux se svou sochou anděla s globem a křížem, který tvoří analogii k vychýlení zemské osy.

Katedrála Bayeux

Vzhledem k tomu, že kříž je ikonograficky velmi těsně spojen se samotnou koncepcí Zodiaku, lze uvažovat, že tato socha je dalším křesťanským artefaktem, který má v sobě zakódované informace ohledně precese rovnodennosti. Na tomto místě bych chtěl připomenout, že šifrování týkající se úhlu 23,5 stupňů lze nalézt i přímo na titulní straně obálky amerického vydání knihy Dana Browna „The Lost Symbol“.

Jak jsem se zmínil v některém z předešlých dílů, je nanejvýš pravděpodobné, že akt či ceremonie nebo rituál tzv. „povýšení svatého Kříže“ má astronomický a esoterický význam. Jen pro zajímavost bych chtěl zmínit, že v den této ceremonie (tedy 14. září) stojí biskup nebo kněz ve středu kostela nebo katedrály, kde se nachází bod křížení „hlavní lodi“ a transeptu.

Vezme svatý kříž a pomalu ho z horizontální polohy zvedá nad hlavu do polohy vertikální, zatímco sbor zpívá „Kyrie eleision“. Poté učiní znamení kříže třikrát s křížem v ruce. Poté se ukloní směrem k zemi a pak zvedne svůj kříž až nad hlavu. To je také důvod, proč se tato ceremonie nazývá „Povýšení sv. kříže“. Kříž je tedy postaven z vodorovné polohy do vertikální, což připomíná stavbu kříže před ukřižováním Krista. Tento obřad se opakuje celkem čtyřikrát do všech světových směrů.

Na pozadí celého tohoto ceremoniálního obřadu nacházíme hluboký esoterický význam. Dílčí procesní úkony se odehrávají třikrát po sobě, a to ve čtyřech směrech. Tento akt signifikuje číslo dvanáct, které odpovídá dvanácti znamení zvěrokruhu.

Rozhodně není náhodou, že existuje dvanáct zastavení kříže s následnou smrtí Krista na kříži. Tento proces odpovídá precesnímu cyklu Slunce, které postupně prochází všemi dvanácti znameními zvěrokruhu ke své archetypální smrti a skrze ni ke znovuvzkříšení do následného precesního cyklu.

Většina kostelů a chrámů má tzv. „loď“ a „transept“, které tvoří jeden velký kříž. V místě křížení se pak nachází další kříž (často osmiramenného charakteru). Jde o velmi důslednou symboliku, kterou jsem si sám mnohokrát ověřil v praxi poté, když jsem ze studijních důvodů navštívil kostel.

Na obrázku je patrný strop uvnitř katedrály Bayeux ve Francii

V návaznosti na výše uvedenou křesťanskou ceremonii bych chtěl poukázat ještě na další zajímavost. Během Velké Nebeské Konjunkce, kdy dochází k zarovnání dvou „nebeských křížů“ a to v době rovnodennosti nebo slunovratu, dojde ke vzpřímení galaktického rovníku. Tomuto velmi zajímavému astronomickému úkazu se detailně ve svém výzkumu věnuje astronom Nick Fiorenza, který říká, že k této astronomické události dochází pouze čtyřikrát během precesního cyklu, který trvá 26.000 let.

Asi vás nepřekvapí, že právě nyní jsme svědky úkazu, který se objevuje pouze čtyřikrát za 26.000 let. To je naprosto fantastické!! Můžeme se tedy domnívat, že křesťanský ceremoniál „povýšení svatého kříže“, ke kterému dochází v kostele či katedrále v místě pod osmiramenným křížem, v sobě nese esoterické kódy skutečného astronomického úkazu pozvednutí galaktické osy na „konci času“.

Tedy v době, kdy osa pohybu našeho Slunce stojí kolmo na galaktický rovník. A to je časové období, které je v současné době vymezeno roky (1980 – 2017). Podrobněji o této skutečnosti hovořím na jiném místě.

Učitelka starobylých mayských tradic Linda Schele hovoří o tom, že mayský mýtus o stvoření ve své podstatě kóduje pohyb Mléčné dráhy na obloze s bodem vyvrcholení, který dopovídá 13. srpnu 690 n.l., což je zároveň i datum posvěcení kříže v Palenque. V centru mayského mýtu o stvoření je tzv. akt „povýšení nebe“ neboli „Wakah Chan“.

Galaktický rovník v dokonale vzpřímené podobě na úsvitu dne 15. září ve Washingtonu. Bílá čára představuje obzor

Ten v „ukřižované poloze“ v Palenque představuje tzv. „strom světa“ a podle Schele musí být nejdříve spojen s osmi oblastmi na obloze, ale navíc také s průsečíkem Mléčné dráhy a ekliptiky. Za úsvitu dne 13. srpna 690 n.l. bylo podle mayského mýtu stvoření dokončeno, a to ve chvíli, kdy Wakah Chan stál zcela ve vzpřímené poloze s ohledem na obzor.

Jan Wicherink upozorňuje, že rozhodně není náhoda, že 15. září je v současné době jediným dnem, kdy mléčná dráha stojí v naprosto vzpřímené pozici, a to v místě pozorovatele, který se nachází v hlavním městě Spojených Států - Washingtonu. A já bych dodal, že stejně tak není vůbec žádnou náhodou, že americké vydání Brownovy knihy „The Lost Symbol“ bylo načasováno přesně na ten samý den – tedy konkrétně 15. září 2009.