Explozivní dluhové domino: nadcházející finanční katastrofa (3)

Evropská impéria uvalila na Afriku a mnoho dalších kolonizovaných národů po celém světě systém „nepřímé vlády“, ve kterém byly místní vládní struktury přebudovány a reorganizovány do systému, v němž místní populaci vládne tuzemská vláda, avšak pro západní koloniální mocnosti. Tím dojde k vytvoření místní elity, která se obohacuje prostřednictvím koloniálního systému, takže nemá žádný zájem na boji proti koloniálním mocnostem, ale namísto toho usiluje o ochranu svých vlastních zájmů, které jsou čirou náhodou zájmy impéria.

V éře globalizace byli vůdcové „třetího světa“ kooptováni a jejich společnosti reorganizovány globalizovanými elitami a jejich zájmy. Toto je systém nepřímé vlády a místní elity se staly „nepřímými globalisty“; byli zahrnuti do globálního systému a struktur impéria.

Po Programu strukturálních úprav by masy lidí zůstaly nezaměstnané; ceny základních komodit, jako jsou potraviny a pohonné hmoty, by se zvýšily, někdy o stovky percentilů, zatímco měna by ztratila svou hodnotu. Rozšířila by se chudoba, celá odvětví hospodářství by musela být uzavřena. V „rozvojovém“ světě Asie, Latinské Americe a Africe byla tato politika obzvláště zničující. Lidé hladoví, protože neexistuje žádná sociální záchranná síť; veřejný stát se zhroutil.

Když se tento systém dostal do Afriky, proběhla na kontinentu v 80. letech a na počátku 90. let tak prudká deindustrializace, že chudoba vzrostla neuvěřitelnou měrou. S tím se rozšířily konflikty. V 90. letech bylo snadno a rychle možné na africkém kontinentu vidět kruté důsledky neoliberální politiky a akademickou obcí, médii a politickými kruhy byl prosazován názor, že stav Afriky způsobilo její „špatné vedení“ Afričany. Vina byla kladena pouze na národní vlády. Zatímco se národní politické a ekonomické elity staly spolupachateli problémů, byly tyto problémy uvaleny na kontinent zvnějšku, nikoliv zevnitř.

Proto se v 90. letech stalo důležitým pojmem „dobré vládnutí“. Mělo se tím na mysli, že výměnou za úvěry a „pomoc“ MMF a Světové banky by národy musely podstoupit reformy nejen v ekonomickém sektoru, ale také vytvořit podmínky toho, co západ vnímal jako „dobré vládnutí“. Nicméně „dobré vládnutí“ v neoliberální hantýrce znamená „minimální vládní moc“ a vlády musely odstranit své veřejné sektory. Prostě musely začít uplatňovat iluzi demokracie, a to prostřednictvím konání voleb a umožněním vytvoření občanské společnosti. „Svoboda“ však měla mít stále pouze ekonomický koncept v tom, že národ bude „svobodný“ pro vstup západního kapitálu.

Zatímco se kontinentem šířila chudoba a násilí, byl lidem dán „dar“ voleb. Zvolili by si jednoho vůdce, který by byl potom uzamčen do předem stanovené ekonomické a politické struktury. Političtí vůdci by se obohacovali na úkor druhých a pak by byli u příštích voleb vyřazeni, nebo by volby prostě zfalšovali. Tak by to pokračovalo pořád dokola a žádná opravdová změna by nebyla umožněna. „Demokracie“, kterou západ uvalil, tak selhala.

Článek z roku 2002 v jednom vydání International Affairs, magazínu Královského institutu pro mezinárodní záležitosti (britský protějšek Rady pro zahraniční vztahy), napsal, že:

„ V roce 1960 byl průměrný příjem horních 20% světové populace třicetinásobně vyšší, než průměrný příjem spodních 20%. Do roku 1990 to byl šedesátinásobek a do roku 1997 74násobek příjmu spodní pětiny obyvatelstva. Dnes činí majetek největších tří miliardářů více než součet hrubého národního produktu všech nejméně rozvinutých zemí s jejich 600 miliony obyvatel.

V této souvislosti došlo k prudkému růstu přítomnosti západních i místních nevládních organizací v Africe. Dnes nevládní organizace tvoří důležitou součást „mechanizmu rozvoje“, rozsáhlé institucionální a vědní spojení vládních agentur, odborníků, poradců, vědců a dalších různých expertů, kteří vyrábějí a spotřebovávají znalosti o 'rozvojovém světě'.

[…] Pomoc (v níž nevládní organizace hrají významnou roli) je často popisována jako forma altruismu, charitativní akt, který umožňuje, aby bohatství proudilo od bohatých k chudým, aby byla chudoba snížena a chudým dána moc.“

Autoři pak vysvětlili, že nevládní organizace mají v Africe zvláštní vývoj:

„Jejich role ve 'vývoji' představuje kontinuitu práce jejich předchůdců, misionářů a dobrovolných organizací, kteří spolupracovali na evropské kolonizaci a kontrole Afriky. Dnes jejich práce okrajově přispívá ke zmírnění bídy, ale výrazně k narušení snahy afrických lidí oprostit se od hospodářského, sociálního a politického útlaku.“

Autoři zkoumali, jak se s rozmachem neoliberalismu rozšířil po celém světě a v Africe pojem „minimalistického státu“. Vysvětlují, že díky tomu se MMF a Světová banka „stali novými veliteli post-koloniální ekonomiky“. Snaha o dosažení tohoto cíle se však neuskutečnila bez odporu. „V letech 1976 až 1992 se konalo 146 protestů proti úsporným opatřením podporovaným MMF [SAP] v 39 zemích po celém světě.“ Nicméně vlády obvykle reagovaly hrubou silou a demonstrace násilně potlačily. Velké organizace a agentury „pomoci“ se však musely zabývat tímto rozšířeným odporem vůči „reformám“ a přehodnotit svůj přístup k 'rozvoji':

„Výsledkem tohoto jednání byl program 'dobrého vládnutí' v 90. letech a rozhodnutí kooptovat nevládní organizace a jiné organizace občanské společnosti k přeskupenému programu sociálního zabezpečení, sociální iniciativy, kterou by se dalo přesněji popsat jako program sociální kontroly.“

Výsledkem bylo implementovat pojem 'pluralismus' ve formě 'vícebarevnost', což skončilo pouze „vroucími rozpory mezi částmi vládnoucí třídy soutěžícími o kontrolu státu“. Pokud jde o „sociální iniciativy“, vyčlenily bilaterální a multilaterální rozvojové agentury významné finanční prostředky na řešení „sociálních rozměrů úprav“, která by „minimalizovala do očí bijící nerovnosti, které jejich politika udržovala“. A právě zde se rapidně zrychlil růst nevládních organizací v Africe.

Afrika byla opět pevně uchvácena v chladném sevření imperialismu. Konflikty v Africe byly rozvířeny imperiálními zahraničními mocnostmi, často využívajícími etnické rozdíly k obrácení lidí proti sobě, politické představitele afrických národů jako vazaly povolné vůči západní hegemonii. Rozšířila se válka a konflikt a spolu s nimi také západní kapitál a nadnárodní korporace.

Budování 'nové' ekonomiky

Zatímco rozvojový svět upadl pod těžkým mečem západní neoliberální hegemonie, západní industrializované společnosti zažily rychlý růst své vlastní ekonomické síly. Západní banky a nadnárodní korporace se rozšířily do Afriky, Latinské Ameriky, Asie a s pádem Sovětského svazu v roce 1991 také do východní Evropy a střední Asie a převzaly kontrolu nad ekonomikami tamních zemí.

Rusko se otevřelo vůči západním financím, přihnal se Mezinárodní měnový fond a Světová banka, které nařídili neoliberální restrukturalizaci, což vedlo ke kolapsu ruské ekonomiky a k obohacení několika miliardářských oligarchů, kteří ruskou ekonomiku vlastní, a kteří jsou složitě propojeni se západními ekonomickými zájmy; opět „nepřímí globalisté“.

Vzhledem k tomu, že západní finanční a obchodní sektor převzal kontrolu nad velkou většinou světových zdrojů a výrobních odvětví, přičemž hromadil neuvěřitelné zisky, potřeboval nové možnosti, do kterých by mohl investovat. Kvůli této potřebě nové cesty k akumulaci kapitálu (vydělávání peněz) zakročil americký Federální rezervní systém.

Federální rezervní systém začal v 90. letech více a více snižovat úrokové sazby, aby znovu umožnil snadnější šíření peněz. To byla éra „globalizace“, kdy se objevily proklamace „Nového světového řádu“. Rychle se rozšířily regionální obchodní bloky a dohody o „volném obchodu", protože světové systémy politické a hospodářské struktury se neustále vzdalovaly národním strukturám a rostly do nadnárodní formy. V „ekonomické ústavě pro Severní Ameriku“, jak ji nazval Reagan, byla zavedena Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA).

Jako další hlavní fáze výstavby Nového světového řádu se objevil regionalismus, s Evropskou unií v čele. Světové hospodářství bylo „globalizováno“ a pak také následovala politická struktura na regionální i globální úrovni. Světová obchodní organizace (WTO) byla založena za účelem udržování a uchovávání globální neoliberální ústavy pro obchod. Celou tuto dobu se líhla skutečně globální vládnoucí třída, nadnárodní kapitalistická třída, či světová elita, která představovala jedinečnou mezinárodní třídu.

S růstem bohatství a moci elity však trpěli všichni ostatní. Střední třída byla podrobena tichému rozkladu. V západních vyspělých zemích byla zavírána průmyslová odvětví a továrny, které byly přestěhovány do levných zemí třetího světa, aby se využila jejich pracovní síla a výrobky pak byly levně prodávány v západním světě. Naše životní úroveň na Západě začala upadat, ale protože jsme si mohli koupit výrobky levněji, vypadalo to, že si nikdo nestěžuje. Pokračovali jsme ve spotřebě a využili jsme k tomu úvěrů a dluhů. Střední třída existovala pouze teoreticky, ale ve skutečnosti byla svázána pouty dluhů.