Explozivní dluhové domino: nadcházející finanční katastrofa (2)

Ten samý rok (1973) byl v Chile proveden neoliberalistický experiment. Zatímco v Chile nastupovala k moci levicová vláda ohrožující ekonomické zájmy nejen banky Davida Rockefellera, ale také řady amerických korporací, dohodl David Rockefeller setkání Henryho Kissingera, Nixonova poradce pro národní bezpečnost, a několika významných průmyslníků. Kissinger zase zařídil setkání mezi těmito lidmi, ředitelem CIA a samotným Nixonem. V krátkém časovém horizontu začala CIA operaci na svržení vlády v Chile.

Dne 11. září 1973 svrhl chilský generál, s pomocí CIA, vládu Chile a nastolil vojenskou diktaturu, která měla za následek smrt tisíců lidí. Den po státním převratu byl na prezidentově stole plán na ekonomickou restrukturalizaci Chile. Ekonomičtí poradci z University of Chicago, odkud se hrnuly myšlenky Miltona Friedmana, navrhli restrukturalizaci Chile v rámci neoliberalismu.

Neoliberalismus se tedy zrodil v násilí.

V roce 1973 zasáhla svět globální ropná krize. Byl to důsledek jomkipurské války, která proběhla v roce 1973 na Středním východě. Skrytěji to však byl americký trik. Hned poté, co se Spojené státy zbavily stabilizace dolaru vůči zlatu, začalo ministerstvo zahraničí v tichosti tlačit Saudskou Arábii a jiné státy OPEC ke zvýšení ceny ropy. Na jednání skupiny Bilderberg v roce 1973, které se konalo šest měsíců před nárůstem cen ropy, bylo projednáváno 400% zvýšení ceny. Byla vedena diskuse o tom, co dělat s velkým přílivem tzv. „petrodolarů“, výnosů z nafty států OPEC.

Henry Kissinger pracoval v roce 1973 v pozadí s cílem zajistit, že na Středním východě propukne válka, což se stalo v říjnu. Pak státy OPEC drasticky zvýšily cenu ropy. Mnoho národů rozvojového světa, které zaváděly průmysl a byly zbaveny pout zjevného politického a ekonomického imperialismu najednou stálo před problémem: ropa je zdrojem životní síly industriální společnosti a je nezbytná v procesu rozvoje a industrializace. Pokud se měly i nadále rozvíjet a industrializovat, potřebovaly k tomu peníze.

Současně se státy produkující ropu topily v petrodolarech a vykazovaly rekordní přebytky. Aby však měly zisk, bylo nutné peníze investovat. A zde přichází na scénu západní bankovní systém. Se ztrátou vazby dolaru na zlato, mohla americká měna proudit po celém světě v mnohem rychlejším tempu. Cena ropy byla vázána na cenu amerického dolaru, a tak se s ropou obchodovalo za americké dolary. Národy OPEC tak investovaly své ropné peníze do západních bank, které zase tyto peníze „recyklovaly“ formou půjček rozvojovým zemím, které potřebovaly financování industrializace. Vypadalo to jako vítězství na všech frontách: ropné státy vydělávají peníze, investují je na západě, který je půjčí jihu, aby mohl rozvíjet a budovat „západní“ společnost.

Nicméně ne všechno končí jako pohádky, obzvláště když jsou ohrožováni ti, kteří jsou u moci. Industrializovaný a rozvinutý „jih“ (Latinská Amerika, Afrika a části Asie) by nebyl dobrý pro zavedené západní elity. Jestliže si chtěly zachovat svou nadvládu nad světem, musely zabránit vzniku potenciálních soupeřů, zejména v regionech tak bohatých na přírodní zdroje a celosvětové zásoby energie.

Právě v této době zahájily Spojené státy rozhovory s Čínou. „Otevření“ Číny mělo být západním projektem rozšíření západního kapitálu do Číny. Číně bude umožněno růst pouze natolik, nakolik to dovolí západ. Čínské elity se k tomu rády zavázaly s vyhlídkou na vlastní růst politické a ekonomické moci. Indie a Brazílie také následovaly, ale v menším měřítku. Čína a Indie měly být přivedeny v rámci trilaterálního partnerství a časem by se představitelé Číny i Indie účastnili zasedání Trilaterální komise.

Takže peníze proudily po celém světě, především v podobě amerického dolaru. Zahraniční centrální banky kupovaly americké obligace (dluhy) jako investice, což by také ukázalo víru v sílu amerického dolaru a ekonomiky. Hegemonie amerického dolaru zasáhla celý svět.

Hegemonie neoliberalismu

V roce 1977 se však dostala k moci nová americká vláda v čele s prezidentem Jimmy Carterem, který byl sám členem Trilaterální komise. S jeho administrativou přišlo dalších zhruba dvacet čtyři členů Trilaterální komise, kteří zaujali klíčové pozice v jeho vládě. V roce 1973 se stal Paul Volcker, hvězda stoupající prostřednictvím Chase Manhattan a ministerstva financí, členem Trilaterální komise. V roce 1975 byl jmenován prezidentem Federální ústřední banky v New Yorku, nejsilnější z 12 regionálních bank Federálního rezervního systému. V roce 1979 jmenoval Jimmy Carter ministrem financí bývalého guvernéra Federálního rezervního systému a David Rockefeller na oplátku doporučil Jimmy Carterovi, aby jmenoval Paula Volckera guvernérem Federální rezervní rady, což Carter urychleně udělal.

V roce 1979 opět vyletěla cena ropy. Tentokrát k tomu přistoupil Paul Volcker ve Federálním rezervním systému jinak. Jeho odpověď byla drasticky zvýšit úrokové sazby. Úrokové sazby se zvýšily z 2% na konci 70. let na 18% na počátku let osmdesátých. Důsledkem bylo, že americká ekonomika vstoupila do recese a výrazně snížila svůj dovoz z rozvojových zemí. Zároveň se rozvojové země, které se těžce zadlužily pro financování industrializace, náhle ocitly v nutnosti platit 18% úroky z půjček. Představa, že by si mohly ve velkém půjčovat na vybudování průmyslové společnosti, která by pak na oplátku splatila jejich úvěry, se náhle zastavila. Jelikož se americký dolar rozšířil po celém světě v podobě petrodolarů a půjček, rozhodnutí, která by Federální rezervní systém učinil, by ovlivnila celý svět. V roce 1982 Mexiko oznámilo, že již nemůže splácet své dluhy a nesplatilo své půjčky. To znamenalo rozšíření dluhové krize 80. let, která postihla celou Latinskou Ameriku a celý africký kontinent.

Najednou se značná část rozvojového světa ponořila do krize. Proto na scénu vstoupil MMF a Světová banka se svými nově vyvinutými „programy strukturálních úprav“ (Structural Adjustment Programs, SAP). Ty zahrnovaly, že potřebná země by podepsala dohodu, SAP, což by poskytlo zemi úvěr od Mezinárodního měnového fondu a „rozvojové“ projekty Světové banky. Na oplátku by země musela projít neoliberální restrukturalizací.

Neoliberalismus se v 80. letech šířil z Ameriky a Británie; prostřednictvím svých finančních impérií a nástrojů - včetně Světové banky a MMF - šířili neoliberální ideologii po celém světě. Země, které odolávaly neoliberalismu, byly podrobeny „změně režimu“. K tomu by došlo prostřednictvím finanční manipulace, která zahrnovala devizové spekulace nebo hegemonické měnové politiky západních národů, především Spojených států; ekonomické sankce prostřednictvím Organizace spojených národů nebo prostou bilaterální manipulaci; skryté změny režimu prostřednictvím „barevných revolucí“ nebo převratů, atentátů; a někdy i zjevná vojenská tažení a válku.

Neoliberální ideologie spočívala v něčem, co se často nazývá „fundamentalismem volného trhu“. To by mělo za následek masivní vlnu privatizace, ve které je privatizován majetek státu a průmysl, aby se stal ekonomicky „produktivnější a efektivnější“. Sociálním důsledkem by bylo zničení celých oblastí veřejného sektoru, zejména zdravotnictví a školství i veškerá zvláště chráněná odvětví národního hospodářství, která znamenají pro mnohé chudé národy zásadní přírodní zdroje.

Pak by byl trh „liberalizovaný“, což znamená, že omezení a překážky zahraničních investic v zemi by se snížily omezením nebo odstraněním překážek obchodu a tarifů (daní), a tak by mohl zahraniční kapitál (západních společností a bank) snadno investovat v zemi, zatímco národní průmyslová odvětví, která rostou a jsou „konkurenceschopná“, budou moci snadněji investovat v jiných státech a průmyslu po celém světě.

Centrální banka státu by pak uměle držela nízké úrokové sazby, aby dovolila snadnější pohyb peněz jak do země, tak ven. Dopadem takovéhoto jednání by bylo, že zahraniční nadnárodní korporace a mezinárodní banky by byly schopny snadněji kupovat privatizovaná průmyslová odvětví, a tím pádem skoupit národní hospodářství. Současně by bylo hlavním národním průmyslovým odvětvím umožněno růst a spolupracovat se světovými bankami a korporacemi. To by v podstatě oligopolizovalo národní hospodářství a přeneslo jej to do sféry vlivu „globální ekonomiky“ ovládané západními elitami.