Tajemství bájné "Kroniky Akakoru" (3)

Tatunca Nara, brazilský fotograf, a Karl Brugger opustili Manaus dne 25. září 1972. Cesta probíhala v pronajatém člunu se závěsným motorem, na kterém se snažili dostat co nejdále, nejlépe až k pramenům řeky Yaco na hranicích mezi Brazílií a Peru. Poté chtěli pokračovat pěšky přes kopcovitou krajinu nevysokých hor až k úpatí And, do míst, kde by se měl nacházet bájný Akakor. Cesta měla proběhnout během šesti týdnů, jelikož na začátku listopadu se chtěli vrátit.

Podle zápisků Karla Bruggera měla skupina k dispozici houpací sítě, moskytiéry, kuchyňské potřeby, jídlo, oblečení na běžné nošení do džungle a zdravotní potřeby. Měli sebou i zbraně. Jednu pistoli, dva revolvery, lovecké pušky a mačety. Kromě toho si sebou vezli fotoaparáty a kamery s celým příslušenstvím.

První dny cesty probíhaly bez jakýchkoliv nepříjemností a během několika dní se dostali do poslední vesnice Sena Madureira a za ní se již rozkládaly neprozkoumané oblasti v pohraničí mezi Brazílií a Peru. K vidění byly jílové prašné cesty a zchátralá osamělá stavení, cítit byl nepříjemný zápach ze stojaté vody v nekonečném množství zdejších lagun. Říká se, že osm lidí z deseti zde trpí buď  onemocněním „beri-beri“, malomocenstvím nebo malárií.

Zbytky lidí ve zdejší bohem zapomenuté oblasti trpí podvýživou, přičemž jsou závislí na alkoholu, který si vyrábějí z cukrové třtiny ve snaze uniknout ze spárů bezútěšné reality. V této lokalitě se skupina setkala i s mužem, který tvrdil, že ví o existenci řeky Purus (která by měla vést oblastí bájného Akakoru). V době, kdy zde hledal zlato, byl zajat indiány kmene Haisha, který se před dávnými dobami usadil v lokalitě nedaleko řeky Yaco. Jeho příběh však byl jedním velkým zklamáním. Neustále hovořil o kanibalských rituálech a otrávených šípech.

Dne 5. října jsme vyměnili loď za kanoi. Tatunca Nara se snažil popsat průběh naší další cesty po řece Yaco. V tomto období začaly přicházet pochyby. Existuje skutečně místo zvané Akakor? Lze věřit všemu, co nám Tatunca Nara hovoří? Touha se začala mísit s úzkostí. Dvanáct dní po odjezdu z Manaus se krajina začala měnit. Skupina opakovaně na své cestě přijala pozvání k přenocování u neznámého indiánského kmene s červenými vlasy.

Do cíle podle původního plánu zbývalo ještě nějakých deset dní. Monotónní strava, strach a fyzická námaha si začali vybírat svou daň na psychice skupiny. Stále častěji se řeč točila kolem tématu obrátit se, dokud je ještě čas, a na všechno kolem Akakoru zapomenout.

V této fázi cesty skupina již v dálce před sebou viděla první vrcholky And a před nimi leželo zelené moře amazonské džungle. Tatunca Nara se připravoval na návrat ke svému lidu. Tělo si pomaloval červenými a žlutými pruhy a vlasy si svázal do culíku zvláštním koženým páskem, na jehož povrchu se nacházely symboly lidu „mongulala ucha“.

Dne 13. října se ovšem skupina musela vrátit. Během nebezpečného přechodu peřejemi se kánoe převrátila ve zpěněné vodě a nenávratně tak zmizela kamera, polovina potravin i zdravotnický materiál. V této zoufalé situaci jsme se rozhodli ukončit výpravu a vrátit se do Manaus. Na toto rozhodnutí však Tatunca Nara reagoval velmi podrážděně.

Druhý den ráno se Karl Brugger a fotograf rozloučili s Tatuncou Narou, který se odmítl vrátit. To byl také poslední kontakt s vůdcem lidu „ugha mongulala“. Podle pamětí Karla Bruggera se snažil po návratu do Rio de Janeiro v říjnu roku 1972 na Tatuncu Nara i Akakor zapomenout.

Vzpomínky se vrátily až v létě roku 1973, kdy byla zahájena velká a systematická invaze do amazonského pralesa. Na 12 000 zaměstnanců počalo budovat dvě dálnice, které měly vést ještě přes neprozkoumané oblasti džungle do vzdálenosti 7000 kilometrů. Tehdy na 30 000 amazonských indiánů muselo opustit své domovy. A tehdy se opět daly do pohybu události a do mé mysli vstoupily s nebývalou razancí.

V dubnu roku 1973 byl objeven kmen bílých indiánů v oblasti horské řeky Xingu. Bylo to v oblasti, kterou již před rokem Tatunca Nara Karlu Bruggerovi popsal. V měsíci květnu téhož roku byl během výzkumných prací v lokalitě Pico da Neblina kontaktován kmen brazilských indiánů, který byl veden ženami a nikoliv muži. O těchto lidech Tatunca Nara také hovořil. A konečně v červnu 1973 byli opakovaně viděni indiáni v oblasti Acre, o které se doposud soudilo, že je zcela opuštěná.

To všechno byly skutečnosti, o kterých již dříve Tatunca Nara hovořil. Takže existoval nebo stále ještě existuje Akakor? Jak vidno, Karl Brugger se do inkriminované oblasti již nikdy znovu nedostal, ale podařilo se mu přepsat množství pásků s rozhovory, které vedl s Tatuncou Narou. Prý existuje jakási starobylá datová banka, která se do podvědomí lidí dostala pod názvem „Kronika Akakoru“. Podle informací, které měl k dispozici Karl Brugger, se datový materiál skládá celkem z pěti částí.

• 1) Kniha Jaguára: Zabývá se kolonizací planety Země „bohy“ a analyzuje období před druhou celosvětovou katastrofou

 

• 2) Kniha Orla: Analyzuje období před 6000 až 11 000 lety (ovšem podle autonomního kalendáře obyvatel Akakoru) a popisuje příchod „bohů“

 

• 3) Kniha Ant:Líčí boj proti španělským a portugalským kolonizátorům po jejich přistání v Peru a Brazílii

 

• 4) Kniha Urumbara nebo také Vodního hada: Líčí příchod 2000 německých vojáků do centra Akakor a jejich integraci s lidem „mongulala ugha“. Předpovídá také třetí celosvětovou katastrofu.

 

• 5) Kniha Utumn: Popisuje budoucnost lidstva

Karl Brugger opakovaně zdůrazňuje, že mu Tatunca Nara během dlouhé řady dialogů poměrně podrobně popsal obsah „Kroniky Akakoru“. Následně se Brugger snažil co nejpečlivěji zadokumentovat vše, co si z těchto vyprávění zapamatoval. Snažil se u mnoha případů poskytnuté informace konfrontovat s historiografickými tabulkami. Tatunca Nara prý také sdělil, že originál „Kroniky Akakoru“ je každému člověku nepřístupný a nebyl přístupný ani jeho lidu „mongulala ugha“.

Tento indiánský kmen však měl k dispozici její přesnou kopii. Tato kopie byla tvořena velkým souborem informací, které byly zadokumentovány na dřevě, kůži anebo speciálních papírových svitcích. Vždy za určitou dobu byla tato kopie prostřednictvím skupiny mudrců indiánského kmene přepsána do nového provedení. Kopie „Kroniky Akakoru“ se nacházela uvnitř tzv. „Chrámu Slunce“ a byla nepřetržitě střežena.

Kniha Jaguára začíná popisem doby před 600 000 lety. V tuto dobu se prý na naší planetě objevil skutečný genetický základ, jež tvoří hlavní datové pilíře soudobého člověka. Mluví také o bytostech, které se pohybovaly v této době po planetě, které však byly blíže zvířeti než člověku. Popis těchto tvorů nápadně připomíná klasického neandrtálce či tzv. „předvěkého člověka“.

Jde o zajímavý moment, jelikož máme před sebou další nezávislý zdroj, který upozorňuje na fakt, že současný člověk disponuje nezávislou samostatnou vývojovou linií nemaje zhola nic společného s klasickou Darwinovou evoluční teorií.

Podle „Knihy Jaguára“ však v ještě dřívějších dobách před mnoha a mnoha desítkami, ba i stovkami milionů let, na planetě Zemi žily jiné vysoce vyspělé civilizace, o kterých ale nejsou k dispozici žádné bližší záznamy. Tyto civilizace však zde po sobě zanechaly velké informační databáze nehmotné podstaty.