ZÓNA ZASVĚCENÍ: Detailní analýzy s odhalením skrytých skutečností o pozadí klíčových událostí lidské historie. Studijní přednáška č. 5. Téma první: Velká Pyramida - prehistorická zbraň hromadného ničení

V této přednášce jsem vás vyzval na jedinečnou cestu za poznáním prastarého tajemství pyramidálních staveb na naší planetě. Ti z vás, kteří se účastníte tohoto putování, velmi dobře víte, že cesta, po které jdeme, je náročná a často se klikatí. Dostáváme se tedy nutně i do dalších paralelních a souvztažných oblastí, jejichž datový potenciál by neměl uniknout naší pozornosti.

Tak například v poslední části jsme věnovali svou pozornost problematice křišťálových lebek a to z toho důvodu (i když se to na první pohled může zdát vpravdě neuvěřitelné), že i zde nacházíme jisté spojitosti, které by naší mysli mohly být nápomocné v řešení hádanky pyramidálních staveb. V této části našeho příběhu se posuneme opět o kus dál.

Mnoho výzkumníků a badatelů během své mnohdy i celoživotní práce pod tlakem celé řady indicií rozpoznalo, že v uspořádání mnohých starověkých památek na naší planetě existuje jakýsi zvláštní „nebeský plán“. Jinými slovy řečeno vzájemná topologie pozic mnohých starověkých útvarů kopíruje s nebývalou přesností a vytrvalostí jisté části hvězdné oblohy.

Zjistilo se také, že evidentně nejčastěji je reprodukován úsek nebeské hvězdné klenby, který souvisí se souhvězdím Orionu, speciálně pak s jeho „pásem“, jenž je tvořen třemi hvězdami (Alnilam, Alnitak a Mintaka). Již v předchozí části této přednášky jsem připomenul skutečnost toho, že pozorovatel na jižní polokouli vidí Orion v obrácené modalitě, než jak ho vidíme my na polokouli severní.

V tomto jakémsi obráceném gardu u nezúčastněného pozorovatele evokuje svým tvarem asociaci „pavouka“. Je zajímavé, že právě s tímto symbolem se velmi často setkáváme na různých místech jižní polokoule. Například u mnoha domorodých nativních národů Jižní Ameriky je „pavouk“ zařazen do skupiny velmi posvátných zvířat. Na planině Nazca se pak setkáváme se zřejmě nejznámějším vyobrazením tohoto tvora v oblasti pod rovníkem.

Nabízí se tedy velmi logická otázka. „Co vedlo naše předky na mnoha místech naší planety věnovat tak význačnou pozornost právě tomuto souhvězdí?“ Skeptik by zřejmě odpověděl, že za to může jeho nápadný a velmi zřetelný tvar. Vždyť naší předkové byli velmi dobří pozorovatelé. Ano, i když by se dalo mít k tomuto názoru mnoho různých výhrad, měl by nakonec své opodstatnění.

Jenomže platné pouze pro severní polokouli. Ve hvězdném panoramatu jižní polokoule souhvězdí Orionu rozhodně nepatří mezi ty tvarově významná. Existuje zde celá řada jiných podstatně výraznějších hvězdných konstelací prakticky bez jakékoliv významné umělé čili technické odezvy na povrchu jižní polokoule.

Takže tudy cesta zřejmě nepovede. Všichni to víme. Jen je potřeba si to přiznat.

Ale ono opravdu nejde pouze o Nazcu a Jižní Ameriku. Když se posuneme o mnoho tisíc kilometrů na sever do oblasti nedaleko Mexico City, narazíme na jiný podivuhodný starověký „památník“. Jmenuje se Teotihuacan. I zde stejně tak jako v Gize nalezneme ve struktuře tohoto centra až zarážející astronomické souvztažnosti.

Svého času zde prováděl na toto téma velmi zajímavý a podnětný výzkum Ind jménem Stansbury Hagar. Výsledek jeho výzkumu může být pro nepřipraveného čtenáře výrazně šokující povahy. Tak například zjistil, že jednotlivé ulice tohoto starověkého města korespondují s dílčí anatomií Mléčné dráhy.

Navíc zjistil, že jednotlivé významné hvězdy a další nebeské útvary jsou do pozemského „nebeského zrcadla“ zakomponovány prostřednictvím nedalekých kopců. Hagar tak po mnoha letech svého výzkumu zjistil, že kompletní Teotihuacan byl vybudován tak, aby v sobě odrážel jistý druh „nebeské mapy“, které má člověk nad sebou, pokud se nachází v této lokalitě. A opět. Je to Orion a pak i Plejády, kteří v této unikátní koncepci hrají jednu z ústředních rolí.

Pokud vám jméno Stansbury Hagar nic neříká, tak si z toho vůbec nic nedělejte. Pokud jste již nedošli, tak dříve či později dojdete zkušenosti, že jistí vědci, výzkumníci a badatelé s velmi podobnými výsledky své práce jsou před povědomím široké veřejnosti určitým způsobem bojkotováni. Je to smutné, ale je to prostě tak. Podobným případem je i inženýr Hugh Harleston, který poté co odcestoval do Teotihuacanu přišel s ještě více překvapujícím závěrem.

Tento výzkumník objevil něco mimořádného. Na základě jednotlivých matematických vztahů dílčích struktur Teotihuacanu dospěl Hugh Harleston k názoru, že toto starobylé centrum bylo původně navrženo jako přesné měřítko modelu naší Sluneční soustavy. Centrální osy „Chrámu Quetzalcoatla“ odpovídají pozici Slunce.

Navíc v souladu s přesnými matematickými konstantami je zřejmé, že další ulice obklopující výše uvedený centrální bod odpovídají orbitálním dráhám vnitřních planet. Do tohoto fascinujícího systému je zakomponován i „pás asteroidů“ nacházející se mezi planetou Mars a Jupiter. Proboha, ale odkud mohli původní stavitelé Teotihuacanu vědět o existenci těchto malých planetoidů?!

Ale představení pokračuje. Nacházíme orbitální dráhu Jupiteru a přesnou pozici Saturnu, která je totožná s tzv. „Sluneční pyramidou“, nacházíme pozici Uranu, která je totožná s „Měsíční Pyramidou“. Nacházíme přítomnost orbitálních drah a pozic těles Neptun a Pluto ve vzdálenosti několika kilometrů severně od ústředního „Chrámu Quetzalcoatla“.

Předpokládám, že se asi nyní sami sebe ptáte jak to, že jste nikdy o fantastickém výzkumu Hugha Harlestona neslyšeli? Už jsem o tom hovořil. Existuje nesmírně silný tlak na to, aby se jisté informace a skutečnosti k široké vrstvě veřejnosti pokud možno vůbec nedostaly. Potlačit je zcela samozřejmě nejde, ale maximálně ztížit cestu k jejich prezentaci je skutečnost velmi reálná.

Ale zpátky k inženýru Harlestonovi. Jeho zřejmě nejvíce stěžejní práci si můžete stáhnout a prostudovat ZDE. Myslím, že to skutečně stojí za to. Internetové stránky tohoto výzkumníka jsou k nalezení ZDE.

A proč je to všechno tak neobvyklé?

Protože nemůže jít o náhodu. Uran byl pro astronomy velkou neznámou až do roku 1787, Neptun do roku 1846 a Pluto dokonce do roku 1930. Dokonce i ty nejkonzervativnější odhady stáří Teotihuacanu jsou datovány zhruba do doby života Ježíše. Žádná známá civilizace této doby nemohla mít ani ponětí o existenci vnějších planet, natož znalosti matematických konstant ve vztahu k vnitřním planetám našeho slunečního systému a Slunci.

Snad s jednou výjimkou a tou je starověká Sumerská civilizace, ale jak zjistíme záhy, ona s tajemstvím Teotihuacanu úzce souvisí. A konečně dalším cenným poznatkem pro nás může být objektivní důkaz existující anomální paralely mezi Starým a Novým světem v linii starověkých civilizací.

V další části se budeme věnovat zvláštnímu algoritmu, jenž se nalézá uvnitř starověkých jazyků a řeč přijde i na matematické anomálie ve struktuře klínového písma.