Zemětřesení z vesmíru? (1)

Byl jsem požádán, abych prozkoumal teorii, podle níž mohou být některá zemětřesení na naší planetě způsobena explozemi daleko ve vesmíru. Přestože se sám nedomnívám, že je něco takového možné, důkazy, které jsem shromáždil, jsou poměrně přesvědčivé.

Zemětřesení v Chile (8,8)

Předtím, než se začneme zabývat relevantním materiálem níže, je třeba zmínit zemětřesení, k němuž došlo 27. února 2010 v Chile. Přichází mnoho zpráv o tom, že jen několik hodin před událostí lidé na obloze pozorovali podivná světla. [viz. obr. níže]



Toto lidé viděli na podvečerním nebi pouhých několik hodin před zemětřesením.

 Snímek, který je zobrazen výše, byl pořízen jen několik hodin před zemětřesením o síle 7,9 stupňů Richterovy škály, které 12. května 2008 postihlo čínskou provincii Sečuan.

Snímek pochází z Tianshui v provincii Kan-su, tedy z místa vzdáleného asi 450 km od epicentra. Někdo tam podivný úkaz na obloze zachytil fotoaparátem mobilního telefonu. Následné zemětřesení pak zabilo 70 000 lidí.

Narůstající počet amerických a čínských vědců už v únoru 2009 otevřeně tvrdil, že tato tragédie byla způsobena čtyři roky starou přehradní nádrží vybudovanou příliš blízko linii geologického zlomu. Jeden vědec z Columbia University, který zemětřesení studoval, dospěl k závěru, že mohlo být uvedeno do pohybu obrovskou hmotností vody v přehradní nádrži Zipingpu, jež činila celkem 320 milionů tun. Tato nádrž se totiž nacházela necelé dva kilometry od známého tektonického zlomu. Jeho závěry, předložené Americké geofyzikální unii v prosinci, se shodovaly s novým výzkumem jednoho z čínských geofyziků, který tvrdil, že přehrada způsobovala zásadní seismické změny ještě před zemětřesením.

Z oblastí, kde často dochází k zemětřesením, jsou již léta hlášena pozorování podivných světel na obloze, která katastrofickým událostem předcházejí. Až dodnes byla souvislost těchto světel a zemětřesení záhadou. Nyní ale už vědci možná mají stopy vedoucí k tomu, co jevy na nebi způsobuje. Následující teorie naznačuje, že některé z těchto událostí, které pohybují zemským povrchem, mohou mít původ ve vesmíru, zatímco jiné mohou být vyvolány vlivem člověka. Ať už je ale původ těchto zemětřesení jakýkoliv, záhadná světla na obloze mohou sloužit jako účinná varování před podzemním pnutím a hrozícím nebezpečím.


Zemětřesení z vesmíru?

Tento nápad se zrodil po jednom z nejsilnějších zemětřesení, které bylo kdy zaznamenáno – mělo sílu 9,3 stupňů Richterovy škály a došlo k němu 26. prosince 2004 v Indickém oceánu, nedaleko pobřeží malajského ostrova Sumatra. Způsobilo obří vlnu tsunami, která zdevastovala většinu okolních přímořských oblastí a v důsledku jejího řádění bylo usmrceno či pohřešováno 240 000 lidí. Byla to nejhorší vlna tsunami od roku 1889, kdy v této oblasti vybuchla sopka Krakatoa. Šlo o tak silné zemětřesení, že svým faktorem o 10 převýšilo druhé nejsilnější zemětřesení, které se na Zemi událo za posledních 25 let.

Jen o 44,6 hodiny později byli vědci šokováni, když teleskopy mapující gama záření na oběžné dráze zaznamenaly přílet toho nejjasnějšího svazku gama vln, který byl kdy naměřen! Záblesk gama záření (Gamma Ray Burst, zkráceně GRB) přilétl k Zemi z hlubokého vesmíru 27. prosince 2004 ve 21 hodin a 36 minut světového času a byl stokrát intenzivnější než jakýkoliv předtím naměřený záblesk. Zářivostí se vyrovnal jasu měsíce v úplňku, s tím, že většina jeho energie spočívala v gama vlnách. Byl to takový nápor, že došlo k dočasné změně tvaru zemské ionosféry, což způsobilo poruchy vysílání rádiových signálů na dlouhých vlnách.

Byla tu nějaká souvislost mezi těmito dvěma dramatickými událostmi? Možná.

Když umírají hvězdy, obvykle expandují a vyzáří množství energie. Když jde o hvězdu dostatečně velkou, její jádro se zhroutí a následuje výbuch supernovy, při němž se uvolní nesmírné množství energie. Jde o explozi tak silnou, že jediná supernova může být zářivější než celá galaxie se stovkami miliard hvězd! A ty nejzářivější supernovy mohou vytvořit úžasně silné tryskající proudy, jež se od ní šíří v různých směrech. Když je jeden z těchto výtrysků (které jsou ve skutečnosti velice tenké, jejich šířka je asi jeden stupeň) nasměrován přímo na nás, zaplaví nás to velkou masou energie, jíž se říká záblesk gama záření.

Záření gama je tou nejzhoubnější formou radiace. Tyto vlny zabíjejí lidi po výbuchu atomové bomby. Gama záření může proniknout hluboko do biologické tkáně, pozměnit molekulární struktury a tím vlastně rozrušit a zničit samotný základ života. Máme veliké štěstí, že jsme zatím nezažili blízké setkání s nějakým extrémně silným gama zábleskem – většina z nich prolétne ve vzdálenosti celých světelných let od Země – protože kdybychom ho zažili, pak byste toto nečetli.

Záblesky gama záření jsou v našem vesmíru zaznamenávány velice často. K většině z nich dochází mimo naši Mléčnou dráhu, a jsou nám tudíž velmi, velmi vzdálené. Tyto záblesky monitorujeme díky satelitům a měříme jejich pozici a sílu, což často umožňuje astronomům zjistit jejich zdroj. Díky tomu se také tito vědci mohou pokusit pochopit, co je způsobuje. Zatímco o některých záblescích panuje přesvědčení, že jsou to hroutící se hvězdy nebo černé díry, původ ostatních zůstává záhadou.


Gama paprsky a gravitační vlny

Podle astronomických teorií mohou svazky gama paprsků cestovat společně se svazky gravitačních vln. Ty samé události, jako například rychle se hroutící hvězdy způsobující uvolnění gama záření, prý mohou rovněž způsobovat „trhliny“ v časoprostorovém kontinuu, které se projevují jako gravitační vlny.


„Krabí mlhovina“ je pozůstatkem skořepiny z hvězdy, která explodovala před mnoha lety. Ve stejné chvíli, kdy se zhroutila sama do sebe, musela do vesmíru vyslat záblesky (svazky) gama vln a gravitačních vln.

Jak letěly vesmírem, byly gama paprsky vychylovány gravitačními poli a rozptylovány kosmickým prachem a částicemi kosmického záření, s nimiž se setkaly, takže by se dalo předpokládat, že se pohybovaly o něco pomaleji než s nimi spojené gravitační vlny. Ty by se vesmírem pohybovaly nerušeně a bez překážek.

Kdybychom si představili, že vesmír je tekutý, gama paprsky by představovaly energii proudící touto tekutinou, zatímco gravitační vlny by byly vlnami tekutiny samotné.

Po letu rychlostí světla trvajícím 45 000 let by se dalo očekávat, že zpoždění záblesku gama paprsků oproti gravitační vlně bude klidně i 44,6 hodiny (přesně jako tomu bylo v prosinci 2004, kdy došlo k zemětřesení a následnému naměření silného záblesku gama záření). Poměrově to odpovídá zpoždění o jednu jednotku na 9 milionů.

Pokud tedy gravitační vlna cestovala rychlostí světla (c), gama paprsky by musely mít průměrnou rychlost 0.99999989 c – byly by jen o 0,11 miliontiny c pomalejší. Je tu také možnost, že na počátku své cesty měly gravitační vlny rychlost vyšší než c, tedy nadsvětelnou.

Ale ne vždy se gravitační vlny tvoří ve stejném momentu jako svazky gama paprsků. Rychlé zhroucení hvězdy vytvoří gravitační vlnu a její vznik tedy může předcházet zformování gama paprsků, které mají původ na pólech hroutící se hvězdy. Je tedy možné, že gravitační vlny dostanou na začátku oproti GRB mírný „náskok“

Pořád mě stačíte sledovat? Následuje shrnutí toho, co už jsme si řekli:

Zhroucená hvězda uvolní masivní množství energie, které vylétne do vnějšího prostoru ve formě silných gama paprsků, jimž se říká záblesky gama záření. Tyto obří exploze trvají pouhé minuty, ale lze je zaznamenat díky satelitům na pozemské orbitě. Tyto ničivé výbuchy rovněž způsobují trhliny v samotném předivu prostoročasu – jako když hodíte kámen do rybníka – a cestují prostorem v podobě gravitačních vln. Gama záření a gravitační vlny se ale pohybují odlišnými rychlostmi, takže Země nedosáhnou současně.

Co je to tedy vlastně gravitační vlna?

Většina vědců popisuje gravitační vlny jako „trhliny v prostoročasu“. Podobně jako loď plující oceánem způsobuje vlny na vodě, pohybující se obří objekty jako hvězdy nebo černé díry vytvářejí gravitační vlny v předivu prostoročasu. Čím je objekt větší, tím silnější vlny vytváří, a objekty, které se pohybují velice rychle, vytvářejí vlny rychlejším tempem.

Odkud se gravitační vlny berou?

Gravitační vlny se většinou tvoří při interakci dvou nebo více kompaktních mas. Mezi tyto interakce patří binární oběžná dráha dvojice černých děr, prostupování dvou galaxií nebo když jedna neutronová hvězda obíhá druhou. Jak se černé díry, hvězdy nebo galaxie navzájem obíhají, vysílají vlny „gravitační radiace“, jež se dostávají až k Zemi. Když k nám tyto vlny dorazí, jsou většinou velice slabé. Je to proto, že gravitační vlny, podobně jako vlny na vodě, s rostoucí vzdáleností od svého zdroje slábnou. Přestože nejsou nijak silné, mohou tyto vlny bez překážek cestovat „předivem“ prostoročasu, a tak se dostat až k nám a poskytnout nám informace, které nám světlo dát nemůže.

Gravitační vlny mají dvě důležité a unikátní vlastnosti. Zaprvé, k jejich vytvoření není v blízkosti jejich matečné binární hvězdy nebo nenabité černé díry (které nevydávají žádné elektromagnetické záření) nutný výskyt žádné hmoty. Za druhé, gravitační vlny mohou projít jakoukoliv hmotou, aniž dojde k jejich rozptýlení. Zatímco světlo putující k nám od vzdálených hvězd může být blokováno například mezihvězdným prachem, gravitační vlny projdou nezbržděny. Tyto dvě vlastnosti umožňují gravitačním vlnám nést informace o astronomických jevech, které člověk doposud nepozoroval.

Jaké jsou účinky prolétávající gravitační vlny?



Účinek kladně polarizované gravitační vlny na kruh částic.

Představte si dokonale plochý časoprostor se skupinou nehybných testovacích částic ležících na ploše. Přijde slabá gravitační vlna, projde částicemi ve směru kolmém vůči rovině, na níž leží. Co se z testovacími částicemi stane? Zhruba toto: začnou „křížovitým“ způsobem oscilovat, jak je to znázorněno na animaci výše. Prostor uvnitř kruhu částic se nijak nemění a ve směru šíření k žádnému pohybu nedochází. Na druhé animaci (níže) by se vlna šířila směrem od vás kolmo do monitoru a pak za něj.
Pohyblivý obrázek – Účinek šikmo polarizované gravitační vlny na kruh částic.

Tato druhá animace je výsledkem vzájemného obíhání dvojice mas (např. černých děr) na kruhové oběžné dráze nebo na oběžné dráze podobné rotující tyči nebo čince. V tomto případě je amplituda, A, gravitační vlny konstantní, ale rovina její polarizace se mění nebo rotuje (dvojnásobnou rychlostí oběhu) takže časově proměnlivá velikost gravitační vlny, neboli deformace prostoročasu, h, vykazuje kolísání, jak to naznačuje animace. Když je orbita eliptická nebo se během rotace rotující tyče mění odstředivá síla, pak se amplituda gravitačních vln (tj. amplituda periodického časoprostoru h), A, ve skutečnosti také s časem mění, a to podle rovnice, jíž se říká „rovnice kvadrupólu“.

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly