PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (14)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

31.03.2010 Exkluzivně

Právě prožitá noc byla pro můj následující životní příběh zcela zásadní. Nejen v tom, že jsem nalezl svého prvního skutečného „průvodce“, ale výjimečná byla také v tom, že mne nasměrovala zcela novým osudovým směrem. Za dva dny na to jsem krátce po poledni vyrazil směr Tišnov na svou první návštěvu pana Josefa. Na hlavním nádraží jsem nasedl do vlaku. Cesta trvala zhruba půl hodiny, protože to byl ten typ vlaku, co stojí na každé zastávce, ale mě to nevadilo.

Otevřel jsem si právě rozečtenou knížku a snažil se něco přečíst. Moc to ale nešlo. Myšlenkami jsem se vracel k návštěvě. Přiznám se, že jsem měl tak trochu trému a vůbec jsem netušil co mne tam u pana Češíka vlastně čeká. Když píšu tyto řádky, musím se trošku usmívat, jelikož jsem tak trochu přesvědčen o tom, že kdybych to tenkrát býval věděl dopředu, tak bych velmi rychle ztratil i ty zbytky odvahy, co jsem v sobě měl.

Jenomže dopředu jsem samozřejmě nic nevěděl, takže sedící ve vlaku jsem jel vstříc svému osudu. Již den předtím mi pan Češík popsal cestu z nádraží v Tišnově. Naznačil mi, kudy se mám pěšky ubírat a že místo, kde má své léčitelské prostory, se nachází pod kopcem, který se nazývá Květnice. Teď jde ještě o to, zda vůbec tu Květnici najdu, strachoval jsem se v duchu, ale záhy jsem poznal, že naprosto zbytečně.

Tišnov je takové krásné, malebné a vcelku poklidné městečko, které vyznavačům alternativních pravd bude asi nejznámější díky naprosto úžasné mineralogické burze, která se zde, tuším že vždy na podzim, každoročně pořádá. Nicméně jsem vylezl před nádraží a odhodlaně se vydal naznačeným směrem. Asi po pěti minutách cesty mi to nedalo a zeptal jsem se jednoho kolemjdoucího, kde se nachází kopec Květnice. Ten překvapením pozdvihl obočí a opáčil:

„Tak pán je určitě zdaleka“, a poté takovým jakoby rezignovaným gestem ukázal na obrovský kuželovitý kopec, který se tyčil do výšky snad půl kilometru ode mne.

„Tak to je Květnice“, usmál se sarkasticky pantáta.

A já se nezmohl na nic jiného, než že jsem opáčil: „Aha“.

Bylo mi naprosto jasné, že Květnici nemohu v Tišnově nikdy přehlédnout, a to z jednoho prostého důvodu. Přehlédnout se totiž nedala. Byla jasnou dominantou širokého a dalekého okolí. Takže s Květnicí jsem se seznámil a nyní ještě nalézt tu trafostanici, o které se Josef také zmiňoval. V této chvíli jsem byl ovšem vnitřně rozhodnut, že na trafostanici se nikoho ptát již nebudu. A udělal jsem dobře. Za pár minut jsem jí našel.

Nyní to již bylo jednoduché. Zahnout na první křižovatce doprava a čtvrtý dům po směru cesty. Ve chvíli, kdy jsem přišel na místo určení a chystal jsem se projít zahradní brankou, otevřely se dveře a mezi nimi stál usmívající se Josef.

„Tak přece jen jsi přijel“, byla jeho první věta.

„Jejda to je ale náhoda, zrovna jsem se chystal vstoupit dovnitř“, podávali jsme si ruce.

„Pojď, pojď dál“, strkal mne do zad. „Jakápak náhoda“, křenil se. „Ty tvoje energie vnímám na sto honů“. Na to jsem raději už nic neříkal a posadil se v kanceláři.

No a pak to šlo všechno ráz naráz.

„Máš sešit?“, vyrukoval na mne Josef.

„Nemám“.

„Jak to, že nemáš? A jak se budeš učit?“

„My se budeme učit?“, vykulil jsem oči.

„Ne, ty se budeš učit, příteli“, hodil po mne nějaký těžký půlkilový sešit. „Chceš se učit, nemám pravdu“?

„Máš“, odtušil jsem. A zároveň si uvědomil, že má skutečně pravdu. Bytostně jsem toužil po poznání. Měl jsem tisíce a tisíce otázek. Nechtěl jsem chodit pouze někde po povrchu. Možná, že jsou tací, kterým to vyhovuje, ale já chci jít do hloubky. A půjdu si za svým tak dlouho, dokud nedosáhnu podstaty věci.

„He, he. Jsi dobře umíněný a zarputilý, jak vidím, ale v tomto ohledu je to jen a jen dobře“.

„Jak to víš?“, překvapeně jsem se na Josefa podíval a napil se čaje, který mi nalil do takového šíleně velikého snad litrového porcelánového hrnku.

„Já to nevím, Jardo. Já to vidím“.

Znejistěl jsem. Začal jsem v duchu přemítat, jak může z toho, jak sedím za stolem a piju čaj, rozpoznat, že jsem umíněný. Asi to bude náhoda, řekl jsem si sám pro sebe. Josef se zrovna také napil a zakuckal se.

„No, tak to bys tomu dal. Na tobě nevidím nic zvláštního, ale kolem tebe vidím tvé myšlenky“, lišácky na mne zamrkal. Tak teď jsem z toho byl úplně tumpachový.

„Myšlenky jdou vidět?“

„Ano“.

„Někde jsem četl, že prý jdou slyšet. Že někteří lidé to umí“.

„To je pravda Jardo, ale jsou zase tací lidé, kteří je neslyší, ale vidí, tak jako já."

Chvíli bylo ticho. Jen hodiny na zdi tiše tikaly a já si prohlížel ty velké šišky pod nimi, které sloužily jako závaží. Najednou jsem měl takovou nutkavou potřebu se ještě na něco zeptat, ale neměl jsem dostatek odvahy. Nakonec jsem to nevydržel a vyhrkl jsem:

„A já bych se je také mohl naučit vidět?“

Josef se začal smát. „Typická otázka. Jak se tak na tebe dívám, jsem přesvědčen o tom, že ano. Buďto vidět, nebo slyšet. Budeš se toho ale muset ještě hodně a hodně naučit.“ Napil se a pokračoval. „Jsi na začátku své cesty. Je nádherné a neopakovatelné být na začátku. Vidíš, a já jsem prakticky vzato zase na konci této cesty. Tedy alespoň co se tohoto života týče. A tak když jsem tě poprvé potkal, a sám nevím proč, prostoupil mnou intenzivní pocit, že bych to vše, co jsem se naučil, měl někomu dalšímu předat.“

Pan Češík se zamyšleně díval do šálku s čajem, ale po chvíli pokračoval.

„A tak mne napadlo, že ti tuto příležitost nabídnu a podle tvých reakcí jsem měl za to, že jsi neodmítl. Faktem ale je, že jsem se tě doposud ještě přímo nezeptal a tak bych to měl udělat určitě nyní. Takže Jaroslave. Chceš se stát mým žákem a převzít po mne vše, co jsem se sám naučil a opatrovat to ve svém srdci a používat pro dobro své i druhých?“

Tak toto jsem nečekal. Cítil jsem, jak mi v krku kyne knedlík a začínám se červenat. Pan Češík se na mne upřeně díval. Nedokázal jsem ze sebe nic vypravit, ale věděl jsem, že odpovědět musím. Emoce zmítaly mým nitrem. Koutkem oka jsem se mimoděk podíval z okna na zahradu a málem se ve mně krve nedořezal.

Dodnes si přesně pamatuji, jak jsem otevřel dokořán svá ústa. U okna jsem v jemně zlaté záři viděl naprosto jasně stát Tvůrce. Byli dva a byli to ti, které jsem potkal na své mentální cestě za Matkou Zemí. Viděl jsem jejich velké zlaté oči, sněhově bílá křídla a bílý roh uprostřed čela. A tak jak jsem se na ně díval, cítil jsem, jak s každou vteřinou ze mne odchází nervozita a napětí. Cítil jsem, jak se mým tělem začíná rozprostírat přijemné teplo.

Podíval jsem se na pana Češíka. Vstal jsem a odpověděl:

„Velmi tvé nabídky, Josefe, vážím a i když nyní nejsem vůbec schopen docenit, co všechno pro mne znamená, rád souhlasím. Moc rád souhlasím. Moc se těším na všechno, co se od tebe budu moci naučit“.

A pak jsme se dlouze objali. Byla to naprosto magická chvíle. Okamžik, který člověk zažije jen několikrát za svůj život. Ve chvíli, kdy jsme se objali, prostoupil mnou doslova hmatatelný pocit toho, že se známe již velmi, ale skutečně velmi dlouhou dobu.

Po očku jsem se podíval k oknu. Usmál jsem se. Jediné co jsem viděl byl blankytně modrý závěs, který se pohyboval jako kdyby do něho foukal jemný vánek.

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly