ZÓNA ZASVĚCENÍ: Speciální kategorie s uvolněním informací ohledně utajovaného výzkumu Měsíce a Marsu - studijní přednáška č.15

Vracíme se k tématu Měsíce a amerických lunárních misí. Snažíme se zároveň nalézt odpověď na sice poměrně hodně „hříšnou“, ale často diskutovanou otázku: „Dostali se skutečně američtí astronauti na měsíční povrch či nikoliv a všechno to kolem toho je pouze šikovně zinscenovaná ateliérová produkce?“

V podstatě prvním předmětem našeho zkoumání se staly optické přístroje, kterými podle oficiálních zpráv astronauti disponovali, tak aby nám mohli přinést z měsíčního povrchu fotografie a dokonce i filmy. Další z klíčových otázek zní: „Byli američtí astronauti za tak extrémních fyzikálních podmínek, které panují na povrchu Měsíce, vůbec schopni dostatečně efektivně manipulovat s těmito jinak vysoce citlivými přístroji?"

Odpověď na tuto otázku jsme začali hledat ji v předchozím díle a nyní budeme v tomto hledání pokračovat. Jedním z velmi výrazných faktorů, který je třeba vzít v potaz v souvislosti s aktivním používáním všech těch citlivých optických zařízení na povrchu Měsíce, je: horko, zima a prach. Jak jsem již naznačil, podmínky na povrchu Luny lze označit přinejmenším za nepřátelské, ne-li přímo extrémní.

Z tohoto důvodu se veškerá technologie potenciálně zde použitá musela zákonitě vyrovnat se všemi těmito extrémy. Ale za jakých okolností se to vůbec podařilo zajistit? Vždyť teplota na Měsíčním povrchu v oblasti ozařované slunečními paprsky může dosáhnout až 200 stupňů Celsia. Uvědomme si, že teploty varu vody je dosaženo již při 100 stupních Celsia. A naopak. Ve stínu se teplota může na měsíčním povrchu propadat hluboko dolů až k mínus 200 stupňům Celsia.

Tyto teplotní extrémy jsou dosahované díky neexistenci atmosféry při povrchu Měsíce (neberu na tomto místě v potaz všechny ty alternativní teorie, které hovoří o opaku). Když byl na tento fakt teplotních extrémů Arnold Douglas dotázán, odpověděl, že emulze filmu v kameře byla schopná vydržet tyto extrémní teplotní výkyvy. Daleko větším problémem však v tomto ohledu byli sami astronauti, kteří se často střídavě pohybovali v ozářeném prostředí a pak zase ve stínu. (Obr. vlevo: expoziční průvodce na kameře).

Tato neurčitá odpověď mne osobně velmi neuspokojuje. Nejsem odborníkem na optické technologie, ale dokážu si dost dobře představit, že kovové pouzdro kamery žádnou nijak zvlášť dobrou izolaci poskytovat proti extrémnímu teplu a zimě nemohlo. Mise Apollo v rámci aktivity „EVA“ (Extra Vehicular Activity) byly naplánované na přilehlou oblast Měsíce a v době, kdy panoval tzv. měsíční den.

Přesto se ale astronauti často pohybovali i ve stínu, kde se teplota prudce propadala dolů. Prakticky to znamená, že filmová emulze střídavě podléhala velmi vysokým a zase velmi nízkým teplotám. Po pravdě řečeno, ve chvíli, kdy jsem se ptal odborníků na to, zda by nějaký druh emulze byl schopen ustát tyto teplotní extrémy, nedokázal mi nikdo s určitostí odpovědět, přičemž výsledná odpověď byla spíše skeptického charakteru. Stejně tak si nejsem schopen představit, jaký materiál musel být v rámci optické technologie použit, aby dokázal tyto extrémní teplotní výkyvy odstínit.

V tomto ohledu Arnold Douglas namítal, že všechny extrémní „EVAs“ expedice byly prováděny během tzv. „lunárního rána“, kdy slunce ozařovalo povrch pod velmi nízkým úhlem, takže v tuto dobu ještě nedocházelo k tak vysokým teplotním výkyvům. To je sice hezké, ale je tady jeden dost podstatný háček. Jak zjistíme později podle anatomie stínů, nebyly zdaleka všechny „EVA“ výlety prováděny během tohoto inkriminovaného období.

Takže jaký „super film“, který byl schopen odolávat nejen uvedeným extrémním teplotám, ale i kosmickému záření, astronauti na měsíčním povrchu používali? Podle výpovědi Arnolda Douglase se v rámci misí Apollo používal standardní „Ektachrome 64 ASA“, který byl běžně používán i v normálních pozemských podmínkách.

Tento film pro černobílou kazetu disponoval 200 rámečky a barevnou kazetu 100 rámečky. Všeobecně řečeno byly použité filmy méně kontrastní se snahou utlumit přirozeně velké kontrasty mezi černou a bílou barvou v klasickém terénu. Tento silný přirozený kontrast byl způsoben přítomností vakua, tak jako v klasicky otevřeném vesmíru.

Přesto, anebo možná právě proto, se setkáváme s jedním poměrně zásadním paradoxem. Na fotografiích pořízených z povrchu Měsíce jsou patrné poměrně „tvrdé“ odstíny černé a často i s absencí detailů, kdežto snímky umělých objektů, mezi které patřil například lunární modul, lunární vozítko nebo sami astronauti, vykazují podstatně kvalitnější hru světla a stínů i když byly pořízeny ve stejném prostředí. (Obr. vpravo: expoziční tabulka).

V mnoha případech to skutečně působí tak, jako kdyby byl použit zdroj nějakého umělého osvětlení.

Z nějakého důvodu nebyl prakticky vůbec používán barevný film, ale výhradně černobílý. Výhradním dodavatelem filmu byla značka Eastman Kodak. Arnold Douglas se to snažil vysvětlit tím, že NASA zkoušela i jiné značky, ale nakonec se bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení rozhodla používat v rámci kosmických misí Apollo výhradně filmový materiál značky Kodak. Je možné, že odpovědné osoby z NASA se obávaly potíží z případného monopolního využívání jedné průmyslové značky a proto se rozhodly o výhradním používání značky Kodak spíše pomlčet.

Pokud si zhodnotíme doposud zjištěné informace, zjistíme, že američtí astronauti v rámci mise Apollo používali všeobecně dostupné optické nástroje, které ve své podstatě nebyly ničím nijak výjimečné. Stejně tak používali běžně dostupný film o standardní kvalitě. Což se minimálně laikovi, jako jsem já, může jevit jako poměrně hodně paradoxní. Zvláště pak, když narážíte na informace, které prokazatelně naznačují, že s touto technologií astronaut ve fyzikálních podmínkách, které panují na měsíčním povrchu, prostě dost dobře obstát nemohl.

Samostatnou kapitolou je otázka školení astronautů v rámci používané technologie. Pokud máme k dispozici správné informace, pak nikdo z astronautů, jenž se dostal na měsíční povrch, nebyl specialista a odborník na používání vysoce citlivé kamerové technologie v extrémních fyzikálních podmínkách. Je tedy pochopitelné, že mnohé zajímalo, jakým výcvikem nebo školením v tomto ohledu prošli.

V každém případě v tehdejší době na přelomu šedesátých a sedmdesátých let neexistovaly fotografické přístroje s vyvinutou automatikou, tak jako je tomu v současné době. Rozhodně v sobě neměly zabudovaný program, který by dokázal podle druhu prostředí a optických podmínek nastavit přístroj tak, aby automaticky dokázal vyhotovit snímky o nejvyšší možné kvalitě.

Podle Arnolda Douglase to v praxi vypadalo tak, že astronauti měli u zařízení k dispozici speciální tabulky, kde byly uvedeny hodnoty jednotlivých prvků fotoaparátu podle typu osvětlení a dalších podmínek, obvykle vždy pro danou expoziční rychlost byl používán hodinový číselník. To znamená, že když pro určité nastavení clony bylo použito číslo „3“, astronaut použil číselník svůj, prostřednictvím kterého použil pozici čísla „3“ ve vztahu ke slunci.

Vyjádření pana Douglase zní kostrbatě a poměrně nepřehledně. Já jsem to v podstatě pochopil tak, že astronauti měli k dispozici tabulky s předem nastavenými hodnotami, jež odpovídaly číslům na číselníku hodin, které měl astronaut na ruce. Podle toho o jaké číslo šlo, zaujal specifický úhel mezi sebou a sluncem. Po pravdě řečeno, nebyl jsem z jeho vyjádření nijak zvlášť moudrý. A jaký je závěr?

Američtí astronauti, kteří se pohybovali na měsíčním povrchu, s největší pravděpodobností prošli pouze základním školení obsluhy fotografických a kamerových přístrojů, přičemž i ta sebelepší simulace na Zemi nemohla plnohodnotně nahradit podmínky panující na měsíčním povrchu.

Situaci významně stěžovalo i to, že v tehdejší době přístroje neměly automatiku na takové úrovni jako dnes. Navíc další přitěžující okolností byly silné a vzduchem nafouknuté rukavice, které během manipulace s přístroji nemohly zabezpečit pro prsty astronauta nijak velkou přesnost v jejich pohybu.

Navíc samostatnou neznámou bylo rentgenové záření, které na povrchu Měsíce bez přítomnosti atmosféry muselo dosahovat poměrně vysokých hodnot. O tomto tématu budeme hovořit v části následující.