"Šalamounův klíč aneb nevyřčené tajemství Ztraceného Symbolu Dana Browna" (2)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

30.03.2010 Exkluzivně

V první části tohoto seriálu jsem poukázal na některé zajímavé souvislosti mezi tvorbou spisovatele Dana Browna a spisovatelky Rowlingové. Osobně jsem přesvědčen o tom, že celá řada nápadně shodných charakteristických rysů, které spojují díla obou dvou spisovatelů, rozhodně není náhodná.

Ve výkladu jsem se soustředil na přední stranu obálky posledního spisu Dana Browna, který se příznačně jmenuje „The Lost Symbol“ (Ztracený symbol). Naznačil jsem, že zodiakální prstenec, který je velmi nezřetelně naznačen na přední straně obálky, velmi zajímavým způsobem koresponduje s červeným pečetním voskem, který se nachází ve středu tohoto zodiakálního prstence.

Pokud si tento prstenec představíme v podobě kruhu a pečetní vosk v podobě bodu uprostřed tohoto kruhu, dostaneme přesnou signaturu starobylého symbolu božstva „Ra“, jenž byl hojně používán nejen staroegyptskou kulturou. V této části bychom tedy měli opět pokročit dále. I zde se budu opírat o svým způsobem unikátní výzkum badatele Jana Wicherinka, ale i o práce dalších výzkumníků, na což budu v průběhu textu průběžně upozorňovat.

Pojďme se tedy podívat ještě jednou na přední stranu obálky amerického vydání knihy „The Lost Symbol“. Mimo již zmíněné anomálie se jeví velmi výrazným způsobem skupina modrých šikmých čar, které přetínají celou přední část obálky. Systém těchto linií na jedné straně poutá pozornost, ale na straně druhé působí poměrně rušivým způsobem. Přesto tyto linie v sobě skrývají velmi zajímavý a svým způsobem hodně důležitý kód.

Když se pozorně podíváte na tyto linie, zjistíte, že jsou s naprostou pravidelností odchýlené o několik stupňů do strany od imaginární svislice, která by probíhala od horní hrany obálky k dolní hraně obálky. Jan Wicherink si dal tu práci a změřil velikost úhlu, který vzniká mezi imaginární svislicí a linií modrých čar. Ve všech případech dospěl vždy ke stejnému výsledku. Hodnota úhlu činila přesně 23,5 stupňů. Pokud je vám tento úhel cosi připomíná, pak máte samozřejmě pravdu.

Jde totiž o úhel sklonu zemské osy. Jinými slovy řečeno, Země se na své cestě kolem Slunce otáčí kolem své osy skloněné v úhlu zhruba 23,5 stupňů od kolmice. Díky tomuto sklonu dochází k jevu, který známe pod názvem „precese“. Toto slovo pro nás bude časem nabývat poměrně zásadního významu. Takže stojíme před otázkou. Jde v našem případě „modrých linií“ čistě jen o náhodu, nebo v tom je nějaký další skrytý záměr?

Za normálních okolností bych určitě pochyboval. Ale u Browna jsem si prakticky na sto procent jist, že v tom bude něco dalšího, jak objasním později. Navíc případ výskytu úhlu 23,5 stupňů není v případě našeho spisovatele zdaleka ojedinělý. Pokud byste měli možnost se podívat na jedno z amerických vydání jeho publikace „Da Vinciho kód“, zjistili byste další neméně zajímavou anomálii. Sklon linií u písmena „V“ a písmena „A“ kopíruje rovněž přesný úhel 23, 5 stupňů.

V prvním případě, který souvisí s knihou „The Lost Symbol“, souvisí úhel 23,5 stupňů se Zemí, ale samozřejmě i se Sluncem, jehož ikonografickou signaturu prstence s bodem uprostřed jsme na přední straně obálky amerického vydání této knihy již objevili. Navíc z pohledu esoterní astrologie a kosmologie je Slunce evidentním zástupcem ohnivého jangového principu „Otce“ a Země je představitelkou vodního jinového principu „Matky“.

A v našem druhém případě knihy „Da Vinciho Kód“ máme v souvislosti s úhlem 23,5 stupňů k dispozici dvě písmena. Písmeno „A“ reprezentující jangový ohnivý princip „Otce“ (transformativně „falický symbol“) a písmeno „V“ reprezentující jinový vodní princip „Matky“ (transformativně „klín“). Jak vidno, tak v obou dvou případech se dostáváme ke stejnému závěru – odkazu na bipolární konsekvence uvnitř třetí dimenze.

Bylo by vhodné také upozornit na fakt, že úhel 23,5 stupňů byl z nějakého nám zatím neznámého důvodu vždy velmi důležitý pro zednářskou filozofii. Odráží se to i v prostředí architektury, především v souvislosti s výstavbou známých katedrál, v jejich svébytném architektonickém designu se právě tento úhel objevuje až nápadně velmi často.

Z podobného, nám zatím také neznámého, důvodu se zdá, že s tímto úhlem (ovšem ryze v rámci rituálního hlediska) operovali a operují i plánovači NASA. Plánování důležitých kosmických misí bylo v mnoha případech načasováno na chvíli, kdy se jisté významné hvězdy na obloze např. ve vztahu k Měsíci nacházely pod úhlem 23,5 stupňů nebo pod úhlem 19, 5 stupňů.

Tento druhý jmenovaný úhel má velmi blízko jednak k „posvátné geometrii“ a jednak k tzv. „hyperdimenzionální fyzice“. Každopádně se však také velmi často vyskytuje v prostředí chrámové architektury.

V souladu s těmito indiciemi se Jan Wicherink domnívá, že by spisovatel Dan Brown mohl být do určité míry inspirován dílem Gary Osborna (viz. obr dole uprostřed). Jde především o esoterické a astronomické poznatky týkající se „precese rovnodennosti“ vložené do křesťanské filozofie v jejich raných aspektech. Českým čtenářům by nemusel být tento badatel zcela neznámý.

Úzce spolupracuje například s Philipem Gardinerem, se kterým napsal několik velmi pozoruhodných publikací. Upozornil bych především na „The Serpent Grail“, který vyšel před několika lety i českém překladu pod názvem „Hadí Grál“. Ovšem skutečným unikátem je jeho spis „The Shining Ones“, který stojí rozhodně za prostudování.

Jak jsem již uvedl, fenomén precese je možný díky sklonu zemské osy pod úhlem 23, 5 stupňů k rovině ekliptiky. Toto axiální naklonění Země způsobuje velmi pomalé kolísání v podobě kvedlaného pohybu, přičemž jedna obrátka trvá asi 26 000 let. Tento pohyb mimo jiné způsobuje i vznik dvou dalších extrémně důležitých jevů, které nazýváme „rovnodennost“ a „slunovrat“.

Z toho, co bylo doposud řečeno, je zřejmé, že kniha „The Lost Symbol“ se na své skrytě významové rovině bude opírat o problematiku precesní mechaniky a zřejmě by tato kniha měla ve své skryté ikonografické, tedy symbolické, celistvosti prezentovat samotný „Šalamounův klíč“. Konec konců „Šalamounův klíč“ byl prý původní pracovní název pro tuto knihu a zcela určitě ne náhodou.

Výzkumník Jan Wicherink se domnívá, že nejen „Šalamounův klíč“ je esoterním tématem Brownovy knihy „The Lost Symbol“, ale navíc v této podivné hře bude hrát velmi důležitou roli i charakter a skrytý význam tzv. „osmiramenného kříže“.

Tento útvar se v rovině esoterní astrologie, ale i v jiných rovinách poznání, nachází v pozici velmi závažného symbolu v kontextu s tzv. „Velkou Nebeskou Konjunkcí“ (Great Celestinal Conjunction) v návaznosti na mystický aspekt „Konce Času“, který by měl být v časové synchronicitní korelaci s rokem 2012 našeho kalendářního systému.

(Pro lepší pochopení významu osmiramenného kříže ve vztahu k astrologicko astronomickým aspektům roku 2012 atp. bych čtenáře odkázal na zajímavý materiál autora Jana Křivance, který rovněž s pravidelností vychází v našem internetovém magazínu).

Jak poznáme v díle následujícím, osmiramenný kříž je k vidění na mnoha různých místech prakticky po celém světě. V kontextu s dalšími souvislostmi, o kterých teprve pojednám, je evidentní, že symbolika „osmiramenného kříže“ souvisí s křesťanskou filozofií v návaznosti na esoterní problematiku „Konce Času“.

Že tomu tak zřejmě bude, naznačuje i další velmi zajímavá okolnost. Zdá se totiž, že datum oficiálního vydání americké verze knihy „The Lost Symbol“ (15. 9. 2009) nebylo vybráno vůbec náhodně, ale naopak bylo pečlivě naplánováno. Jan Wicherink si všiml, že v našem moderním gregoriánském kalendáři den 15. září souvisí se dnem tzv. „Velebení Svatého kříže“. V latině se tento rituál nazývá „Exaltatio Sanctae Crucis“. Oficiálně tento rituál připadá na 14. září, ale oslavuje se tři dny (13, 14 a 15 září). Přičemž 15. září je oficiální svátek „Panny Marie Bolestné“.

Opět pouze náhoda?

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly