Atlantida v pohybu

Hapgood přemýšlel následovně: Představoval si katastrofický a dramatický posun celé kůry, v jehož důsledku roztály polární ledovce – ty se v teplém klimatu, ve kterém se najednou octly, zcela rozpustily. Led se ale začal na nových pólech znovu tvořit a vše čekalo na další posun. Atlantida se přesunula na jih, kde se stala zmrzlým a nehostinným kontinentem, zatímco změna hladiny světových oceánů svědčila o množství vody, které bylo v ledovcích obsaženo.

Jelikož byla Platonova Atlantida uprostřed „velkého oceánu“, Hapgood si spočítal, že Antarktida by byla perfektním kandidátem na ztracený kontinent, zvláště proto, že v minulosti se nacházela severněji a tedy v mírnějším klimatickém pásu. Legendy o katastrofální zkáze této velice pokročilé civilizace se mohou týkat nenadálého kontinentálního posunu (skluzu). Pokud je to pravda, pak bychom naše tajemné a dávno ztracené námořníky a matematiky mohli najít pod kilometrovými vrstvami ledu, který pokrývají současný jižní pól.



Póly v minulosti

Posun pólů by přemístil zemskou kůru po vnitřním plášti, což by vedlo k vystavení hornin, jež ji tvoří, opačně působícím magnetickým polím. Hapgood svoji teorii demonstroval třemi zdokumentovanými posuny zemské kůry v poslední stovce tisíc let.

Při pohledu na obrázek níže, v jehož středu je současný severní pól, můžeme identifikovat tři další polohy severního pólu, které byly aktuální během posledních 100 000 let. Těmto místům zhruba odpovídají jednotlivé červené tečky.

Poloha 1: 63° s.š., 135° z.d. V období zhruba před 80 000-75 000 lety před naší érou se pól posouval z yukonské oblasti Severní Ameriky na východ do oblasti Grónského moře.

Poloha 2:
72° s.š., 10° v.d. V období zhruba před 55 000-50 000 lety probíhal přesun pólu z oblasti Grónského moře na jihozápad do míst, kde se dnes nachází Hudsonův záliv.

Poloha 3:
60° s.š., 73° z.d. V období zhruba před 17 000-12 000 lety probíhal přesun z oblasti Hudsonova zálivu na sever, kde se nachází dnes.

Poloha 4:
Současná poloha severního pólu.



Poloha 1: 63° s.š., 135° z.d. V období zhruba před 80 000-75 000 lety se pól posouval z yukonské oblasti Severní Ameriky na východ do oblasti Grónského moře.



Poloha 2: 72° s.š., 10° v.d. V období zhruba před 55 000-50 000 lety probíhal jeho přesun z oblasti Grónského moře na jihozápad do míst, kde se dnes nachází Hudsonův záliv.


Poloha 3: 60° s.š., 73° z.d. V období zhruba před 17 000-12 000 lety probíhal jeho přesun z oblasti Hudsonova zálivu na sever, kde se nachází dnes.


Poloha 4: Současná poloha severního pólu. Kdy a kam se pól opět posune?

Důkazy o tom, že v éře pleistocénu se póly nacházely na jiných místech, jsou velice působivé, a to vysvětluje, proč byla Hapgoodova teorie uznána vědci, jako byli Albert Einstein nebo K. F. Mather. Přesto se ale jeho teorie potýká s takovým množstvím nesrovnalostí, že je kvůli nim vysoce kontroverzní. Především se zdá, že protiřečí všeobecně uznávaným teoriím, jako například té o posouvání kontinentů (kontinentálním driftu). Hapgood tedy sice získal uznání za správné určení poloh severního pólu v minulosti, ale zároveň byl přinucen připustit, že se póly posouvaly mnohem pomaleji, než jak to sám navrhoval. Aby si udržel podporu vědecké veřejnosti, musel uznat paradigma kontinentálního driftu a tektoniky litosférických desek.

Je ironií, že v současné době je jednou z nejnovějších námitek proti Hapgoodově teorii rychlost klimatických změn, které se měly v pleistocénu odehrát. Podle Hapgoodovy přepracované teorie to severnímu pólu trvalo nejméně dva tisíce let, než se přesunul ze své původní pozice na tu současnou. Ovšem důkazy, které máme nyní k dispozici, s určitostí hovoří o klimatických změnách, které se odehrály daleko rychleji – za mnohem kratší dobu.

Zprvu to byl sám Hapgood, který zdůrazňoval velké množství důkazů svědčících o značné rychlosti, s jakou se polární posun měl odehrát. Šlo o rychlost tak závratnou, že ji mechanismus kontinentálního driftu absolutně nemohl vysvětlit.

Jediným způsobem, jak celkově a smysluplně vysvětlit, co se na konci éry pleistocénu stalo, je zřejmě připuštění možnosti, že posun pólu v měřítku, o kterém Hapgood uvažuje, se odehrál v mnohem kratším čase: došlo k němu během pouhých několika dnů! Tato možnost je sice otevřeně odmítána, ale pouze proto, že zatím nikdo nepřišel s přesvědčivějším vysvětlením. Každopádně by se tím ale vysvětlila náhlá katastrofa, která postihla Atlantidu – pokud se tedy nachází pod ledovým příkrovem Antarktidy. Hapgood neměl v rukou žádné důkazy o takto rychlém a náhlém geografickém přesunu, a proto se držel své teorie pomalého a postupného posunu. V předmluvě knihy, která se tímto tématem zabývá, Hapgood napsal:

„Cestování pólů je založeno na myšlence, že vnější skořápka Země se čas od času posune, čímž pohne s některými kontinenty směrem k pólům a s jinými směrem od pólů. Kontinentální drift vychází z přesvědčení, že kontinenty se pohybují nezávisle a samostatně… někteří autoři naznačují, že kontinentální drift by mohl způsobovat cestování pólů. Tato kniha razí teorii, že primární je naopak právě cestování pólů a až od něj je odvislý posun kontinentů… Tato kniha předloží důkazy, že poslední posun zemské kůry (litosféry) se odehrál nedávno, ke konci poslední doby ledové, a že byl příčinou zlepšení klimatu.“
--(The Path of the Pole by Chilton.)



Nové důkazy – Stonehenge!

Thomas O. Mills často píše o kultuře Hopi – nejstarším domorodém kmeni Severní Ameriky. Hopi jsou velice uzavření lidé, kteří se většinou s nikým zvenčí o tajemství své kultury nedělí. Mills měl ale to štěstí, že mezi Hopi žil a dokázal docenit hloubku jejich vědomostí o přírodě. Zejména je fascinován jejich porozuměním nebeským tělesům a jejich uspořádání.

Ve své knize Stonehenge: If This Were East (Stonehenge: Kdyby byl tohle východ) Mills prezentuje to, čemu říká Hopijský kruh pravdy (Hopi Truth Wheel). Jde o kruh podobný kompasu, který zorientován směrem k severnímu pólu ukazuje pozici slunce a některých hvězd významných pro období obou rovnodenností a obou slunovratů. Mills vyzkoumal, že podobný princip jako kruh pravdy by mohla využívat i stavba známá jako Stonehenge. Výsledky, k nimž dospěl, byly vskutku pozoruhodné.

Současné uspořádání kamenů ve Stonehenge nedává smysl, přestože uspořádání údajně byla pro dávné stavitele podobných staveb velice užitečná. Proto se okolo původního účelu rozmístění kamenů ve Stonehenge rozpoutala velká kontroverze a neshody. Když ale Mills přiložil na Stonehenge svůj „kruh pravdy“, okamžitě si všiml, že kameny jsou zarovnány a uspořádány naprosto perfektně. Byl tu jen jeden problém – nebyly v zákrytu se severním pólem.

-pokračování-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly