Akta "Horizont Událostí": Pravdivý příběh jedné civilizace (13)

Konečně nastala kýžená přestávka. V nejvyšší čas. Během několika posledních hodin se muselo naše vědomí vyrovnat s neuvěřitelným množstvím dat a s obrovským psychickým náporem. Podíval jsem se na hodinky. Přednáška trvala přes pět hodin.

Jeden z vojáků, který mně právě míjel, byl evidentně duchem zcela nepřítomen. Mechanicky šel k východu jeskyně a hned na první pohled bylo patrné, že toho má plné zuby. Když mne míjel, vrazil do mne, ale evidentně si toho ani nevšiml. Někteří vojáci stále ještě seděli na zemi.

Protáhl jsem se. Kosti mne bolely a zadek jsem měl celý přesezený. Chvíli jsem se díval jen tak kolem. Všiml jsem si, že „sovy“ se také rozhodly jít ven. Poškrábal jsem se ve vlasech. Kdo by to do nich řekl. Bývalí Atlanťané a dnes naší příbuzní. V podstatě i my jsme byli jejich genetičtí potomci. Usmál jsem se. Ta situace skutečně nebyla jednoduchá.

„Tak co tomu říkáš!“, žduchl do mne někdo. Otočil jsem se a uviděl jsem Fredyho.

„Nazdar. To je náhodička“, odvětil jsem a podali jsme si ruce.

S Fredym jsem se seznámil na Islandu v „přijímači“, jak jsme přípravnému a výběrovému výcviku na tuto misi říkali. Byli jsme ve stejné skupině. Pak nás ovšem každého strčili pod jiné velení, takže jsme neměli možnost spolu ani pořádně komunikovat.

„Víš co, Fredy. Já si myslím, že se na to nedá říci vůbec nic“.

„Moje řeč“, houkl mi do ucha a zazubil se. Napil se z lahve a pokračoval.

„Celou dobu si říkám, že je to všechno pouze nějakej špatnej sen a že se z toho musím co nejdřív probudit. No vidíš a ono furt nic“.

„Hele Fredy já jdu ven na vzduch, tady se už nedá vydržet. Jdeš se mnou?“

„Moje řeč“, opáčil a začal se prodírat ke vstupu do jeskyně.

Abych řekl pravdu, neměl jsem zrovna náladu na nějaké zbytečné řeči a s Fredym už vůbec ne, jelikož s ním se snad ani rozumně mluvit nedalo. Jeho vtípky a srandičky byly známé snad všude. Tenhle člověk snad nikdy neměl špatnou náladu. Fredy byl Ir a již několikrát jsem si mohl ověřit, že jeho nervy nejsou ze železa, ale rovnou z titanu.

Před očima jsem měl několik situací našeho předchozího společného ostrého výcviku. Ještě teď mi tuhla krev v žilách. Při jedné takové příležitosti mi Fredy zřejmě zachránil život. Bylo to v době, kdy jsme již věděli, že nás mise do prostředí Antarktidy nemine. Nějakých pět dní před odletem nám odpískali ještě jeden ostrý výcvik a to přímo na ledových krách.

Mrzlo jen praštilo. Mohlo být nějakých dvacet osm stupňů pod nulou a před námi noční přesun po ledových pláních na čas. Bože!! Ten čas byl naprosto nemožnej. Každý z nás věděl, že není v lidských silách dojít v čas. Ale rozkaz je rozkaz. Přesouvali jsme se pěšky a neskutečnou rychlostí. Na zádech čtyřicetikilovou výstroj, promočený na kost. Nikdy bych nevěřil, že člověk je schopen takového výkonu.

V jedné chvíli jsem sklouzl do ledové průrvy a jen tak tak se mi podařilo vší silou zaseknout polární cepín do ledové stěny. Bezmocně jsem se oběma rukama držel cepínu se čtyřiceti kily na zádech. Pode mnou zela černo černá průrva, bůh ví jak hluboká a nad mou hlavou svítily hvězdy.

Bylo to šílené. Věděl jsem, že mi zbývá jen několik minut života. Cepínu jsem se takto nemohl držet do nekonečna, batohu na zádech jsem se nedokázal zbavit a navíc jsem každou vteřinou cítil jeho váhu víc a víc.

Možná by si někdo mohl myslet, že jsem se začal modlit. Prý to člověk dělá v takových situacích tak nějak automaticky, ale tohle nebyl můj případ. Nemám rodinu či někoho blízkého, takže ani tímto směrem se neubíraly mé myšlenky. Asi se budete divit, ale byl jsem zvědavý na to, co mne čeká tam na „druhé straně“. Tam někde v těch místech, která se nacházejí za hranicí smrti.

A tak jak jsem tam tak visel, uviděl jsem nad sebou stín. Zaostřil jsem zrak a viděl jsem na zemi ležet Fredyho, jak se přes okraj průrvy na mne dívá. Dodnes si pamatuji na jeho slova:

„Chlapče, chlapče. Myslím, že ses vydal špatným směrem“, houkl na mne dolů naprosto klidným hlasem.

„Ty Fredy, jsi to ty?“ Sípal jsem.

„Jo. Pán Bůh nejsem. Neboj se. Na něho si budeš muset ještě chvíli počkat.“

Slyšel jsem nějaké šustění a pak se Fredy opět ozval: „Vydrž ještě minutku. Hned jsem u tebe.“

Mhouřil jsem oči, neboť mi do nich po čele stékal pot a pěkně to štípalo. Během několika následujících vteřin se stal nefalšovaný zázrak. Fredy visel hlavou dolů do průrvy a natahoval ke mne ruce.

„Dělej!! Chyť se mě!!“, křičel na mne. A pak mne začal centimetr po centimetru vytahovat nahoru. Za nějakých patnáct minut jsme se překulili na led. Pěknou chvilku nikdo nemluvil. Jen jsme funěli a hekali. V tu chvíli mi bylo jasné, že mi Fredy zachránil život. Dodnes mi není jasné, jak to přesně udělal. Prý zasekl svůj cepín někde na kraji srázu a přivázal se k němu.

To je sice hezký, ale stejně mi není dodnes jasné, jak to dokázal.

„Hej!!!“

Škubnul jsem sebou a otevřel oči. Přede mnou stál můj bývalý zachránce a mával rukama kolem sebe jako nefalšovaný holandský větrný mlýn.

„Člověče, tak jdeš, nebo budeš spát v půli cesty ve stoje?“, šklebil se na mne.

„Ne brachu, jdeme“, odvětil jsem a vzal jsem Fredyho kolem ramen.

Vyšli jsme před jeskyni. Přestalo pršet a nad hlavou nám svítily hvězdy. A zase to nezvyklé teplo. Rozhodl jsem se, že se na tuto anomálii budu muset někoho zeptat. Nejlépe nějakého meteorologa. Měli jsme jich sebou hned několik. Fredy vytáhl balíček cigaret. Zapálili jsme si a opřeli se o kamennou stěnu.

Nevím, jestli to znáte, ale jsou chvíle, kdy se jednomu ani druhému nechce mluvit. Jenom jste a mlčky si užíváte přítomnost toho druhého vedle sebe. Je vám dobře a v duchu děkujete za tuto chvilku vzájemného sdílení. Každou minutou jsme si všichni velmi dobře uvědomovali, jak jsme v naší misi závislí jeden na druhém. Uvědomovali jsme si také, že každá právě prožitá hodina života může být tou poslední.

----------------------------------------------------------

Ale nebyl to pouze člověk, který bojoval o přežití…….

Na vzdáleném kamenném navrší se proti hvězdné obloze pohnula mohutná tmavá silueta. Tvor se bez hnutí díval upřeně dolů do údolí.

„Roj“ zpozorněl. Signatury vln nasvědčovaly pouze jednomu….

Ohniska Osudu ukotvená v akupunkturních bodech událostí v různých časových vrstvách se opět dala do pohybu.

-pokračování-