V ohních Hory osudu II., část 13. - Cesta do Xibalby

Nyní se však vraťme zpět do mayské Xibalby, jelikož daný symbolismus zahrnoval jednak již zmíněnou podsvětní oblast v dutinách Země, rovněž nesl i svůj zrcadlový otisk na nebesích ve své makrokosmické perspektivě, jenž byl Mayi identifikován v oblasti galaktického středu. Je vskutku nepochybné, že mayská tradice hovořila o Xibalbě v souvislosti s temnou trhlinou ve středu galaxie Mléčné dráhy. V mayské tradici se na příslušném místě nacházela „temná cesta“ vedoucí do říše temnoty, byla známa jako „Xibalba be“ – podsvětní cesta. Spojitý mytologický vzor tohoto motivu zahrnoval obecnou představu určitého průchodu, brány či jakéhosi místa zasvěcení, na jehož prahu byl jedinec odsouzen projít tímto podsvětním prostorem.Nelze se v této souvislosti ubránit představě portálu černého Slunce v galaktickém středu, který velmi příhodně doplňuje širší významový rámec.

Uvedená zjištěním nám vcelku jasným způsobem odhalují velmi detailní souvislost týkající se lokality mayského podsvětí s oblastí galaktického středu. Společně s doslova všudypřítomným symbolem slunečního boha v místě centrální galaktické trhliny formují tyto ústřední motivy mayské tradice zcela zásadní mytologický vzor dekódující finální apokalyptický mýtus předkolumbovského světa. Vše podtrženo vzpomínkou na legendární božstvo Opeřeného hada, jenž se v přesně stanoveném termínu navrátí a ustanoví tolik očekávaný věk sounáležitosti mezi bohy a lidmi. V tom horším případě pak lze hovořit o závěrečném aktu Posledního soudu s příslušnými následky v rámci platných evolučních zákonů tohoto universa.

Avšak jakým směrem se ubírat dál po stopách tohoto apokalyptického mýtu? Případně jakým způsobem nalézt další střípky pomyslné mozaiky celého příběhu? Jsem si jist, že existuje celá řada dalších cest, které poskytují doplňující fragmenty a nabízí se tudíž několik možných variant - jakým způsobem pokračovat dál. Jedním z výjimečných informačních zdrojů dotýkajících se mýtu o „konci času“ je bezesporu společný výzkum Sergeye Smelyakova a Jana Wicherinka, kteří ve své studii „Crucifying the Earth on the Galactic Gross“ (Ukřižování Země na Galaktickém Kříži) předložili další vysoce důležitá zjištění.Jejich práce do značné míry doplňuje průlomový výzkum Johna Mayora Jenkinse, který se podobným způsobem zaměřil na stanovení koncového data mayského kalendáře v souvislosti s jevem zarovnání osy slunovratu s rovinou naší galaxie.

V práci Smelyakova a Wicherinka se dovídáme o specifickém významu signatury osmi – ramenného kříže, který je jakýmsi ústředním bodem jejich bádání. Především Jan Wicherink předkládá velmi obsáhlý důkazní materiál dotýkající se symbolismu osmi – ramenného kříže v souvislosti s velkým precesním cyklem, který čítá bezmála 26 tisíc let (25 920).Jedná se o tzv. Platónův velký rok definující evoluční kvadratury v podobě čtyř Věků pozemské evoluce, což nám dává přesně 6480 let na jednu konkrétní epochu.

Dle autorů lze identifikovat jakési hlubinné esoterní poselství v rámci skrytých významů křížové symboliky. Jak známo, kříž byl od pradávna zcela prvořadným ikonografickým zářičem snad ve všech kulturách starého světa, což nám přináší logickou otázku – proč tomu tak bylo? V prvé řadě je dobré se oprostit od nesmrtelného předsudku, že symbolika kříže je výhradně spojena s křesťanstvím či kulturním projevem západní civilizace. Nic však není vzdálenější pravdě, jelikož rozličné křížové vzory můžeme bez problémů dohledat po celém světě. Je vskutku zajímavé, že doslova universální motiv kříže nacházíme prakticky všude a bez ohledu na jakousi spojitost s možným projevem křesťanské civilizace.

Není účelem tohoto krátkého pojednání jakkoliv detailně analyzovat zmíněnou ikonografii, avšak v příslušném kontextu je nezbytné upozornit na zcela zásadní spojitost křížové symboliky v souvislosti s jevem sluneční precese. Jak již jsme si nastínili dříve, zdánlivý pohyb či cyklus Slunce po linii ekliptiky definoval celou řadu mimořádně důležitých skutečností ve vztahu s linií rovnodenností a slunovratů, přičemž právě tyto specifické body rozdělovaly pomyslný cyklus solárního roku na čtyři shodné kvadratury v rámci jednoho oběhu. Příslušné akupunkturní body slunovratů a rovnodenností tudíž vymezovaly jakési limitní hranice každého oběhu a zastupovaly pověstné brány mezi světem lidí a bohů, kde se jakoby prolínala hranice projeveného a spirituálního světa. Není tedy divu, že svátky vázané na tyto časové intervaly zastupovaly zcela mimořádnou úlohu nejen v kulturní tradici pohanských národů.

V astronomické perspektivě můžeme určit protnutí osy slunovratů a rovnodenností v zodiakálním kříži, který vyjadřoval cestu Slunce podél ekliptiky během ročního cyklu. Jedná se o útvar tvořený liniemi slunovratů v ose Kozoroh – Rak a rovnodenností v ose Váhy – Beran, což nám vytváří prostorovou situaci zrcadlící pomyslný pohyb slunce napříč jednotlivými znameními zvěrokruhu. Vertikální osa kříže zastupuje osu slunovratů s horním ramenem letního slunovratu v pozici Raka a spodním ramenem Kozoroha, jenž odpovídá zimnímu slunovratu. Obdobným způsobem lze definovat osu jarní a podzimní rovnodennosti ve vztahu Beran – Váhy indikující horizontální osu kříže.

Příslušná struktura mimo jiné souvisí s alegorickou představou sluneční brány, kdy pozice čtyř kardinálních bodů určovala pozici jarní a podzimní rovnodennosti v podobě postranních pilířů a slunovratů v pozici prahu – tedy zimního slunovratu a klenby – letního slunovratu. Jak budeme podrobněji demonstrovat v kapitole o tajemství zednářského Královského oblouku, byla vrcholová pozice klenby jako úhelného kamene zastoupena znamením Raka, jenž pochopitelně indikoval limitní pozici letního slunovratu.

Ve středověkém umění se spojitost znamení Raka a sluneční brány vyjadřovala v interiérech katedrál a kostelů prostřednictvím směrové – zodiakální orientace, kdy poutník vcházel do sakrální stavby centrální branou v linii Kozoroh a Rak, což v alegorickém smyslu odkazovalo na sestup slunečního boha - Krista do prostředí projeveného světa. Jedná se o onu gnostickou západovýchodní evoluční osu vedoucí od centrálního portálu směrem k oltáři. Z toho vyplívá, že člověk vstupující do posvátného prostrou katedrály překročil práh zimního slunovratu, pokračoval v ose slunovratu Kozoroh - Rak až dospěl k oltáři, jenž zastupoval finální fázi nanebevstoupení. Patrně z tohoto důvodu byl symbol Raka umísťován v linii vedoucí přesně východním směrem.

Pozorný čtenář si rovněž vzpomene na makrokosmickou perspektivu velkého precesního cyklu, jenž odráží shodný cyklus v souvislosti se vzájemným vztahem dvojice slunovratových bran v Blížencích – Raku a Střelci – Kozorohu, které jsou definovány protnutím ekliptiky s rovinou Mléčné dráhy. V tomto kontextu jsme úspěšně určili hlubší esoterní podtext znamení Raka odkazující na pozici jižní slunovratové brány v oblastí Blíženců. Pouze si připomeňme, že příslušná pozice slunovratových bran byla starými národy určována zpravidla v pozici Raka a Kozoroha, avšak jejich skutečné siderální postavení se nacházelo v oblasti Blíženců – Býka a Střelce – Štíra. Znamení Raka tudíž ve směrové zodiakální orientaci sakrálních staveb odhaluje výjimečně důležitý vztah tohoto znamení se slunovratovou „Račí bránou“, prostřednictvím níž vstupují duše do inkarnace a následně odcházejí branou ve Střelci nacházející se v galaktickém středu. Za zmínku stojí i zjištění o vzájemném spojení symbolů Raka a Měsíce, což vycházelo z předpokladu, že samotný akt zrození byl spatřován v alegorii sestupu do hmotné říše ovládané Měsícem či měsíční bohyní. Proto můžeme na nepřeberném množství náboženských motivů narazit na společný symbol raka a měsíční bohyně jako motivu, který evokoval jakousi generativní bránu stvoření s pradávnou asociací na měsíční portál Raka v oblasti Blíženců.

Vraťme se však zpět k zodiakálnímu kříži, který je definován protnutím osy slunovratů a rovnodenností a zaseďme tuto symbolickou kompozici do cyklu velkého precesního oběhu. Okamžitě zjistíme, že i zde panuje prakticky analogická situace, kdy v rámci dlouhého oběhu dochází k pravidelnému zarovnání osy slunovratů a rovnodenností s rovinou galaxie Mléčné dráhy. Tento periodicky se opakující jev je konfigurován na cyklus zarovnání v obdobích jednou za 6480 let, což odráží střídavé zarovnávání osy rovnodenností a slunovratů s rovinou naší galaxie a definuje posloupnost jednotlivých epoch lidské evoluce. Máme tu tedy čtyři Věky o přibližné délce 4x6480 let.

Tudíž můžeme v krátkosti uzavřít, že pozemský cyklus zodiaku významově odpovídá průběhu velkého precesního oběhu, přičemž oba cykly obsahují čtyři kardinální body, jenž jsou v průběhu pozemského cyklu definovány slunovraty a rovnodennostmi a v rámci velkého precesního cyklu jednotlivými Věky. Symbolicky si lze celou situaci představit v podobě kruhu rozděleného do čtyř stejně velkých částí zastupujících čtyři roční období nebo čtyři velké precesní Věky.

Levý zodiak ukazuje situaci okolo roku 0, pravý zodiak okolo roku 2012 (1978-2017)

Pozemský nebo zodiakální kříž však není jediným křížem, který zprostředkovával tuto významnou roli jakéhosi „cyklického činitele“ , prostřednictvím něhož byly stanoveny příslušné epochy lidské evoluce. Z dochovaných zdrojů se dovídáme o existenci dalšího čtyř – ramenného kříže, jenž ukrýval druhou polovici velkého tajemství při určování jednotlivých cyklů velkého precesního oběhu. Hovoříme o tzv. „Galaktickém kříži“, který vzniká protnutím roviny galaxie a ekliptiky s jejich příslušnou kolmicí. Jak doplňuje Wicherink a Smelyakov - v momentě kdy jsou oba kříže přeloženy přes sebe, dochází k vytvoření osmi – ramenného kříže vzniklého ze superpozice dvou předchozích křížů. Tyto dva oddělené kříže se nacházejí ve vzájemné konjunkci a formují jediný čtyř – ramenný kříž v obdobích tzv. Velké nebeské konjunkce jednou za přibližně 6480 let.

Po tomto specifickém období se kříže symbolicky rozpojí o opět se nacházejí v superpozici osmi – ramenného kříže. Danou situaci lze vysvětlit díky rotaci Pozemského – zodiakálního kříže na pozadí relativně stabilního Galaktického kříže. Jednoduše řečeno - Pozemský kříž se neustále otáčí a cyklicky splývá se čtyřmi rameny fixního – Galaktického kříže a následně se opět odděluje. Momenty splývání obou křížů jsou v práci Smelyakova a Wicherinka definovány jako období „ukřižování Země na Galaktickém kříži“. V podstatě zde narážíme na Jenkinsův jev zarovnání osy slunovratu s rovinou Galaxie, avšak s tím rozdílem, že na této nové koncepci lze velmi dobře demonstrovat grafické signum osmi – ramenného kříže. Právě tento kříž vznikající ze superpozice dvou čtyř – ramenných křížů bude další zcela zásadní součástí naší analýzy o prorokovaném konci času.

Pro začátek si můžeme pouze uvést, že zmiňovaný profil osmi – ramenného kříže odpovídá kruhové kompozici „Kola času“ – symbolu, který je poměrně dobře znám v západní hermetické tradici. Avšak jeho výskyt je opět prakticky universální s tím, že jej lze identifikovat v nejrůznějších tradicích starého světa. Nalézáme jej v americké, evropské i asijské okultní tradici, přičemž jak národy předkolumbovské Ameriky tak i kultury Egypta či staré Babylónie zaznamenaly tento výjimečný „náboženský motiv“.

Jelikož se stále nacházíme ve stínu mayské Xibalby, pojďme si představit odpovídající symbolické motivy právě z prostředí mayské ikonografie. Jan Wicherink je přesvědčen, že rozhodující pochopení mayského mýtu o stvoření v kontextu Velké nebeské konjunkce je odhaleno ve struktuře v osmi – ramenném kříže, kdy vzájemná superpozice Pozemského a Galaktického kříže definuje světové věky Mayů či sluneční věky starých Aztéků. Při podrobnějším pohledu na danou tématiku lze jednoznačně souhlasit, v srdci národů předkolumbovské Ameriky skutečně zůstala zachována víra v kriticky důležitá období Velké nebeské konjunkce, přičemž zbytky tohoto poznání zůstaly v jakémsi latentním projevu v prostředí původní mayské víry a samotného mýtu o stvoření.

K totožnému závěru můžeme dojít po detailní analýze mayského zodiaku, kdy například v Pařížském kodexu vidíme jednotlivá znamení zvěrokruhu v blízkosti nebeského pásu, který zastupuje ekliptiku a obsahuje příslušná znamení v podobě daných souhvězdí. V rekonstrukci mayského zodiaku od Lindy Schele jsou pouze čtyři znamení zvěrokruhu spojovány s mayským posvátným stromem, jenž je dle zmíněné autorky symbolem křížením Mléčné dráhy s rovinou ekliptiky. Zajímavé je však to, že jde o znamení Blíženců, Býka, Štíra a Střelce v rámci siderálního zodiaku. Pokud si tedy představíme symbol mayského stromu jako osy vytyčené prostřednictvím křížení ekliptiky a roviny Galaxie a připojíme k této představě čtveřici výše uvedených znamení, máme dokonalý profil evoluční axis mundi mezi dvěma slunovratovými bránami v Blížencích a Střelci.

Na přiloženém snímku si lze povšimnout přítomnosti dvou párů kosých a vertikálních křížů na pásu ekliptiky v oblasti čtyř mayských znamení definujících dvojici slunovratových bran. V případě, že přeložíme obě varianty kříže, získáme výše uvedenou superpozici osmi – ramenného kříže či kola času. Nutno podotknout, že symboly křížů se nacházejí výhradně na těchto čtyřech pozicích. Příslušné slunovratové brány tak odpovídají místům, kde se otevírají portály do pomyslného kola času. V tomto kontextu je potvrzen archetypální motiv čtyř zvířat Apokalypsy v přesné shodě s mayskou tradicí. Jednotlivé precesní kotvy vyjádřené v podobě Býka, Lva, Orla - Štířa a Vodnáře – Člověka zastupují zcela shodnou úlohu v evropské hermetické tradici.

Důvod proč byla použita právě výše uvedená znamení zřejmě vychází ze skutečnosti, že staré národy Babylóne, Egypta nebo Sumeru se mnohem více zajímaly o heliakální (tj. před sluncem) východy souhvězdí, kdy právě souhvězdí Býka, Vodnáře, Štíra a Lva vycházely heliakálně před souhvězdími, které definují skutečný Galaktický kříž na ose Blíženci – Střelec a Panna – Ryby v rámci siderálního zvěrokruhu. Je více než zřejmé, že existovala universální tradice symbolizující čtveřici precesních kotev vyjadřujících evoluční cyklus Velkého roku a v daném smyslu i samotného Galaktického kříže.

Lze určitým způsobem shrnout motiv osmi – ramenného kříže neboli kola času v souvislosti s dvojicí Pozemského a Galaktického kříže, které se periodicky překrývají během čtyř momentů v rámci jednoho precesního cyklu. Momenty překrytí jsou známy jako Velká nebeská konjunkce, přičemž zmíněná událost je kosmickým jevem mimořádné důležitosti v přesné analogii s úkazem galaktického zarovnání, jak můžeme zjistit například v práci Johna Majora Jenkinse. Konec mayského kalendáře tudíž odpovídá Velké nebeské konjunkci či zarovnání osy slunovratu s rovinou galaxie Mléčné dráhy v bodech dvojice slunovratových brán. Není a nemůže být náhoda, že právě tyto inkriminované body křížení jsou Lindou Schele spojovány s mayským posvátným stromem. Jsou to body Blíženců-Býka a Střelce-Štíra. Jak jsme ukázali výše, tyto body jsou na mayských artefaktech často zobrazovány jako dva oddělené kříže XX signující koncové body nebeského draka Mléčné dráhy.

Mayské proroctví říká, že v období konce času se objeví jakýsi žebřík z centra Mléčné dráhy, z něhož sestoupí sám opeřený had Quatzalcoatl doprovázený slunečním diskem. Signum tohoto disku je prakticky totožné s babylónským symbolem Slunce, který se vyskytuje na nepřeberném množství artefaktů staré Mezopotámie. Sumerové uctívali daný symbol v podobě dvojice přeložených křížů formujících osmi – ramenný kříž boha Slunce. Tím byl například sumerský bůh Utu či babylónský Shamash, jehož božské insignie byly pravidelně zdobeny symbolem osmi – ramenného kříže či kruhu. Je velmi důležité se povšimnout, že příslušný symbol se skládá z centrálního kříže na pozici spodního kosého kříže. Spodní kříž je tvořen jakýmsi vlnitým vzorem, což pravděpodobně odkazuje na místo křížení ekliptiky a galaxie Mléčné dráhy. Jsem přesvědčen, že daný symbol odpovídá Velké nebeské konjunkci ve vztahu s prorokovaným koncem času, kdy bude planeta Země ukřižována na Galaktickém kříži a vstoupí do portálu černého apokalyptického Slunce.

Vlevo – sluneční symbol Brány bohů, vpravo – Kolo života či osudu

Sumerové příslušný symbol znali jako „bránu bohů“, přičemž jej zobrazovali právě v podobě osmi – cípé hvězdy či kříže. Tato hvězda byla rovněž signem slunečních božstev, avšak její primární význam spočíval v identifikaci brány bohů – „Bab-ilu“  v souvislosti s obdobím zimního slunovratu. Je to opravdu jenom shoda náhod nebo se nám staří Mayové či Sumerové snaží sdělit, kde se ona brána nachází či případně kdy bude otevřena? Představuje tedy signatura osmi – ramenného kříže specifický kód návratu bohů na konci času.??....je tedy možné očekávat otevření apokalyptické bezedné jámy či děsivé tlamy kosmického draka v místě galaktického středu??….v očekávaném období kdy se kosmický orloj zastaví a brána podsvětních bohů Xibalby bude otevřena??