PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (13)

„Bydlím v podnájmu na Lesné. Nevím, jestli máte tudy někudy cestu….“.

„Já jedu chlapče a až do Tišnova. To je takové městečko nedaleko Brna. Hodím tě až před barák a já si zase až tak nezajedu.“

Němě jsem přikývl. Opustili jsme parkoviště v centru města a pomalu se projížděli osvětlenými ulicemi. Stará část Brna mne hned od samého začátku mého působení v tomto největším moravském městě okouzlila.

Mnohokrát jsem se přistihl, jak procházím osvětlenými uličkami jeho historické části. Na tyto okamžiky mám jen ty nejlepší vzpomínky. V Brně jsem prožil necelých dva a půl roku mého života, ale toto období navždy bude patřit k těm nejsvětlejším obdobím, kterými jsem doposud prošel.

Mlčení v autě nakonec přerušil pan Češík. Začal mi vyprávět o sobě a o svém velmi zajímavém životě. Vyprávěl mi také, za jakých okolností u sebe zjistil schopnosti pracovat s jemnými formami energie a jak se naučil je dokonce i fyzicky vidět. S každou minutou jsem naslouchal jeho vyprávění se stále větším a větším zájmem.

V jednom okamžiku jsem hlesl:

„Také bych chtěl mít takové schopnosti jako vy, pane Češík“.

Josef se začal smát a zastavil vozidlo na kraji silnice. Podíval se na mne takovým zvláštním pohledem, kterého jsem si v následujících měsících užil ještě mnohokrát, trošku povytáhl obočí a pak na mne vybafl otázku, kterou jsem nečekal a po pravdě řečenu v onu chvíli ani vůbec nedocenil její význam. To všechno přišlo až později.

„Dejme tomu, že bys takové schopnosti měl k dispozici. Jak bys s nimi naložil? Pozor Jaroslave (natáhl ke mne ukazováček), chtěl bych slyšet naprosto konkrétní odpověď“.

Polilo mne horko, neboť jsem s takovým vývojem situace vůbec nepočítal. Pár okamžiků jsem zaraženě seděl na předním sedadle a promnul si obočí. V hlavě mi vířily desítky různých možných odpovědí, ale žádná z nich mi neseděla. Tak nějak jsem vnitřně cítil, že tyto odpovědi nejdou ze mne, že to jsou konstrukce mé mysli a důsledek rychlé snahy mého ega se nějakým způsobem vypořádat s touto situací.

A pak se stala jedna velmi zajímavá událost. Pokusím se vám jí popsat tak nejlépe, jak si jí po tak dlouhé době dnes vybavuji.

Jak jsem řekl. V hlavě mi vířily desítky možných odpovědí, ale s žádnou z nich jsem nebyl spokojen. Očima jsem přes boční sklo auta těkal po okolí. Po několika vteřinách mne zaujala svítící lampa, která spoře ozařovala kus chodníku a trávy. Obyčejná pouliční lampa přitáhla mou pozornost. Vlastně to nebyla ani tak lampa jako světlo, které se vágně linulo do nejbližšího okolí.

Jenže ono to nebylo ani to světlo. Jak jsem zjistil. Uvnitř tohoto světla jsem si povšiml jakýchsi mihotajících se stínů. Je to zvláštní, ale v této chvíli jsem ze své hlavy dočista vypustil otázku pana Češíka. Mou pozornost plně zaujala jakási malá stvoření, která ve světle lampy poletovala sem a tam.

„Že by to byli netopýři?“ Uvažoval jsem sám pro sebe. Chtěl jsem této záhadě prostě přijít na kloub. Jenže to se nestalo a to z toho důvodu, že se stalo zcela něco jiného. Jen tak mimoděk jsem hlesl:

„Chtěl bych pomoci sám sobě, a pokud se mi to podaří, chtěl bych pomáhat druhým lidem“.

Úžasné na celé této situaci je fakt, že jsem si vůbec neuvědomil, že jsem něco takového řekl. Prostě to ze mne vylezlo ven, aniž bych si to svým fyzickým vědomím jakkoliv uvědomil. Teprve reakce Josefa mne odpoutala od lampy.

„Tak vidím, Jaroslave, že jsem se s tebou nespletl a můj počáteční úsudek byl správný“.

„Co to říkáte? Jaký úsudek?“

V tu chvíli jsem vůbec nechápal, o čem to Josef hovoří. Proto mi ještě jednou zopakoval větu, kterou jsem sdělil.

„To že jsem říkal?“ Divil jsem se.

„Vždyť jsem celou dobu pozoroval ty netopýry nebo co to je tady u té lampy?“

Děda mne chytil za rameno, naklonil se ke mně a tlumeným hlasem pověděl:

„ To je v pořádku. Prostě věř tomu, že to tak bylo. V tu chvíli jsi totiž ke mě nepromlouval ty, ale Ty. Z pozice svého vyššího já. Z pozice svého nesmrtelného ducha. A to je nádherné.“

V tu chvíli mi začal povídat o skutečné velikosti lidské bytosti. Naznačil mi, jak vypadají ona tajemná jemnohmotná těla a jakým způsobem spolupracují s fyziologickým tělem. Dozvěděl jsem se, co je čakra a jak asi vypadá. Snažil se mi v té nejjednodušší podobě ukázat funkci a podobu lidské aury. A já jsem poslouchal a ani nedutal.
Pro mou Duši nastal další naprosto jedinečný okamžik v životě. Poprvé jsem měl možnost naslouchat někomu, kdo mi byl nejen velmi blízký, ale i někomu, kdo dokázal popsat věci, které jsem viděl na svých mentálních cestách v lese v mém rodišti. Prakticky okamžitě se mi vybavila má cesta k Matce Zemi. Okamžitě jsem si vzpomněl na své rodiče – Tvůrce.

Konečně jsem potkal někoho, s kým si budu schopen povídat o všech těch fantastických věcech, které jsem již jako malé dítě zažil a které do této chvíle byly součástí mého nejhlubšího tajemství. Nakonec jsem se neubránil a začal se smát. Byla na mne asi neuvěřitelná podívaná. V noci jsem chodil kolem auta. Smál jsem se a zároveň plakal a jenom jsem stále dokola opakoval jedno jediné slovo:

„Děkuji, děkuji, děkuji, děkuji…..“.

Pan Češík vylezl také z auta. Neřekl ani slovo, jen se na mne koukal a trpělivě čekal, až to moje korzování kolem auta skončí. Nakonec jsem se opřel o přední kapotu a stíral si se smíchem z tváře slzy. Pak jsem k panu Češíkovi přistoupil, objal jsem ho a do pravého ucha zašeptal jedno jediné slůvko:

„Děkuji“.

Pan Češík se na mne nechápavě podíval:

„Za co mi děkuješ?“

Posadili jsme se zpět do auta a já jsem mu začal podrobně vyprávět svůj dosavadní životní příběh. Začal jsem u mluvící svítící koule v blízkosti lesa, o Matce Zemi, o Tvůrcích, o tom jak jsem viděl energetická centra lidského těla….. Bylo toho hodně. Skutečně hodně. Ještě jsem zdaleka nekončil, když se na obzoru začaly objevovat červánky.

Jsou chvíle, kdy i noc dokáže být velmi krátká.