Projekt Mountauk a tajná vláda (4)

VL: Lze projektovat přesun v čase na extrémně krátkou dobu do budoucnosti? Třeba na dvě hodiny?

DC: Ano, ale je to velmi nebezpečné. Pakliže by se setkaly obě dvě časové fáze jednoho a toho samého jedince, došlo by ke katastrofě. Zcela jednoznačně by to dotyčný jedinec nepřežil. Nachází-li se osoba ve dvou časech souběžně, nesmí se tyto dvě verze nikdy setkat, jinak dochází k energetickému zkratu a anihilaci dotyčné osoby.

VL: Musel jste někdy použít zbraň v případě, že jste narazil na nějaké nebezpečí?

DC: Zbraň v podstatě není zapotřebí. Energetický vír může být uspořádán tak, aby v podstatě následoval osobu, která je v čase přenesena do jiné reality a v případě potřeby lze tuto osobu přenést zpět. Jednou se stalo, že se do časového víru dostalo nedopatřením jakési stvoření, které se následně zmaterializovalo uvnitř základny ve Philadelphii.

Nakonec se musely vypnout napájecí agregáty. To se stalo 12. srpna 1983. Nakonec došlo k zacyklení časové smyčky mezi 12. srpnem 1983 a 12. srpnem 1943. Jak jsme si již řekli, lze prostřednictvím mimozemského generátoru, který je napojen na mysl operatéra, za určitých okolností zhmotnit myšlenky tohoto operatéra.

Nakonec se po určité době podařilo stvoření zlikvidovat a rozběhlo se velké vyšetřování s tím, že se snad mělo jednat o předem velmi pečlivě připravenou sabotáž, kdy byla operatérovi do podvědomí umělým způsobem zasazena jistá utkvělá představa. Silueta onoho stvoření je patrná na obrázku vlevo. V tuto chvíli se začalo poprvé vážně uvažovat o tom, že projekt došel už příliš daleko a měl by se ukončit.

VL: Ví se, kdo stál za uvedenou sabotáží?

DC: Pokud vím tak nikoliv. Ovšem od určité doby jsme byli všichni přesvědčeni o tom, že se jakoby nad celým projektem „vznáší jakási síla“, která velmi bedlivě sledovala každý náš krok a v podstatě mohla kdykoliv zasáhnout resp. proniknout do řízení projektu a ovlivnit prakticky cokoliv. V podstatě jsme věděli dvě věci.  Za prvé nám bylo jasné, že tímto „faktorem X“ není inteligence, od které jsme získali speciální energetický generátor, díky kterému se projekt Mountauk vůbec mohl rozběhnout. A za druhé nám bylo jasné, že se aktivitám „faktoru X“ nemůžeme prakticky nijak bránit.

VL: Dobře. Tak jaká byla role mimozemské inteligence, od které jste získali výše uvedenou technologii jakéhosi prototypu mentálního zesilovače?

DC: Abych mohl dostatečně kvalitně odpovědět na tuto otázku, musím začít tak trochu od lesa. Na samém počátku v technickém slova smyslu stál „Projekt Philadelphia“, který měl své kořeny již v roce 1930 v Chicagu, kde se sešli tři lidé. Dr. John Hutchinson sr., který byl tehdy děkanem zdejší Univerzity, Nikola Tesla a dr. Kurtenaur, který byl rakouským fyzikem a toho času pracoval na Univerzitě v Chicagu.

V podstatě pod tlakem americké vlády se měla tato skupina vědců pokusit experimentálně dokázat možnost zneviditelnění hmoty a to jak anorganického, tak i organického původu. Bylo rozhodnuto, že výzkum bude prováděn právě na Univerzitě v Chicagu. V roce 1934 byl za tímto účelem přemístěn i „Ústav pokročilých studií“ z Univerzity v Princetonu do Chicaga.

Jedním z významných pracovníků tohoto ústavu byl i Dr. John Erich von Neumann, viz. obr. vpravo, který pocházel z Budapešti v Maďarsku. V roce 1925 získal titul v oboru chemie a v roce následujícím titul PhD. v oboru matematiky. Čtyři roky na to pak učil na různých vysokých školách v Evropě a poté odešel do Spojených Států, kde se poměrně rychle dostal do „Ústavu pokročilých studií“.

V Ústavu také pracoval Albert Einstein, který se do Spojených Států dostal v roce 1930. Zde nejdříve učil na „California Institute of Technology“ a to po dobu třech let, aby byl poté také pozván do „Ústavu pokročilých technologií“. Do roku 1936 se tak původní trojčlenná skupina vědců, mající pracovat na uvedeném experimentu, podstatně rozšířila.

V roce 1936 byl do čela „Projektu Philadelphia“ jmenován Nikola Tesla. On byl velmi dobrým přítelem prezidenta Franklina Roosevelta, se kterým se poprvé setkal v roce 1917. Tehdy byl Franklin Roosevelt ministrem námořnictva. Nikola Tesla stál v čele projektu až do své rezignace v roce 1942.

Již v roce 1936 byla provedena první ostrá zkouška, během které mělo dojít k zneviditelnění hmoty. Podařilo se dosáhnout některých dílčích úspěchů. Díky tomu bylo americké námořnictvo vyzváno, aby pokračovalo v práci a obdrželo peníze na další výzkum. V roce 1939, tedy v době kdy vypukla II. světová válka, uprchlo do Spojených Států poměrně velké množství německých vědců.

V roce 1940 pak došlo k druhé ostré zkoušce, která proběhla v Brooklyn Navy Yard. K dispozici byly dvě vojenské lodě. Jedna byla testovací a ta druhá měla být použitá v případě, že by se cokoliv pokazilo a testovaná loď by musela být potopena. I tento ostrý experiment, který proběhl prakticky po čtyřech letech po prvním z roku 1936, dopadl velmi úspěšně.

Je ovšem třeba uvést, že oba tyto experimenty byly prováděny výhradně s anorganickou hmotou. Tato informace je pro nás velmi důležitá a to právě z důvodu toho, co se mělo odehrát později. Mezitím do projektu přišli další vědečtí odborníci a mezi nimi i dr. Thomas T. Brown, který byl přijat do projektu právě z důvodu jeho vynikajících odborných znalostí elektrogravitačních účinků.

Měl za úkol vyřešit problém s německými magnetickými minami, které se v dosavadním průběhu II. světové války staly poměrně velkým problémem pro spojenecké lodě. Úsilí vyřešit tento problém vedlo k dalšímu paralelnímu projektu, který měl za úkol najít cestu k použití tzv. „Degaussovy cívky“, prostřednictvím které mělo dojít k výbuchu nepřátelských min v bezpečné vzdálenosti od lodi.

Námořnictvo chtělo několik dalších lidí, kteří by měli dohlížet na další zkoušky u obou dvou těchto paralelních projektů a v podstatě díky tomu jsem se zapletl do událostí následujících. Než budeme pokračovat, pojďme se na chvíli věnovat jedné z největších osobností těchto experimentů – Nikolu Teslovi viz. obr. vlevo.

V roce 1879, kdy Tesla končil studium prvního ročníku vysoké školy, zemřel jeho otec. V roce 1884 přišel do Spojených Států a měl skutečně perfektní podmínky. Ještě před příchodem do USA se velmi dobře znal s Robertem Oppenheimerem, který později pracoval na vývoji atomové bomby.

Také se velmi dobře znal se známým matematikem Dr. Davidem Hilbertem, který vymyslel rovnice pro tzv. „Hilbertův vesmír“, ve kterém matematicky popisuje existenci více realit. Tyto rovnice byly velmi významně využity v našich projektech. Dr. von Neumann, který se poprvé s Dr. Hilbertem setkal v roce 1927, se od něho mnohé naučil.

Dr. Neumann poté vyvinul další nové matematické systémy a v určité době byl Neumann považován za největšího matematika dvacátého století. Dokonce byli někteří přesvědčeni, že byl lepší než Einstein.

Dalším matematikem, který se aktivně účastnil našich projektů, byl Dr. John Levinson, který se narodil v roce 1912 a zemřel v roce 1976. Tento vědec publikoval tři velmi podivuhodné knihy o matematice a vyvinul tzv. „Levinsonovy časové rovnice“.