PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (12)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

07.03.2010 Exkluzivně

Zpozorněl jsem. Vycítil jsem, že tím dvojsmyslným slovem „viděl“ určitě nemyslel fyzický zrak. Takže co na mne Josef viděl? Ptal jsem se sám pro sebe a doufal jsem, že se od něho brzy dozvím odpověď. A ta přišla velmi rychle.



Dvě hodiny utekly jako voda a já, stojící ve frontě odcházejících posluchačů, jsem přemýšlel, kam si zajdu na večeři. V merku jsem měl dvě velmi příjemné hospůdky. Když jsem byl vnořen do těchto myšlenek, ucítil jsem dotyk na rameni. Otočil jsem se a zalapal jsem po dechu. Vedle mne stál onen děda, koukal na mne, usmál se a řekl:
„Chlapče, počkej chvilinku. Našel by sis pár minut na starého dědu?“

Díval jsem se do nádherných očí velmi starého člověka. Pokaždé, když si na tuto situaci vzpomenu, mě zaplaví vědomí velmi zvláštní energie. Byla to situace k pohledání. Díval jsem se na člověka, kterého jsem před tím nikdy v životě neviděl a přesto jsem měl pocit, jako kdybych ho znal od nepaměti.

„Ale ano, pane. Jenom vás vůbec neznám.“ Odpověděl jsem popravdě.

Starý muž se nepatrně usmál a dost záhadně odpověděl: „Znáš i neznáš. Co na tom. Je to důležité? Sám dobře víš nebo alespoň tušíš, že každé setkání je důležité. Každé setkání se nachází v přesně stanovené době a místě. Nemám pravdu?“

Styl jakým způsobem mi onen starý muž odpověděl a energie, které jsem přitom cítil, doslova vybičovaly mou pozornost. Nyní mi již bylo zcela jasné, že toto setkání a tento pán není vůbec žádná náhoda. Bylo zřejmé, že jsem se opět dotkl onoho záhadného přediva jistých energií našeho životního předurčení.

Během několika vteřin se mi hlavou prohnala celá řada podobných důležitých setkání a událostí, u kterých jsem později zjistil, jak podstatné byly pro mé další nasměrování v mém vývoji. Ano. Tohoto člověka nemohu odmítnout. Nemohu jít sám proti sobě. Na druhé straně jsem jasně vnímal světelná přediva aktuální křižovatky událostí, které se měly stát realitou mé blízké budoucnosti. Věděl jsem, že právě nyní stojím na jedné z nich.

S aktuálním rozhodnutím si nezvratně zvolím další cestu svého osudu. Zaposlouchal jsem se do hlasu svého srdce. V této době jsem ještě neměl žádné nijak valné praktické vědomosti a zkušenosti s pocitovou energií. Přesto jsem jaksi intuitivně v podobných okamžicích zaměřil svou pozornost do svého nitra.

Neznámý muž jakoby přesně vnímal, co dělám a jemně se svou rukou dotkl mého ramene. V podstatě se mi velmi moudrým a elegantním způsobem otevřel. Dal mi možnost, abych mohl podvědomě své duchovní vědomí zaměřit na jeho nitro.

Usnadnil mi tak cestu do mého vlastního nitra. Po chvíli jsem pocítil příliv energií, které jsem hledal. Zaplavily nejen mé vědomí, ale i nitro. Byly to úchvatné energie naplněné neznámou, ale velmi příjemnou vůní. Byl jsem zaskočen a překvapen. Příjemně samozřejmě.

„Ano, máte pravdu, pane“.

„Víš co, nepůjdeme se projít? Máš chvíli čas?“

„Samozřejmě, velmi rád“.

Přitom jsem byl zvědav, jakým směrem se naše setkání bude dále ubírat. Každopádně mi bylo zřejmé, že toto setkání nebude zdaleka posledním. Byl večer a my jsme se vydali do centra večerního Brna. Pouliční osvětlení ozařovalo chodníky, po kterých jsme kráčeli.

Oba dva jsme zpočátku mlčeli. Já jsem si mlčky vychutnával energie, které byly jakoby součástí aury této události. A on, myšlenkami ponořen sám do sebe, kráčel vedle mne. Teprve asi po dvaceti minutách prolomil naše mlčení.

„Možná ti to přijde zvláštní, ale když jsem tě poprvé spatřil na té přednášce dnes, všiml jsem si tvé aury. Uvědomil jsem si, že máš za sebou docela zajímavé mystické prožitky. Určitě jsi měl velmi zajímavé dětství.“

Krátce jsem se usmál: „No, jak se to vezme“.

„Jak se jmenuješ?“

„Jaroslav“.

A já jsem Josef“.

Děda se zastavil a podal mi ruku. Chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem natáhl dopředu i tu svou a naše dlaně se na krátký okamžik spojily v pevném stisknutí. V tom okamžiku jsem cítil, jakoby mým tělem projel elektrický proud. Bylo to velmi silné.

Zastavil jsem se a podíval se mu do obličeje. S přicházející nocí a umělým osvětlením, pod kterým jsme právě nyní stáli, vypadal jeho obličej hodně mladě. Možná že mne právě toto vyprovokovalo k poměrně nemístné otázce:

„Kolik je vám vlastně roků?“, zeptal jsem se bezelstně.

Josef se zasmál. „Copak to je důležité?“ Pak se zarazil a dodal: „Možná, že pro tebe ano. Je mi 82 let“. Tak to mne překvapilo. Tolik bych mu určitě nehádal.

„Vlastně jsem chtěl říci ještě něco zcela jiného. Víš, jak jsem tě viděl na té přednášce. Přišla mi o tobě hodně důležitá informace“.

Zpozorněl jsem. Vycítil jsem, že tím dvojsmyslným slovem „viděl“ určitě nemyslel fyzický zrak. Takže co na mne Josef viděl? Ptal jsem se sám pro sebe a doufal jsem, že se od něho brzy dozvím odpověď. A ta přišla velmi rychle.

„Ty hledáš, Jaroslave. Velmi intenzivně hledáš. Uvědomuješ si to vůbec?“

„To je to na mne tak vidět?“, usmál jsem se.

Josef evidentně mou narážku pochopil, jelikož přešel velmi rychle k věci. „Pokud budeš chtít, mohl bych tě naučit pár věcí, které by se ti v životě mohly hodit. Přiznám se, že se mi v této chvíli honily hlavou různé myšlenky. Snažil jsem se je zaplašit a soustředit se na pocity. Ty pro mne byly důležité. Jistě tam byla dávka zvědavosti i výzvy. Vnímal jsem tuto situaci jako úžasnou příležitost. Mezitím jsme došli na parkoviště.

„Jardo, mám tady auto. Chceš někam hodit?“

Váhal jsem mezi tím jít na koleje pěšky, nebo se nechat svézt. Také jsem nechtěl právě v této chvíli ukončit poměrně zajímavě se vyvíjející rozhovor. Chtěl jsem se dozvědět o tajuplném Josefovi více, mnohem více.

„Pokud vám to nebude vadit pane Josefe, tak bych se s vámi svezl.“

„Výborně a kam to bude“?

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly