Nová světová válka pro Nový světový pořádek: Kořeny třetí světové války (9)

Afghánsko-pákistánské bojiště

Během několika dní po nastoupení do úřadu schválil prezident Obama raketový útok v Pákistánu, který zabil několik civilistů. Obama pokračoval s touto strategií po Bushovi, který v červenci 2008 „pověřil CIA a Společné velení zvláštních operací, aby provedli pozemní průnik do Pákistánu“. To mělo udat tempo pro americkou strategii v této oblasti, zejména ve vztahu k Afghánistánu a Pákistánu.

Koncem března Obama oznámil svůj plán nové strategie v Afghánistánu a Pákistánu, která má být sdružená. Jako součást této strategie, známé pod názvem strategie AfPak: „Bude zapotřebí více amerických jednotek, civilních představitelů a peněz“ a „Obama přislíbil zaměřit pozornost Spojených států více na Pákistán“. Koncem března Obama oznámil, že „pošle 4 000 amerických vojáků – kromě dalších 17 000 schválených v únoru, aby působili jako instruktoři a poradci afghánské armády, a stovky dalších civilních představitelů a diplomatů, aby pomohli zlepšit řízení a ekonomiku země“, čímž se celkový počet amerických jednotek zvýšil na 60 000 mužů.

V květnu došlo ve vojenských kruzích k velké události, kdy byl vyhozen jeden z nasazených generálů, což se stalo pouze několikrát za posledních 50 let. V květnu 2009 vyhodil ministr obrany Robert Gates vrchního generála v Afghánistánu s tím, že je zapotřebí „svěží myšlení“ a „svěží pohled“ na Afghánistán. Gates „doporučil, aby prezident Obama nahradil McKiernana (viz. obr. dole vlevo) veteránem a velitelem zvláštních operací, generálporučíkem Stanley A. McChrystalem“ (viz. obr. dole vpravo). Jak oznámil deník Washington Post, McKiernan, generál, kterého Gates vyhodil, „byl považován za poněkud opatrného a konvenčně myslícího.“ Je možné, že McKiernan neviděl strategii AfPak jako proveditelnou možnost, že byla tato strategie v rozporu s „opatrností“?

Jeho náhrada, generál McChrystal, byl „ředitelem společného štábu Pentagonu. Od roku 2006 do srpna 2008 byl velitelem předsunuté jednotky tajnůstkářského Společného velení zvláštních operací americké armády, zodpovědný za zajetí či zabití vysokých vůdců sunitské povstalecké skupiny al-Kajda v Iráku“. Jeden expert zhodnotil nového generála takto: „McChrystal zabíjí lidi“. Jeden vysoký vojenský představitel v Pentagonu se zeptal: „Jakou zprávu vysíláme, když je náš vysoce ceněný lovec cílů poslán, aby vedl operace v Afghánistánu?“

Nicméně tento příběh má ještě další zvláštnost. Jak odhalil nositel Pulitzerovy ceny, novinář Seymour Hersh, Cheney vytvořil zvláštní jednotku nazvanou Společné velení zvláštních operací (JSOC), která měla provádět významné atentáty. Tato jednotka byla utajována mnoho let a Hersh se o ní vyjádřil jako o „skupině výkonných nájemných vrahů“. Hersh informoval, že provedli mnoho atentátů „nejen v Iráku a Afghánistánu, ale také v mnoha zemích na Středním východě, v jižní Asii a v severní Africe, a dokonce i ve střední Americe“. Nový generál bojiště AfPaku, Stanley McChrystal, předtím vedl Cheneyho komando vrahů.

Koncem listopadu 2009 Obama oznámil další posílení jednotek v Afghánistánu o 30 000 vojáků, „čímž se celkový počet amerických sil zvedl na zhruba 100 000“. Začátkem prosince bylo oznámeno, že Obama „schválil rozšíření programu bezpilotních letounů CIA v bezprávných kmenových oblastech Pákistánu, jak sdělili tento týden představitelé, souběžně s rozhodnutím oznámeným v úterý, poslat do Afghánistánu dalších 30 000 vojáků“.

Je jasné, že, afghánsko-pákistánská strategie v tomto regionu podnítí pouze další konflikt a nepokoje. Rozšířit afghánskou válku do Pákistánu je jako hrát si se zápalkami u tyčinky dynamitu. Možná to byla jasnozřivost předešlého generála McKiernana, který viděl šílenost této strategie, což se stalo důvodem pro jeho odstranění. Destabilizace této oblasti ohrožuje všechny sousední země, včetně Indie, Číny, Ruska, Turecka a Íránu. Možnost vytvoření mnohem širší války v oblasti, a dokonce války mezi velkými mocnostmi, neustále roste.

Afrika a AFRICOM

Během studené války byla Afrika imperiálním bojištěm mezi silami SSSR a USA-NATO, kdy konečným cílem byla kontrola strategických, na zdroje bohatých, oblastí. Od pádu Sovětského svazu se vliv Ruska v Africe o hodně zmenšil, a s tím nastoupil neoimperiální boj západních mocností o kontrolu klíčových strategických bodů. Nyní probíhá v Africe velká bitva mezi mocnostmi NATO, především Spojenými státy, a Čínou, která na tomto kontinentu zažívá progresivní růst a vliv.

90. léta byla svědky rwandské genocidy, coby klíčové události v Africe, která byla ve skutečnosti bojem mezi Francií a Spojenými státy o klíčovou strategickou pozici, Rwandu. Světová banka a MMF položily základy pro konflikt, vytvořením ekonomických podmínek, které zhoršily etnické napětí koloniální éry. Mezitím Spojené státy, prostřednictvím svého zplnomocněného státu Ugandy, financovaly vojenské operace a cvičily Rwandskou vlasteneckou frontu (RPF), která z Ugandy prováděla vojenské operace ve Rwandě. Občanská válka proběhla v letech 1990-1993, přičemž Spojené státy financovaly všechny strany konfliktu. V roce 1994 sestřelila RPF letadlo s prezidenty Rwandy a Burundi, což vyvolalo genocidu. Po genocidě se prezidentem Rwandy stal, Paul Kagame, (viz. obr. dole vlevo) loutka vycvičená Spojenými státy.

Po těchto událostech měly Spojené státy ve střední Africe dva protektoráty, Ugandu a Rwandu, oba sousedící s Demokratickou republikou Kongo (DRC). Ta byla v oblasti konečnou kořistí. Z Rwandy i z Ugandy byly financovány vojenské operace a Spojené státy cvičily paramilitární jednotky pro nájezdy do Konga, což propuklo v převrat a občanskou válku. Nicméně západní, zejména americké a kanadské, korporace plundrovaly na zdroje bohaté Kongo, zatímco miliony konžských civilistů umíraly.

V dubnu 2001 vystoupila členka Kongresu Cynthia McKinney (viz. obr. dole vpravo) na jednání o angažovanosti západu v plundrování Afriky, a uvedla: „V srdci afrického utrpení je přání západu, a především Spojených států, mít přístup k africkým diamantům, ropě, zemnímu plynu a dalším cenným zdrojům… západ, a především Spojené státy, uvedl do pohybu politiku útisku a destabilizace, a žádaného stavu dosahuje ne morálními principy, ale bezohlednou touhou obohatit sám sebe na pohádkovém bohatství Afriky.“

V Novém světovém pořádku neztratila Afrika pro velké mocnosti svůj význam geopolitické kořisti. Zatímco Střední východ je, kromě Íránu, z velké části pod vlivem Spojených států a jejich spojenců z NATO, Afrika je hlavním bojištěm mezi Spojenými státy a Čínou. Imperialismus dostává v Africe mnoho různých jmen: „válka proti terorismu“, vojenská pomoc, ekonomická pomoc, a „humanitární intervence“.

Americká strategie v Africe

V roce 2005 zveřejnila Rada pro zahraniční vztahy (CFR), hlavní skupina americké elity plánující politiku, Zprávu operační skupiny o americké strategii v Africe nazvanou „Více než humanitarismus: Strategický přístup Spojených států k Africe“. V této zprávě se uvádí:

Afrika se stává důležitější, kvůli své rostoucí roli světového dodavatele ropy a nepalivových minerálů. Africká produkce, která nyní zásobuje Spojené státy 15% jejich celkového dovozu ropy, se může v příštích deseti letech zdvojnásobit, a její kapacita vývozu zemního plynu bude růst ještě více. V příštím desetiletí by Afrika mohla dodávat Spojeným státům stejné množství energie jako Střední východ.

Zpráva uvádí, že „Spojené státy čelí v Africe intenzivní konkurenci v oblasti energie a dalších přírodních zdrojů“, přičemž uvádí Indii a především Čínu jako hlavní konkurenty „v honbě za těmito zdroji a ekonomickým i politickým vlivem na tomto kontinentu“. Obzvláště „Čína představuje pro americké zájmy velmi důležitou výzvu“.

„Aby mohly efektivněji konkurovat Číně, musí Spojené státy poskytnout dobře prosperujícím africkým státům více stimulů a podpory, vyvinout inovativní prostředky pro konkurenční boj amerických společností, věnovat Africe velkou pozornost a postavit se proti takovým čínským praktikám, které jsou v rozporu s americkými zájmy“.

Při analýze hrozby, kterou Čína v Africe pro Spojené státy představuje, uvádí zpráva pokrytecky a klamně, že jednou z hlavních obav je, že Čína používá „své místo v Radě bezpečnosti OSN na ochranu některých nejohavnějších afrických režimů před mezinárodními sankcemi, obzvláště v Súdánu a Zimbabwe“. Pohodlně je zde ignorováno, že Spojené státy dělají totéž, pokud jde o Izrael, a stejně tak se ignoruje jejich tichá, zjevná a tajná podpora brutálních režimů na celém světě, nejen v Africe.

Zpráva vysvětluje, že čínský vliv roste z větší části díky „měkkým půjčkám“, což znamená, že čínské půjčky africkým zemím neobsahují přiložené „podmínky“ jako půjčky Světové banky a MMF, kvůli čemuž jsou pro africké země atraktivnější. Čína také hodně investovala do súdánské ropy, obzvláště v Darfuru, ke kterému nemá západ přístup.

V analýze toho, jak byla do Afriky přenesena válka proti terorismu, zpráva uvádí:

Americký protiteroristický přístup k Africe po 11. září byl veden americkým vojskem: CENTCOM v Africkém rohu; EUCOM v západní, střední a jižní Africe; a americké Velitelství zvláštních operací (SOCOM). Ve větší tichosti se rozšířila spolupráce amerického zpravodajství s klíčovými státy, souběžně se zvětšením americké vojenské role.

Jak v červnu 2005 uvedl Guardian: „Nová ‚tahanice o Afriku’se odehrává mezi největšími světovými mocnostmi, které se tlačí na tento kontinent kvůli ropě a diamantům“. Klíčovým aspektem zde je, že „korporace z USA, Francie, Británie a Číny si konkurují ve snaze profitovat na vládcích často chaotických a zkorumpovaných režimů“.