Nová světová válka pro Nový světový pořádek: Kořeny třetí světové války (8)

Je důležité se podívat na nedávné události v Latinské Americe v imperiálním kontextu, abychom pochopili, jak široká a rozsáhlá je imperiální strategie Spojených států a NATO. Zatímco zrak celého světa a médií se zaměřoval na události v Íránu, v Latinské Americe probíhala tou dobou jiná událost, kterou mezinárodní média prakticky ignorovala.

Dne 28. června 2009 unesla honduraská armáda prezidenta Hondurasu a odvezla ho do exilu. Oficiální zpráva uváděla, že byl tento převrat podnícen, když se Manuel Zelaya, prezident Hondurasu, pokoušel připravit výzkum mínění o referendu o změně ústavy. Nejvyšší soud tajně vydal 26. června na Zelayu zatykač, a „obvinil jej z velezrady a zneužití moci“. Armáda vstoupila do jeho domu o dva dny později a vojenským letadlem jej odvezla do Kostariky. V ten samý den hlasoval honduraský kongres o jeho sesazení a o tom, že by jej měl nahradit předseda kongresu Roberto Micheletti.

Zelaya byl čirou náhodou blízkým spojencem venezuelského prezidenta Hugo Cháveze, i bolivijského prezidenta Evo Moralese; kteří představují v Latinské Americe populistické vůdce nového levicového směru a silnou opoziční sílu proti hegemonii Spojených států a západních zájmů v této oblasti. Hugo Chávez vznesl obvinění, že v převratu mají prsty Spojené státy a že v něm pomohla vyšší třída v Hondurasu a „přeměnila Honduras na ‚banánovou republiku’, na politickou, vojenskou a teroristickou základnu severoamerického impéria“.

Deník New York Times uvedl, že Obamova vláda byla převratem „překvapena", „ale rovněž řekla, že již několik týdnů pracovala na pokusu zabránit politické krizi v Hondurasu, když se vystupňoval konflikt mezi Zelayou a armádou, kvůli jeho snahám prodloužit dobu prezidentského období“. Dále deník psal, že:„Spojené státy mají dlouhodobě silné vazby s honduraskou armádou a pomáhají cvičit honduraské ozbrojené síly“. Dále bylo oznámeno, že ministryně zahraničí, Hilary Clinton, navštívila 2. června Zelayu a že Spojené státy si myslí, že Zelayovy plány na reformu ústavy „nejsou dobrý nápad“. Americký velvyslanec v Hondurasu vedl diskuze s představiteli armády, kde „se mluvilo o tom, jak by mohli odstranit prezidenta z úřadu, jak by mohl být zatčen a na čí příkaz by to mohli provést“.

Jak se ukázalo, generál honduraské armády, který svrhl Zelayu, „je dvojnásobný absolvent americké vojenské školy School of the Americas (SOA, Škola Amerik), instituce, která vycvičila stovky vůdců převratů a potlačovatelů lidských práv v Latinské Americe“. Mezi absolventy patřily: argentinský generál Leopoldo Galtieri, guatemalský diktátor generál Efraín Ríos Montt, „panamští diktátoři generál Omar Torrijos, který svrhl civilní vládu převratem v roce 1968, a generál Manuel Noriega, pětinásobný absolvent SOA, který vládl zemi a obchodoval s drogami, zatímco byl na výplatní listině CIA“, ekvádorský diktátor generál Guillermo Rodriguez, bolivijští diktátoři generál Hugo Banzer Suárez a generál Guido Vildoso Calderón, a peruánský diktátor generál Juan Velasco Alvarado.

Jak bylo oznámeno den po převratu, předchozích deset let „Spojené státy dodaly do Hondurasu zbraně a vojenský materiál za 18,41 milionů dolarů prostřednictvím vojenského zahraničního programu prodeje“, přičemž program Financování zahraničních armád činil od roku 2003 do současnosti 7,3 milionu dolarů a „fondy Mezinárodního vojenského vzdělávání a Výcviku za stejné období činily 14,82 milionů dolarů“.

Washington Post dva dny po převratu napsal, že Clintonová na otázku, zda je americkou prioritou dosadit Zelayu zpět do úřadu, odpověděla: „Nevznesli jsme žádné požadavky, na kterých bychom trvali, protože spolupracujeme s ostatními ve prospěch našich konečných cílů.“ Zelaya před převratem zbavil funkce generála Romeo Vásqueze a velitel vzdušných sil generál Luis Javier Prince Suazo, spolu s mnoha dalšími vojenskými vůdci, rezignoval. Jak Vásquez, tak i Suazo byli vycvičeni v SOA.

Článek v listu Guardian, zveřejněný několik dní po převratu, uvedl, že ačkoliv země na celém světě převrat odsoudily a volají po opětovném dosazení Zelayi, „nerozhodnost Washingtonu začíná budit podezření o tom, čeho se v této situaci snaží americká vláda skutečně dosáhnout“. Jednou možností je, že „Obamova vláda může chtít od Zelayi těžební koncese, jako součást výměnného obchodu za jeho návrat do úřadu“. Po převratu byla tyranie v Hondurasu nekontrolovatelná: „politické represe, uzavření televizních a rozhlasových stanic, věznění novinářů, věznění a fyzické týrání diplomatů a, jak to nazval Výbor na ochranu novinářů, „zákaz médií“, na závažné pokárání z Washingtonu teprve čeká“. Jak autor důmyslně napsal:

Bitva mezi Zelayou a jeho oponenty postavila reformního prezidenta, který je podporován odbory a sociálními organizacemi, proti mafii podobné, drogami posedlé a zkorumpované politické elitě, která je zvyklá vybírat nejen nejvyšší soud a kongres, ale také prezidenta. V Latinské Americe je to neustále se opakující příběh a Spojené státy byly téměř vždy na straně elity.

To nás vrací zpět do roku 2002, kdy měly Spojené státy prsty ve venezuelském pokusu o převrat s cílem odstranění prezidenta Hugo Cháveze, který nakonec selhal. Během měsíců, které předcházely tomuto dubnovému pokusu o převrat v roce 2002, uspořádali američtí představitelé řadu setkání s „venezuelskými armádními důstojníky a aktivisty opozice“. „Několik týdnů před pokusem o převrat se vládní představitelé setkali s Pedro Carmonem, podnikatelem, který převzal dočasnou vládu poté, co byl prezident Hugo Chávez zatčen“.

Pentagon dokonce „potvrdil, že náčelník generálního štábu venezuelské armády, generál Lucas Romero Rincón, v prosinci navštívil Pentagon a setkal se s náměstkem ministra obrany pro záležitosti západní polokoule“. Dále, když „Carmona a další opoziční vůdci dorazili do USA, setkali se s Otto Reichem, náměstkem ministra zahraničí pro záležitosti západní polokoule“. Otto Reich byl veterán „špinavých triků“ v Latinské Americe Reaganovy éry, jako byly kontraoperace, které zahrnovaly financování teroristů zapletených do obchodu s drogami a komand smrti Spojenými státy, a Reich „byl šéfem úřadu pro veřejnou diplomacii ministerstva zahraničí, o kterém se později zjistilo, že byl zapleten v tajné propagandě kontraoperací“.

List Observer oznámil, že pokus o převrat v roce 2002 „byl úzce spojen s vysokými představiteli v americké vládě“. Mezi tyto představitele patřili „Elliot Abrams, který kývnul na pokus o venezuelský převrat, a byl usvědčen z klamání kongresu v nechvalně známé aféře Írán-Kontra“. Samozřejmě zde byl Otto Reich, který se během měsíců před převratem setkal se všemi pučistickými vůdci. A konečně John Negroponte, který byl v roce 2002 „velvyslancem při OSN. V letech 1981 až 1985 byl Reaganovým velvyslancem v Hondurasu, v době, kdy komando smrti vycvičené Spojenými státy, Batallion 3-16, mučil a vyvraždil spoustu aktivistů. Diplomatický zdroj uvedl, že Negroponte byl „informován, že by ve Venezuele mohlo na začátku roku propuknout nějaké hnutí proti Chávezovi.“

Dva týdny po převratu v Hondurasu se Roberto Micheletti, muž, který nahradil Zelayu, ukázal v domě kostarického prezidenta Óscara Ariase, který měl fungovat jako prostředník mezi „dočasnou vládou“ a Zelayou. Michelettiho však doprovázela zajímavá suita. Dorazil se šesti poradci, mezi nimiž byli „americký specialista na vztahy s veřejností, který pracoval pro bývalého prezidenta Billa Clintona a americký tlumočník; představitel, který byl blízko rozhovorů řekl, že tento tým pouze zřídka provedl nějaký krok, aniž by jej s tímto mužem předtím neprokonzultoval“. Mezinárodní tlak na uvalení sankcí na Honduras ze strany Spojených států rostl, nicméně:

Pan Micheletti zahájil ofenzívu týkající se vztahů s veřejností, kdy jeho stoupenci najali špičkové právníky se silnými konexemi ve Washingtonu, aby lobovali proti takovýmto sankcím. Jedna mocná latinskoamerická obchodní komora najala Lannyho J. Davise, který býval osobním právníkem prezidenta Clintona a který vedl prezidentskou kampaň paní Clintonové.

Pan Micheletti si přivedl na rozhovory v Kostarice poradce z další firmy s vazbami na Clintona. Poradce Bennet Ratcliff ze San Diega odmítl poskytnout podrobnosti o své roli v těchto rozhovorech.

„Každý návrh, který Michelettiho skupina předložila, byl napsán či schválen tím Američanem,“ řekl další představitel, který byl blízko k rozhovorům, v souvislosti s panem Ratcliffem.

Je jasné, že ať bude konečný výsledek jakýkoliv, lze v honduraském převratu vidět prsty Spojených států. V důsledku tohoto převratu je docela zřejmá podjatost a nakonec selhání mezinárodních médií. Zatímco světová média, obzvláště západní, věnovala nepřetržité zpravodajství íránským volbám, které prohlašovala za podvod, ačkoliv k tomu nenabízela žádné důkazy, vojenskému převratu, který odstranil demokraticky zvoleného prezidenta a dosadil tyranského diktátora, který okamžitě zahájil své tvrdé represe, se dostalo jen pramalé pozornosti.

Západní média útočila na skutečný probíhající demokratický proces, zatímco ignorovala vojenský útok proti demokracii. To, kterému příběhu je věnováno více vysílacího času, je určováno dotčenými zájmy: v Íránu chtěl západ novou vládu, takže na to média tlačila; v Hondurasu chtěly novou vládu Spojené státy, takže média se tvářila, jakoby nic neviděla, když tato změna nastala nedemokratickým způsobem.