Tvorba reality v praxi - díl III.

A jsme u třetího dílu. Jedním z cílů tohoto miniseriálu je inspirovat všechny, kdož stále ještě váhají uvěřit, že život se všemi jeho událostmi, si tvoříme opravdu jen my sami pomocí našeho vědomí/pozornosti a nikdo jiný, pokud mu to sami nedovolíme. Hlavně je to ale opakování pro mne samotného a připomenutí si vzpomínek, které se dokáží tak rychle vytratit a uvolnit místo pochybnostem, když člověk neodolá pokušení „starých kolejí“.

Realizace třetího z popsaných cílů byla pro mne svým způsobem snazší než předchozí dva popsané, protože jsem již věřil (tím pádem věděl), že to funguje. Dále jsem nebyl v časové tísni jako v prvním případě. Ani jsem „vědomě“ netvořil sám cíl vícečlenné skupiny jako ve druhém případě. Zároveň uběhl nějaký ten čas a doba odezvy/realizace se neustále zkracuje. To hlavní však byl fakt, že tentokrát jsem neprogramoval realitu sám, ale byli jsme na to dva (respektive tři). Třetí popsanou událostí bylo totiž hladké zvládnutí těhotenství a porodu našeho miminka.

Když jsme společně s mou životní partnerkou pochopili, že nastal čas splnit smluvené a pomoci vstoupit do života dalšímu z nás, již jsme měli k dispozici informaci, že těhotenství a porod je klíčovým momentem v partnerském vztahu a že jde o velice důležité období, které zásadním způsobem ovlivňuje prakticky celý následující život všech zúčastněných. Oba jsme tedy byli rozhodnuti, věnovat maximální úsilí udržení klidu a pohody uvnitř naší právě vznikající rodiny.

Maximálně jsme se snažili vyhýbat stresu a všem psychicky náročným impulsům z okolního dění. Polovinu úspěchu jsme měli, dá se říci, jistou, jelikož jsme v té době byli již několik měsíců úspěšně zbaveni závislosti na TV vysílání a klamnému dojmu mnohých lidí, že je pro život důležité sledovat dění ve světě. Bez sledování zpráv a dění na politické scéně žijeme již několik let a jsme na tom zdravotně, psychicky i po hmotné stránce stále lépe a lépe.

Po předchozích zkušenostech s uplatňováním principů programování/tvoření individuální reality byl již vliv pochybností z nedostatku sebedůvěry a důvěry v úspěch mnohem nižší, než v předchozích událostech. Neustále jsme byli zaměřeni na úspěšné těhotenství i porod. Kdykoli se někdo snažil hovořit o komplikacích, které jsou s tím spojeny, snažili jsme se maximálním způsobem nepřipouštět možnost, že by se něco nepovedlo. Dokonce to šlo až tak daleko, že jsem se, pokud se dobře vzpomínám, i jednou dokonce vůbec neptal na výsledky pravidelné prohlídky, za což jsem samozřejmě nijak zvlášť velké ovace doma neobdržel.

No, nic se nemá přehánět, ani ty „dobré“ věci.

Čili období těhotenství bylo, dá se říci, poměrně dobře zabezpečeno. Proběhlo téměř bez komplikací. Téměř znamená to, že jsme čelili pouze jedné větší zkoušce. Dnes tuto zkoušku vnímám jako přípravu na událost hlavní, kterou byl samotný porod miminka. Zkouška spočívala v tom, že se uprostřed velmi klidného těhotenství, objevila jako blesk z čistého nebe prasklá cévka, což vyvolalo velikou vlnu strachu. Nedalo se svítit, sedli jsme do auta a jeli. Nápor na vědomí byl silný. Krvácení není v těhotenství žádná vítaná událost. Člověku se honí hlavou velice nepříjemné scénáře.

Pomohlo v tu chvíli opakované udržování informace, že vše je dokonalé, vše je přesně, jak to má být a nic není špatně. Dále pak dýchání světla-lásky a čistý sloup světla procházející celou mou bytostí. Ale hlavně maximální úsilí udržet vědomí a pozornost v přítomnosti a zaujmout pozici pozorovatele. Snažil jsem se pozorovat, co vše se odehrává a pokud to šlo, pozorovat i sebe sama, své tělo, jeho reakce, napětí ve svalech, pocity. Událost proběhla velice rychle a náš strach se pomalu rozpouštěl již po cestě. V porodnici jsme se dozvěděli, že nejde o nic závažného, že se tu a tam stane, že cévka praskne a že je miminko v pořádku.

Co tě nezabije, to tě posílí. Zhodnotili jsme si uplynulý zážitek. Uvědomili si, že jsme byli spokojeni s tím, jak jsme situací prošli a pokračovali v našem důležitém životním období. Pomalu se blížil termín porodu a zhruba dva nebo tři měsíce před ním jsme začali tvořit společnou vizi samotného průběhu porodu s tím, že si ji budeme vizualizovat jak individuálně, tak i společně a to zejména večer před usnutím a ráno po probuzení. Ráno to tak dobře nešlo, jelikož jsem vstával do práce a věnoval se přípravným cvičením na zdárný průběh nadcházejícího dne, takže jsme společné vizualizace nakonec zaměřili na dobu před usnutím.

V praxi to probíhalo tak, že jsme si jednoduše před spaním zhasli, tma byla fajn pro ponoření se do vizualizace a povídali si o tom, jak bychom si přáli, aby porod probíhal. Nevizualizovali jsme si však pouze samotný porod, ale začali jsme již odjezdem z domova. Prostě vše, co jsme chtěli ovlivnit, jsme tam zahrnuli. První verze průběhu byla velmi jednoduchá. Pouze jsme si nahlas popisovali klidný odjezd do porodnice, porod bez komplikací a seznamování se s miminkem.

Další verze neproběhla následující noc. Pohltil nás běh událostí, tu a tam jsme zapomněli. Tu a tam jsme nešli spát společně, takže každý vizualizoval a prožíval porod individuálně. No prostě k dalšímu společnému praktikování jsme přistoupili asi až po třech týdnech. S blížícím se termínem porodu byly vizualizace podrobnější, až jsme nakonec programovali i takové detaily, jako např. co vezmeme s sebou za svačinu, jaké oblečení budeme mít na sobě apod.

Bylo to zábavné, tvořivé a velice příjemné. Prostě jsme si tak povídali se zavřenýma očima a vše jsme si živě představovali. Jakmile se něco nezdálo, hned se to změnilo. Přínosem bylo i to, že jsme si postupně uvědomovali, že tím, že si celou událost pravidelně opakujeme, nic potřebného nezapomeneme doma. Zároveň se včas objevili otázky, které bylo možno zodpovědět a tím se povedlo snížit počet věcí, které by nás mohli překvapit.

Celé těhotenství jsme cítili více či méně, že rodit budeme skutečně v předpokládaný termín 9/1. Tu a tam vlétla do vědomí myšlenka, že tomu tak nebude, ale bylo to pouze mizivé procento z celkového času. 9/1 ráno mne tedy nastávající maminka vzbudila, já otevřel oči a jen se zeptal: „Jedeme?“ Byla sobota a součástí naší vize bylo rodit v den, kdy nebudu v práci, tak aby na vše bylo dost času a prostoru. Odpověď se tedy dala předpokládat. „Ano, jedeme.“

Vše probíhalo přesně podle vize. Na počátku byla zkouška v podobě čerstvě napadnuté nemalé várky sněhu, ale i přes velmi špatnou situaci na vozovkách proběhla cesta absolutně v klidu. Do porodnice jsme přijeli ani ne příliš brzo, ani pozdě. Jelikož to byl první porod, neměli jsme žádné zkušenosti. Přesto bylo mnohem snazší než obvykle držet si vnitřní klid a po celou dobu se neobjevil žádný strach. Dokonce v momentě, kdy jsme nemohli s autem vyjet z neprohrnutého parkoviště před domem, jsme se jen smáli další zkoušce. Žádná nervozita, žádný stres, žádný strach, že bude problém, žádné katastrofické scénáře cesty do porodnice traktorem.

Po přijetí na sál jsme již jen setrvávali v přítomnosti a nechávali se unášet časem. Objevovaly se momenty, kdy jsme sami byli překvapeni svým konáním. Cítili jsme, že jde přesně o změny v realitě, které se uskutečnily díky našemu vědomému programování. Kontrolovali jsme dech a pozorovali, jak se naplňuje naše vize, která nás tu a tam popostrčila do jiné pozice či konání, než bychom jinak řízeni rozumem udělali.

Slova „Teda maminko, vy jste to vzala hopem...máte už skoro celý porod za sebou, přesuňte se na lehátko…teda vy rodíte jako by to bylo 4 dítě…“ přišla velmi brzo a překvapila i samotný personál porodnice – pouhé 2 hodiny po příchodu na sál!!! Za dalších asi 15 minut bylo naše miminko na světě, bez jakýchkoliv komplikací. Nebyly použity prostředky na vyvolání porodu ani na tlumení bolesti. Nekonalo se žádné „absolutní vyčerpání“ po porodu, oba jsme si mohli příchod potomka užívat v plné míře. Maminka si vesele natáčela z porodního lehátka tatínka, který si poprvé v životě choval pár minut narozeného Adámka.

Nakonec se ukázalo, že jsme společné programování reality provedli asi jen 3x nebo 4x, přesto porod proběhl přesně podle toho, jak jsme si jej představovali. Když tak uvažuji, že jsme na to byli „jen“ tři, co by se tak asi dalo vytvořit ve větších skupinkách. A co takhle začít provádět podobnou praxi za účelem realizací cílů typu „vyřešit dlouholeté problémy celé naší společnosti“? Měl by někdo ze čtenářů zájem připojit se k nějakému takovému projektu na realizace cíle ve skupině lidí? Nebo na to není čas?

Na závěr bych na tomto místě rád poděkoval všem zdrojům informací, které mi pomohli pochopit, uvěřit a tudíž začít používat principy programování reality. Na začátku tím byli knihy od Shakti Gawain. Dále pak Dokumenty The Secret a What The Bleep Do We Know (česká verze Co my jen víme?). Ovšem kdo mne k tomu dokopal asi nejvíc, protože knihy i dokumenty jsou fajn, ale osobní předání jakéhokoliv učení, je vždy nejefektivnější, tak největší díky patří Jardovi Chvátalovi, který mi dal průpravu prostřednictvím svých jedinečných produktů Lorean a S.A.T.I.R.