Tvorba reality v praxi - díl II.

Ve druhém z příběhů popisu mých začátků práce s principy vědomého tvoření reality se budu věnovat realizaci již kapku obsáhlejšího cíle, než je přitažení si ztracených dokladů. Počátkem roku 2008 jsem objevil na posledním albu kapely Clawfinger skladbu Prisoners. V refrénu se zpívá něco jako - Jsme vězni systému, který vytváříme. Jsme vězni uvízlí v prostoru, který jsme si vytvořili. Ta skladba ve mne vyvolala touhu setkat se na společném pódiu s kapelou, která patří mezi mé oblíbené již od střední školy.

Na stránkách kapely jsem objevil kontaktní email, který jsem si přeposlal do své emailové schránky, tak, abych ho měl na očích. Necítil jsem ideální psát jim ihned. Silné pocity, že emailů od neznámých adresátů musejí dostávat mnoho, mi bránily. Přesto mi myšlenka na společný koncert Clawfinger a mé kapely připadala stále reálnější a víra, že to vyjde, se upevňovala. Zhruba rok se situace více méně neměnila, já stále necítil dostatek síly, poslat jim email. Stále byly pochybnosti příliš silné. Pořád jsem si ale zároveň představoval čas od času, jak s nimi hrajeme a jak se pak potkáme v zákulisí a je prostor prohodit pár slov.

Pak přišla sms od našeho bubeníka, v níž psal, že cca za 4 měsíce předskakujeme kapele Clawfinger. Sedl jsem si na zadek a pár vteřin na to začal skákat radostí. Jenže… Hned na to přišla další sms, že kytarista má zaplacenou 3týdenní rodinnou dovolenou a její odřeknutí by ho stálo nejen finanční ztrátu, ale patrně i klid rodinného krbu, což je stejně nežádoucí, jako nechat si rozplynout před očima splnění snu. Hned jsem si vyhuboval, že jsem na pochybnostech nezapracoval více, zároveň mi došlo, že mě holt čeká více práce nyní.

Bylo mi jasné, že tohle by byla škoda nechat si uniknout. Vymezil jsem si tedy prostor na zaměření pozornosti – kormidla mé lodi (těla), která pluje mořem života – směrem k realizaci tohoto koncertu. Stanovil jsem si pilíře, na nichž budu schopen stavět svou vizi, kterou budu později prožívat, což mi umožní produkovat žádoucí emoce. Věděl jsem, že tam chci mít určitě sebe a všechny ostatní z kapely, kteří mohou vystoupit. Dále pak chci, aby se koncert vyvedl. Dalším pilířem bylo tedy spokojené publikum. Samozřejmě jsem toužil po tom, abychom se líbili i našim vzorům. Na těchto kamenech jsem tedy počal stavět svou další vizi a snažil se co nejčastěji myslet a vizualizovat, jak by to vše mělo proběhnout. Pochybnosti pokoušely dál, neměli jsme zatím náhradu za kytaristu. Koncert jsme přesto nakonec odsouhlasili s tím, že si prozatímní náhradu seženeme. Čím blíže jsme byli cíli, tím více komplikací se nás snažilo odradit. Stále jsme nemohli sehnat náhradníka. Všichni, kdož nás napadli, nám to odříkali. Zřejmě proto, abychom si uvědomili, že to, co hledáme, máme přímo u nosu (jak už to tak bývá).

Kytarista ze spřízněné kapely začal cvičit a cíl mi pomáhali už (ne zcela cíleně a kontrolovaně) spoluvytvářet svým směřováním vědomí a emocemi i ostatní z kapely, kteří na programování reality nevěřili. Předchozí večer těsně před dnem D přišla poslední zkouška, kdy nám zvukař odřekl účast, takže jsme museli spoléhat na to, že ten, kdo tam bude, nebude mít touhu nás zvučit špatně. Kvalita zvuku byla mezi dalšími věcmi, které jsem postupně přidával k základní verzi své vize, která se postupně víc a víc vybrušovala a krystalizovala.

Další zkouškou byl jeden člen naší kapely, který oplýval extrémní nezodpovědností a nevychovaností. Vše se mu muselo připomínat, neustále se musel hlídat a byl čistým zrcadlem těchto neduh, kterým do určité míry podléháme všichni. I tento rizikový jedinec byl součástí mé vize a věnoval jsem nemalou část energie na vyčištění a minimalizaci rizika ze strany tohoto člověka. Nakonec si vždy uvědomíme, že tihle jedinci, kteří nám nejvíce otravují život, nás na druhou stranu nejvíce naučí. Není však lehké je takto brát a nenechat se jimi vyprovokovat. Když to však člověk vydrží, je to zlatem nevyvážitelná zkušenost a posun v oblasti osobního růstu, což jsem pocítil obzvláště v tomto případě. Vizualizaci jsem udržel, pochybnosti odháněl poměrně zdatně. Některým jsem podlehl, což způsobilo pár much, ale výsledek byl nepopsatelný.

25. 4. 2009 jsme předskakovali kapele Clawfinger. Koncert měl průběh přesně podle scénáře, který jsem piloval ve své mysli včetně setkání s kapelou. Koncert vyšel na novoluní (což je znamení určitého nového začátku). Kadaň je krásné město plné symbolů. Akce se konala v sálu nesoucím název Orfeum. Orfeus - největší hudebník a pěvec řeckých mýtů.

Následující den po koncertě jsem si po zpětném zhodnocení stavu svého vědomí v předchozích letech uvědomil, že podobným způsobem, i když nevědomě a nekontrolovaně, jsem napomohl (nejen v rámci kapely) realizaci všeho.

Každý je odpovědný za to, co vkládá do svého vědomí a jaké emoce a pocity udržuje ve svém nitru, čemu věří a o čem pochybuje a podle toho se tvoří a kříží s ostatními cesta každého z nás přesně tak, aby dříve či později došel k cílům, které si stanoví (pokud na ně nezapomene). Splněný sen, zahrát si s našimi vzory je (zejména pro všechny, kteří aby uvěřili, musí si "sáhnout") toho "hmatatelným" důkazem. Čím více nás toto pochopí, tím dříve nad námi ztratí moc a vliv všichni, které nad sebou mít nechceme. A to je přesně to, po čem, mám dojem, všichni celý život toužíme. Ne pusa, ruce či peníze, ale vědomí je klíč ke svobodě a splněným snům.