PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (10)

Byl to neuvěřitelný pohled. Viděl jsem nesmírné množství světelných vláken, která v jejich tělech tvořila nepopsatelně husté předivo. V těchto vláknech pak běhaly jakési světelné zákmity. Šířily se těmito světélkujícími liniemi obrovskou rychlostí.

Ještě nějakou dobu jsem hleděl na „centrum smrti“, které mi bylo ukázáno a které se nachází v jemnohmotné oblasti lidské bytosti. Po chvíli mne ovšem vyrušil jemný tlak v zadní části šesté čakry. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pochopil jsem, že je čas jít. Vždyť „Matka Země“ čeká.

Již jsem se chtěl tradičním způsobem vnořit do bělavého světla, které se nacházelo všude kolem nás, když mne Tvůrci zadrželi. A poté nastalo několik velmi zvláštních událostí. Jeden z Tvůrců stál po mé levici a druhý po mé pravici.

Nedívali se na mne, ale jejich pohledy směřovaly někam dopředu, do světla. Jako kdyby se s nesmírnou pozorností dívali na něco ve velké dálce. Poté jsem pocítil jakési mírné pálení po celém svém těle. Pohlédl jsem na své ruce, břicho i nohy, ale nic zvláštního jsem nespatřil.

Tím „nic zvláštního“ jsem myslel, že jsem neviděl nic nového, co bych do této chvíle nezpozoroval. Viděl jsem, jak mé čakry pulsovaly zcela harmonickým způsobem. Energie vtékala i vytékala a podle svých frekvencí nabírala příslušný barevný odstín.

Vnímal jsem i svou auru, která možná nyní svítila trochu silněji než obvykle. Jenže s Tvůrci, co stáli vedle mne, se dělo cosi divného. Nakonec to zaujalo celou mou pozornost. Viděl jsem, jak se jejich aura začala prudce rozšiřovat a jak na jejím okraji se stále častěji objevují takové jemně fialové plaménky energie.

Vypadalo to jako „Eliášův oheň“. Ničeho takového jsem si u nich před tím nevšiml. Pro mne to byla zcela nová věc. Tvůrci si mne nevšímali. Stále hleděli dopředu. Se svými křídly a kozorožím rohem uprostřed čela v onom bílém světle vypadali jako dvě obrovské mytické sochy. Jenže nyní jejich těla začala průhlednět.

Byl to neuvěřitelný pohled. Viděl jsem nesmírné množství světelných vláken, které v jejich tělech tvořily nepopsatelně husté předivo. V těchto vláknech pak běhaly jakési světelné zákmity. Šířily se těmito světélkujícími liniemi obrovskou rychlostí.

Popravdě řečeno, zaujalo mne to tak, že jsem si zpočátku ani nevšiml, jak se začínám vznášet. Uvědomil jsem si to až díky takovému zvláštnímu kolébavému pohybu. Nejdříve jsem zcela ztuhl. Připadal jsem si jako peříčko.

Díval jsem se na své tělo, zda také neprůhlední, ale vše se zdálo normální. A nyní jsem již ztratil rovnováhu. Doslova jsem ležel ve vzduchu. Mé vědomí jako kdyby očarovala nějaká podivná energie. Na jednu stranu se mi chtělo spát, resp. jsem si připadal nesmírně ospalý.

Přišlo to náhle ze všech stran a prošlo mým Já. Nemohu říci že jen tělem, jelikož to zasáhlo celou mou bytost. Zároveň však, tak jak jsem se cítil ospalý, zároveň jsem cítil, jak se zbystřují všechny mé smysly. Mám na mysli duchovní smysly, jelikož jsem se samozřejmě nacházel ve stavu, kdy fyzické smysly ztratily již dávno svůj význam.
Jakási jemná síla mne stočila do klubíčka a to tak, že jsem se nakonec svými koleny dotýkal čela. Teprve později jsem pochopil, že jsem dosáhl naprosto přesné „embryonální pozice“, také jsem přišel na to, že uskutečnění této pozice bylo v podstatě velmi důležitým archetypálním rituálem pro navázání kontaktu s vědomím Matky Země.

Později ve svém životě, jednak během dospívaní a pak i v dospělém věku, jsem měl možnost ještě mnohokrát vstoupit do této posvátné pozice těla. V mnoha případech je uskutečnění této pozice nutným předpokladem pro navázání skutečně kvalitního a silného spojení s naší planetou.

Překvapilo mne také, že se člověk může v této pozici zdržet doslova hodiny a hodiny aniž by ho cokoliv bolelo nebo jinak nepříjemně ovlivňovalo. Ve svých vzpomínkách si pamatuji na tuto pozici. Pak nevím nic. Prostě je tam kus prázdného prostoru, alespoň z retrospektivního pohledu mého fyzického vědomí. Poté si již vzpomínám na řetěz neuvěřitelně mystických výjevů. V nich se především objevovaly různé pestrobarevné geometrické formace.

Dnes vím, že jsem viděl velké množství v rychlém sledu jdoucích fraktálových vyobrazení. Pocit, který jsem přitom zažíval, byl naprosto úchvatný. Cítil jsem se být samotným Vesmírem. Energie štěstí se zhmotňovala do fantastických forem krystalů a ty se zase dále měnily ve sněhově bílé Světlo.

Nevím, jak dlouho jsem se v tomto rozpoložení nacházel, ale postupně jsem v této kakofonii obrazců dvojdimenzionálních, třídimenzionálních či více dimenzionálních stále častěji spatřoval růžovobělavé centrum energie.

Mimochodem v této chvíli přišla do mého nitra informace, že dimenze je koherentním vyjádřením vibrace stávající kvality našeho Vědomí ve vývoji. Popravdě řečeno v tuto chvíli jsem neměl sebemenší šanci prociťovat tuto zajímavou myšlenku.

Růžovobílé centrum se postupně stalo středem všeho, co jsem vnímal. Již to nemělo formu neurčitého světla, ale kulovitý tvar, který stále rostl a rostl. Nakonec jsem se i já celou svou bytostí ocitl uvnitř tohoto centra.

V tom okamžiku se veškeré mé vnímací schopnosti slily do jedné jediné formy. Neviděl jsem, neslyšel jsem, nebyl ani žádný dotyk, nic takového. Nebyla ani síla vůle, nebyla ani intuice. Jediné co jsem mohl, byla schopnost cítit.

Doslova miliony různých pocitů zavalily mé vědomí. Byly to pocitové stavy, které jsem nikdy před tím ani nikdy potom nezažil. A navíc to byly pocitové stavy, které se nedají nijakým způsobem popsat. Teprve po nějaké době (ale jde opět o čistě subjektivní pocit) jsem zcela fascinován zjistil, že neustále se valící vlny těchto pocitů je řeč naší Matky Země.

Neuvěřitelné!!

S Matkou Zemí promlouvám jediným možným způsobem – skrze pocity. Energie jejích informačních vln se uvnitř mého vědomí měnily nikoliv ve slova nebo nějaký hlas, ale v extrémně silné pocitové náboje.

A zase na druhou stranu jakékoliv moje sdělení směrem k Matce Zemi se odehrávalo také v čistém vyzáření pocitů. Samozřejmě, že trvalo nějakou dobu, než jsem si na tento, pro mne zcela nezvyklý, způsob komunikace přivykl.

Později jsem se dozvěděl, že právě tento způsob komunikace je v přírodě naší planety ten nejběžněji používaný a prostřednictvím něho se lze napojit přímo na žijící environmentální síť vědomí naší planety. Pro mne to bylo zcela ohromující a nesmírně důležité poznání.

Na tomto místě bych měl dodat i to, že se mi o mnoho let později nakonec podařilo transformovat onu pocitovou energii přijímanou ze strany Matky Země v hlas a slova. Bylo nesmírně opojné slyšet hlas Země.

Byl to ženský velmi jemný šepot. Šepot zpěvný a lehký jako lesní vánek. A s tímto hlasem šepotu Matky Země vždy přicházela stejná lehounká a zcela mystická vůně, kterou bych snad nejblíže přirovnal spojité vůni jasmínu, borovice a fialky.

Právě nyní jí začínám opět cítit.