Tvorba reality v praxi - díl. I.

Tvorba reality je velmi aktuálním tématem. Knihy na toto téma začaly vycházet již před několika lety. Nyní se objevují další a ještě propracovanější, objevují se i videodokumenty s touto tématikou, vycházejí články v časopisech. Stále více lidí o tomto tématu hovoří. Jakoby nás nutily i všechny ty neblahé události začít se o téma vědomého tvoření a ovlivňování reality zajímat. Jakoby všem, kdož chtějí nadcházející období zvládnout s co nejmenší dávkou utrpení, nic jiného, než začít vědomě tvořit individuální i kolektivní realitu, nezbývalo.

Opravdu se blíží veliká změna, ale musíme ji zvládnout my. Možná proto se nás snaží naše staré, navyklé způsoby žití volat zpět do starých kolejí, aby bylo vidět, zda jsme připraveni na změnu. Často se něco nového naučíme, abychom se později přistihli, jak rychle to zapomínáme, pokud si vědomosti neopakujeme a netrénujeme. Proto jsem se rozhodl, podělit se o některé své klíčové zážitky v oblasti vědomého tvoření reality. Teorie je velice důležitá. Stejně důležitá je podle mne i praxe. Je velikou motivací, když je vidět, že věci fungují. Nechť jsou mé zážitky porovnáním, připomenutím, inspirací i motivací pro všechny, které osloví.

Pro zveřejnění jsem si vybral tři události. První je o ztracené peněžence a o tom, že když se vše hodí za hlavu a člověk se intenzivně soustředí jen na jednu jedinou věc, ta se může zrealizovat velmi rychle. Druhý příběh už je o kapku složitějším cíli. Představte si, že máte při studiu na střední škole nad postelí plakát své oblíbené kapely a po pár letech, když se dozvíte, že zázraky jsme skutečně schopni vytvářet sami, se rozhodnete, že si s tou svou oblíbenou kapelou chcete zahrát na jednom pódiu. Ve třetím příběhu proběhne kontrola průběhu narození nového človíčka. Takže pojďme na ten první.

Ráno 21.05.2008 si to pádím vlakem z Říčan do stanice Praha – Hlavní nádraží a jelikož jsem telefonoval a domlouval narychlo sobotní koncert hudebního tělesa, v němž působím, moc jsem nedával pozor. Během telefonátu přišel průvodčí, ukážu mu lístek, uklidím ho zpět do peněženky a zabrán do telefonátu, to dál moc neřeším. No a jak jsem byl někde úplně jinde, ani jsem si nevšiml, že mi nějaký dobrák (a byl to opravdu dobrák, protože jinak bych přišel o následující úžasnou zkušenost) šlohnul moji peněženku nacpanou vším možným. Dotelefonuji, peněženku uklízet nemusím, protože ji nevidím. Žiji samozřejmě v domnění, že ji mám dávno v kapse u bundy, hodím na sebe oblečení a mažu do práce.

No, jo! Jenže jsem nějakej lehčí! Do pr...! Nemám peněženku! Doklady!!! Neee!!! Lítání po úřadech, bavit se s těmi příjemnými dámami! No to je v 'píp'! A už to bylo jen samé 'píp''píp''píp''píp''píp''píp'...! Myšlenky jedna lepší než druhá, emoce nejnižších frekvencí, které umím. Letím zpátky do vlaku a tam samozřejmě nic, zkouším se ptát, všichni ze mne mají akorát srandu. Co asi jiného. Prožívám přesně ten stav, kdy má člověk zatemněno a už není člověkem, ale instinktivním strojem zvířecího charakteru. Létá sem a tam a myslí si, že jsou na něho všichni zvědaví.

V těchto okamžicích se dobře pozná rozdíl mezi instinktivním a intuitivním jednáním. Intuice je v tu chvíli chudinka úplně udupaná a může křičet, ale rozum a nezvládnuté ego jsou hlasitější. Přitom ona přesně ví, co dělat, jelikož má nadhled. Když jsem se uklidnil a konečně zaslechl její jemný hlásek-nehlásek, který říká: "Tak hele, frajere, přestaň tu sebou škubat, stejně teď houby zmůžeš a laskavě si uvědom, že máš nejlepší příležitost si vyzkoušet, co ses naučil." Blik! No to není hloupý nápad! Vlastně mi ani nic jiného nezbývá.

Takže pěkně od začátku. Aleši, vyžeň temno z hlavy. Všechny ty myšlenky na úřady, protivné úřednice, nepříjemnosti, pryč s tím nebo tam opravdu skončíš. Je to jen na tobě. Modrá je dobrá, přichází za snahu vzpomínka na pomůcku ze seriálu Okem Boha Hóra. Boj samozřejmě probíhá, protože ty „špatné“ myšlenky jak se někde uchytí, nechce se jim "na mráz". Nicméně jakmile člověk zabojuje, letí jako smetí. Tak, situace je lepší, už se cítím lépe a co dál. Peníze vem čert, ale chci doklady a peněženku zpět. Tak co s tím? První, co mě napadlo, byly ztráty a nálezy na nádraží.

V tu ránu pochybnosti, že by to bylo moc snadné. Jak jsou pochybnosti, už se cíl vzdaluje. Do Ztrát a nálezů jsem zašel, ale nic. Co teda dál? Přece se na to nevykašlu. Musím to dotáhnout. Musím najít další variantu. (tehdy jsem ještě neměl tu zkušenost, že je důležité soustředit se pouze na cíl a nehledat cestu, protože ji najde vesmír sám) Člověk se nesmí tak snadno vzdát a rezignovat. Napadlo mě, že si začnu představovat hodného člověka, který najde v peněžence kontakt (snad tam nějakou tu vizitku mám) a někam zavolá. Tentokrát bez pochybností a nekompromisně, žádné pochybnosti.

To už jsem měl natrénované. Absolutně vyčistit vědomí, jak jen to jde.

Tou dobou jsem byl již v práci, kam jsem se mezi tím musel přesunout. Nebylo tedy možné vyčistit vědomí úplně. Pozornost byla zaměřena na práci. Nicméně jen je chvilka volna, okamžitě masíruji vědomí živou představou příjemného človíčka a zvonící telefon, z něhož zní hlas a říká: "Dobrý den, vy jste pan Zelenka?" Ještě nějaká ta emoce vyšších frekvencí, ať to celé urychlím. Radost. Představuji si, jak mu s radostí děkuji, skáču metr nad svou hlavu a oddychuji si, jak nemusím na ty úřady a radost a radost a nic jiného a pořád dokola, co to jde. Čím více to opakuji a vizualizuji, tím snáze se mi tato představa vykresluje ve vědomí, tím méně otravují ty negativní scénáře. Sice se mi stále snažily vnutit pochybnosti. Párkrát jsem to i vzdal, ale snažil jsem se, co to šlo.

O peněženku jsem přišel resp. její zmizení objevil něco před 10.00 hod. Soustředění se na představu volajícího človíčka jsem započal (po oběhání těch Ztrát a nálezů) zhruba v poledne. Přesně v 17.45 jde ke mně kolega v práci a říká: "Někdo ti volá." Jiskry v očích, protože tou dobou už nikdo volat pracovně nemohl a slyším: "Dobrý den, to je Aleš Zelenka?" "Ano." Už jsem zářil. "Jste narozen 1976?" "Ano, vy máte moje doklady, že?" "No to mám. Peněženka vybrakovaná, ale máte tu nějaký další věci a myslím, že by se vám to celkem šiklo." Ten pán bydlel od mého pracoviště navíc asi 9 minut chůze daleko.

Nicméně mě čekala ještě jedna zajímavá náhoda. Když jsem doklady vyzvedl, ptám se samozřejmě, kde to našel. Povídá: "Ale, jel jsem kamarádovi zpravovat do Vršovic auto. Opravujeme, a potřeboval jsem kámen.“ Kámen? Pomyslel jsem si. Asi chtěl založit kolo v kopci, ale ve Vršovicích je celkem rovina. No to je fuk, hlavně, že to má. Budu poslouchat dál… Pán pokračuje: „Tak jsem se vydal někam do křoví, sám jsem se divil, proč mě to táhne zrovna tam, no a vidím, jak se tam válí pěkně schovaný ty vaše doklady. Sám jsem se divil, že jsem to vůbec našel."

V peněžence bylo kompletně vše, trošku navlhlé, ale ani jeden doklad nechyběl. Pánovi jsem "zlíbal ruce". Moc milý chlápek, přesně jak jsem si ho představoval, když jsem si tvořil tu svou vizi. Ani nálezné nepřijal. Říká: "Dejte pokoj, já jsem rád, že jsem pomohl." No tak jsme se pěkně rozloučili a já jsem pádil šťastnej jak blecha.

Když jsem to vyprávěl v práci, jen kroutili hlavami a říkali: "To je někdo dítě štěstěny. Ale tak hlavně, že máš z krku ty úřady…"

No a takhle to celé pěkně dopadlo. Jestli je to štěstí, náhoda nebo důsledek kontroly vědomí, to už bude muset rozhodnout každý sám.

-pokračování-