Akta "Horizont Událostí": Pravdivý příběh jedné civilizace (7)

Nezměrná inteligence s tou nejvyšší pozorností sledovala průběh tohoto rozhodnutí. Nezměrná inteligence věděla, že v tomto případě existuje jediné správné rozhodnutí. A s prvními kroky člověka opouštějící rozcestí v jedné ze dvou cest sklopila svůj duchovní zrak.

Bylo rozhodnuto……..

V průsečíku časových os. V průsečíku nezvratných událostí vytvořil se egregor osudu lidského rodu. Evoluce, proces velmi trpělivého charakteru, stejně tak jako je její nástroj – vůle inteligence nezměrného rozsahu. Replikování vývoje nadějné formy života probíhalo již čtrnáctým pokusem. Zatím se tato linie možností a záměrů dostala nejdále ze všech.

Ona nezměrná inteligence prostřednictvím své vůle uzamkla vědomí lidské bytosti do vnitřní neustále se opakující smyčky zkušeností a nadějí na straně druhé. Embryonální vývoj homo sapiens dosáhl dalšího důležitého rozcestí. Na jedné straně vedla další cesta silou hmoty a ta druhá pak vedla silou ducha. Lidská bytost stála uprostřed.

Nezměrná inteligence s napětím čekala, kam se člověk pohne. Ve hře nebyla pouze jeho omezená vůle, ale miliony přechodných vnějších faktorů, které měly právo ovlivňovat. Člověk stál a váhal a jisté síly se mezi sebou přely prostřednictvím své vlastní ovlivňující vůle. Toto rozcestí bylo skutečně velmi rozhodující.

Nezměrná inteligence vyvolala obrazy zbylých třinácti evolučních experimentů, které se odvíjely ve svých vlastních časových buňkách vedle sebe a přesto vzájemně v nekonečné vzdálenosti. Nezměrná inteligence se snažila ochránit lidskou bytost v dostatečné kvalitě tak dlouho, jak jen to bylo možné.

Každý následující evoluční experiment byl zároveň poučením z chyb v paralelních verzích, ale ani zde u té čtrnácté se nepodařilo udržet ochranu do doby, kdy lidský duch ukončí zárodečnou formu své existence a vstoupí do fáze dospívání a dospělosti.

Se ztrátou ochrany se stalo vždy to samé. Tak jako ve všech předešlých třinácti alternativách. Nic netušící lidská bytost se stala kořistí a lidské vědomí potravou. Nezměrné vědomí vědělo, že se nyní nedá již nic dělat, ale přesto věřilo v autonomní schopnosti člověka, jež byly spojené s bankou zkušeností v uzavřených evolučních polích všech ostatních třinácti vývojových verzí.

Lidská bytost stála uprostřed rozcestí. Uběhlo neuvěřitelné množství času, kdy nehnutě stála. Ovšem pak jakoby pod intenzivním úderem mocné inspirace se rozhodla a vykročila. Zvolila si jednu ze dvou možností. Zvolila si směr i potenciál naděje. Zvolila si svůj osud.

Nezměrná inteligence s tou nejvyšší pozorností sledovala průběh tohoto rozhodnutí. Nezměrná inteligence věděla, že v tomto případě existuje jediné správné rozhodnutí. A s prvními kroky člověka opouštějící rozcestí v jedné ze dvou cest sklopila svůj duchovní zrak.

Bylo rozhodnuto……..

-------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

Modravý přísvit vzdáleného slunce spoře ozařoval osvětlený prostor rozlehlé kabiny. Na palubních deskách svítily stovky světélek, které hrály různými barvami. Absolutní ticho, které zalézalo do všech pórů hmoty, přerušovalo jen občasné klapání jakési neznámé technologie. Jako stín té nejhlubší enigmy přecházela sem a tam od stěny ke stěně obrovská cizorodá bytost. Říkejme jí Tvor. Obrovské oči hleděly nepřítomným způsobem dopředu.

Neustále si přehrával záznam, který před chvíli zachytil. Tvor zcela excelentně rozuměl každému slovu. Musel se rozhodnout. Musel se rozhodnout teď hned. Měl několik možností jak řešit tuto situaci. Jeho supermozek s každou sekundou řešil biliony operací, ze kterých plynule vycházely nové a nové varianty reakce na nastálou situaci.
Konečně se Tvor zastavil. Strnule se díval na jeden z mnoha velkých monitorů, kde se nacházela velká modrá planeta a těsně vedle ní, její jediný měsíc. Modrobílá barva planety ho dráždila. Vydal skřek a levá ruka se drápy zaryla do stohu fólií, které ležely nedaleko na pultu. Znovu se podíval na monitor, snad v domnění, že planeta zmizela. Velké oči strnule hleděly na modrobílou barvu.

Nyní se tvor naklonil dopředu a vyslal silný mentální příkaz. Jeho DNA vibrujcí na krystalické křemíkové bázi signál miliardkrát zesilila. Tvor se mentálně spojil se svou lodí. Planeta na monitoru se přiblížila. Nyní byly velmi zřetelně vidět všechny kontinenty. S dalším mentálním příkazem se planeta přiblížila ještě více.

Tvor se však koncentroval pouze do jedné z mnoha oblastí. Zajímala ho obrovská bílá plocha kontinentu, který se rozprostíral v oblasti jižního pólu planety. Ledové pláně byly nyní velmi zřetelné.

Tvor se opřel o hranu pultu a přemítal. Najednou se ozvalo krátké ostré pípnutí. Společně s ním se vytvořil uprostřed místnosti holografický obraz planety, která se svým vlastním bohorovným klidem rotovala kolem osy.

V jednom místě se rozkmital malý bílý trojúhelníček. V jeho středu se cosi nacházelo. Obraz se v následující vteřině zvětšil natolik, že byl patrný malý, skoro až titěrný objekt. Tvor na něho pohledl jedním okem a pak krátkým pohybem zrušil holografickou projekci.

Kosmická stanice Mir se krátce dostala na hranici bezpečnostní zóny cizího objektu, který parkoval mezi Zemí a Měsícem.

Tvor vydal znovu ohlušující skřek. Rozhodl se. Definitivně. Přiskočil k druhé straně pultu a jeho velké prsty opatřené černofialovou pokožkou a žlutě fosforeskujícími drápy se rozehrály po klaviatuře zařízení.

V následujících vteřinách se na jiném monitoru objevily neznámé purpurově červené znaky. Ještě jeden pohyb a znaky byly porovnány se symboly té primitivní civilizace obývající planetu pod lodí. Tvor potřeboval kontrolu a té se mu dostalo.

Vedle neznámých znaků se objevily tato čísla: 24111945. Oči Tvora se spokojeně přivřely. Následně v jednom místě bílé plochy, označující velký kontinent při jižním pólu planety, se objevil oslňující oranžový bod.

Poté Tvor vyslal další důležitý mentální impuls své lodi. Ihned na to zvýšil vibrace svého těla až na samou únosnost integrace hmoty ve 3D. Povrch lodi začal fluoreskovat jemnou fialovou září. Přesun v čase započal……

-------------------------------------------------------------------------------------

McAspen zamával rukou ke skupině sov. V tu chvíli se odpoutala jedna postava a přišla ke generálovi. Ten si prohrábl šedivé vlasy. Bytostně bylo vidět, že se nadechuje k nesmírně obtížné a složité části svého proslovu.

„Vojáci. Říká vám něco slovo „Atlantida“? Předpokládám, že ano. Mám před sebou vysoce inteligentní jedince, takže jste jistě slyšeli něco o Platonovi či jiných filozofech, kteří se na tento kontinent odkazovali.

Ten kontinent, vojáci, skutečně existoval a to společně s vysoce rozvinutou civilizací, která ho obývala několik desítek tisíc let. Asi před 11tisíci lety v důsledcích jisté souhry událostí tento kontinent zanikl.

Pouze malá část této civilizace přežila. Jedna skupina se dostala do oblasti dnešní jižní a střední Ameriky, druhá část dosáhla dnešního afrického kontinentu, třetí část vystoupila do pevné půdy v oblasti dnešní Indie a čtvrtá část dosáhla evropského kontinentu. Každá z těchto skupin postupně asimilovala s původním obyvatelstvem.
A pak je tu ještě pátá skupina. Tato skupina v kosmických lodích opustila tuto planetu. A také jako jediná si uchovala svou původní integritu.“

Generál se opět na okamžik odmlčel. Viděl jsem, že všichni kolem mne zmateně šeptali. Napětí ve vzduchu houstlo. Generál si rázným gestem vyžádal ticho.
Ukázal na sovu stojící vedle něho a řekl:

„Dovolte mi, abych vám představil živého zástupce atlantské civilizace.“

V tu chvíli napětí dosáhlo vrcholu. Vojáci začali vstávat a všude se rozpoutala divoká diskuze. Vlastně jeden překřikoval druhého. Já jsem jen seděl a zíral…. Zíral do těch velkých očí sovy stojící přede mnou vedle velitele…..

O několik desítek kilometrů západněji oblohu rozřízl krátký světelný záblesk doprovázený hromovým rachotem. Obrovskou rychlostí k zemi klesalo jakési temné cizí plavidlo…….