Akta "Horizont Událostí": Pravdivý příběh jedné civilizace (6)

Já nevím, zda tuto misi přežijeme. Ale vím, že pokud selžeme, nepřežije celé lidstvo….“

Shromáždili jsme se uvnitř poměrně rozsáhlého jeskynního komplexu. Několik vybraných jedinců střežilo naší techniku, ale žádné akutní nebezpečí nehrozilo. Na druhou stranu bylo poměrně nepříjemné, že jsme již několik dní ztratili radiový kontakt s loďstvem, které brázdilo hladiny Roosova moře několik desítek kilometrů od pobřeží Antarktidy.

Poté co jsme se najedli, byl vydán rozkaz k odpočinku. Což v našem případě znamenalo vytoužený spánek. Vnitřní prostor jeskyně spoře osvětlovaly lampy napojené na agregát. Uvelebil jsem se v zadním konci u stěny. Přiznám se, že jsem v takovém prostředí ještě nikdy nespal, navíc zde byla perfektní akustika, takže bylo slyšet prakticky každé šustnutí.

Déšť neustával. Nejdříve jsem myslel, že budu mít problémy s usnutím, ale k ničemu takovému nakonec nedošlo. Během několika následujících vteřin jsem ztratil ponětí o čase i prostoru. Má mysl se vydala na dalekou pouť do snového světa.

„Vstávat!!“ „Rychle, rychle. Dělejte!“

Jako kulometné palba se začínaly ozývat rozkazy našich velitelů. Posadil jsem se a ještě v polospánku jsem si mnul oči. Někdo do mne šťouchl.

„Dělej. Je nějaká porada či co. Máme se shromáždit támhle vepředu“.

Podíval jsem se na hodinky. „Fííí – ha.“ Hvízdl jsem. Osm hodin jsem byl v limbu a mě to přišlo jako mžik. Vstal jsem. Sbalil jsem si deku, plachtu a bágl. Líně jsem se ploužil ke světlu. Zde již na zemi v půlkruhu seděla skoro celá naše jednotka. Ve sporém světle jsem viděl, jak zleva přechází tříhvězdičkový generál McAspen.

Zastavil se přímo proti nám. Světlo lampy mu dopadalo šikmo na obličej. Až jsem se zachvěl. Jeho obličej v jistém okamžiku vypadal až nelidsky. V duchu jsem se sám sobě zasmál. „Johne, Johne, fantazie ti zase pracuje naplno“, říkal jsem si sám pro sebe. Chtěl jsem si zapálit cigaretu a až po marném šátrání po kapsách jsem si uvědomil, že mám krabičku v báglu. Mezitím McAspen spustil:

„Vojáci. Po velmi dlouhém procesu výběru jste se stali součástí elitního vojenského komanda se speciálními úkoly. Jak víte, válka před několika měsíci skončila. Lidé celého světa oslavují mír. Ale my jsme stále v bojové pohotovosti. Určitě si celou dobu kladete množství otázek a snažíte se najít odpovědi. Některých se vám dostalo na konci soustředění na Špicberkách, ale nyní vám mohu říci, že jste se nedozvěděli zdaleka vše.

Měli jsme k tomu hned několik vážných důvodů. Především jsme ale chtěli, abyste se úspěšně soustředili na cestu a na dosažení bodu, který byl tenkrát vzdálen mnoho tisíci mil. V důsledku toho vám mohu nyní oznámit, že jsme onoho kritického bodu úspěšně dosáhli.

Odvedli jste doposud velmi dobrou práci. Díky tomuto úspěšnému bodu dosažení vám bude umožněno dozvědět se další spektrum důležitých informací.

Ovšem než se tak stane, musím vám sdělit ještě několik závažných fakt. Lidé na celém světě oslavují mír. Všichni z vás jste se těšili domů. Těšili jste se na své rodiny, děti, manželky a blízké. Místo toho se nacházíte ve válečném stavu tisíce a tisíce kilometrů od svých domovů v tom nejzapadlejším koutě světa.

Chci vám říci, že naše mise je možná tím nejdůležitějším podnikem v celé II. světové válce, ba co více, dnes víme, že úspěch této míse jednoznačně ovlivní vše, co bude a také vše co bylo….“.

Poslední generálova věta mne zaujala. Proto jsem zbystřil pozornost. Rozespalost byla ta tam. Rozplynula se jako pára nad hrncem. Zjistil jsem, že zbystřili i všichni ostatní kolem mne.

„Světu budou oznámeny příčiny II. světové války. Tyto příčiny se stanou součástí interpretace moderních dějin. Jenže svět, ve kterém žijeme, je ovšem podstatně jiný, než jak se interpretuje. Vy jste ti nejlepší z nejlepších. Jste nejen perfektní vojáci, ale zároveň každý z vás máte vysoce kvalifikované vzdělání, máte velmi vysoké IQ, nejste hrdlořezi, ale zároveň jste ochotni bojovat do posledních sil.

Já nevím, zda tuto misi přežijeme. Ale vím, že pokud selžeme, nepřežije celé lidstvo….“

Generál se odmlčel a v jeskyni zavládlo hluboké a ponuré ticho. Srdce mi bušilo vzrušením, ale přiznám se, i strachem. Bytostně jsem cítil, že právě v těchto chvílích žiji zřejmě ty nejdůležitější okamžiky svého života. Prohrábl jsem si vlasy a pěstmi rukou si podepřel bradu. Tušil jsem, že to co přijde, bude velmi zásadní.

Generál se napil z čutory a pokračoval:

„Určitě jste si všimli, že je tu s námi několik kolegů, kteří nejsou vojáky jako vy. Od samého počátku se pohybují mezi vámi. Mohou vám dávat rozkazy, ale také vám pomáhají…..“.

„Ha. Sovy!! Už je to tady,“ pomyslel jsem si.

Očima jsem začal těkat po jeskyni. „Tak kdepak je máme?“ Sovy stáli kousek bokem u vchodu do jeskyně. Tvořili malou specifickou skupinku. V jedné chvíli se mé oči na vteřinu setkaly s očima mého sovího přítele. Bylo to zvláštní. Cítil jsem v nich radost. Jakési ulehčení. Jako kdyby se v jejich nitru cosi uvolnilo. Pozornost jsem ale přesunul opět na generála.

„Poprvé jste se s nimi setkali ve výcvikovém středisku na Špicberkách. Byly vám o nich sděleny některé informace, ale ty nebyly přesné. Ehm, spíše bych měl říci, že byly součástí záměrně vymyšlené legendy. Nyní vám však můžeme říci pravdu.“

McAspen zamával rukou ke skupině sov. V tu chvíli se odpoutala jedna postava a přišla ke generálovi. Ten si prohrábl šedivé vlasy. Bytostně bylo vidět, že se nadechuje k nesmírně obtížné a složité části svého proslovu.

V této chvíli jsem vůbec netušil, že každé generálovo slovo se nahrává na speciální záznamový nosič. V této chvíli jsem neměl ani tušení, že v zadní části jeskyně stojí muž s kamerou v rukách a s nemírnou pečlivostí zaznamenává každou minutu tohoto prazvláštního sezení.

V této chvíli jsem nemohl vědět, že právě tento záznam se stane jedním z tisíců dalších, které ve svém celku budou budoucím lidským generacím známé jako „Akta Horizont Událostí“.

--------------------------------------------------------------------------------------

„Vojáci. Po velmi dlouhém procesu výběru jste se stali součástí elitního vojenského komanda se speciálními úkoly. Jak víte, válka před několika měsíci skončila. Lidé celého světa oslavují mír. Ale my jsme stále v bojové pohotovosti. Určitě si celou dobu kladete množství otázek a snažíte se najít odpovědi. Některých se vám dostalo na konci soustředění na Špicberkách, ale nyní vám mohu říci, že jste se nedozvěděli zdaleka vše……“ .

Temné dravčí oči se mírně zúžily. Mozek stvoření v reálném čase překládal každé zaznamenané slovo. Tento fascinující biologický procesor byl skutečně mocným nástrojem. Čtyři prsty ruky se rozehrály na klaviatuře jedné z mnoha palubních desek.

Loď se zřejmě dala do pomalého pohybu, neboť planeta s nádherným velkým prstencem se na pozadí obrovského displeje začala pohybovat do strany. Bytost povstala, roztáhla své plazí ruce a vydala ohlušující skřek. Jeho hlas se nesl nejen prostorem, ale i časem.

Hra byla definitivně rozehrána.