Intuice: klam nebo vnímání? Vědecké vysvětlení ákášického prožitku

Intuice, o kterých vypráví mystici, básníci, umělci, obyčejní lidé a dokonce i vědci, často překračují rozsah smyslového vnímání. V redukcionistické kultuře inspirované klasickou vědou jsou intuice odmítány jako pouhý klam – klasický empirismus tvrdí, že v mysli neexistuje nic, co nebylo nejprve v oku. Nicméně, klasický princip není přijímán všeobecně.

V historických análech je výjimečný, a dokonce i v kontextu současných kultur. V historii byly intuice zakotveny v koncepčním rámci, jehož prostřednictvím daná kultura vykládala povahu reality. V domorodých společnostech se šamani a kmenoví kouzelníci (a kouzelnice) naladili na spontánní chápání prostřednictvím důsledných rituálů a cvičení; z nich odvozovali své mystické vize. V myticky orientovaných společnostech bylo na svět pohlíženo jako na kosmickou říši duchů a v klasických kulturách lidé věřili, že je svět řízen paletou nespatřených bohů.

Abrahamská monoteistická náboženství uznávají intuice svých proroků jako sdělení fundamentálních pravd o Bohu a podstatě Jeho stvoření. Východní kultury vždy měly za to, že realita se rozpíná daleko mimo smyslovou oblast. Na druhé straně západní kultura bere jako skutečné pouze to, co lze doslova „hmatatelně“ dokázat. Protože to, co lidé vidí je omezeno jejich vírou v to, co mohou vidět, je vše, co nemůže být do vědomí dopraveno zrakem či sluchem, v moderním pohledu na svět odmítáno.

Avšak jsou intuice, které se občas vynoří ve vědomí pouhým klamem? Nebo mohou existovat intuice, které jsou stejně skutečné a fundamentální, jako smyslové vnímání? Tato otázka vyžaduje hlubší pohled na možnost, že spontánní prozíravost a chápání mohou mít fyzikální základ. V nejčerstvějších vědeckých výzkumech existují zjištění, která tuto možnost potvrzují.

Mozek jako „makroskopický kvantový systém“

Rozhodujícím nálezem je zjištění, že mozek není pouhým klasickým biochemickým systémem; v některých ohledech je to „makroskopický kvantový systém“. Určité mozkové funkce zahrnují procesy, o kterých se lidé předtím domnívali, že mohou probíhat pouze v kvantové oblasti. Příslušné funkce se týkají přijímání a vysílání informací na celulární a subcelulární úrovni: mezibuněčná komunikace zahrnuje kvantové efekty a procesy. Neurony a neuronová a subneuronová síť tvoří synchronizované oscilátory, které přijímají a vysílají informace prostřednictvím kvantové rezonance.

Tato informace se téměř okamžitě šíří organismem a nevyžaduje klasické kanály přenosu signálu. Různé formy a charakteristiky informací přenášených kvantovou rezonancí nejsou zcela pochopeny, ale jejich fyzikální základ je jasný. Je to nelokalita, proces, o kterém se Einstein nejprve vyjádřil jako o „strašidelném“, a Erwin Schrödinger jej pak nazval „provázaností“ (entanglement). Provázanost znamená, že stavy a funkce provázaných subjektů korelují mimo běžné hranice prostoru a času. Výsledkem je, že subjekty jsou vnitřně a fundamentálně koherentní (soudržné).

Takováto soudržnost je získána v kvantové oblasti: v původních stavech jsou kvanta soudržná a vzájemně provázaná. Pouze nějaká forma interakce (měření a možná i některé činnosti pozorování) způsobí jejich dekoherenci. Bylo řečeno, že makroskopické objekty jsou trvale ve stavu dekoherence, avšak některé objekty vykazují také formy kvantové koherence. Existují experimentální údaje, že stav celých atomů může být provázán a v posledních letech byla objevena kvantová koherence v živých organismech. Předěl mezi mikrosvětem kvanta a světem makroskopických objektů byl prolomen.

Teplo živých organismů – dokonce i hlístovitých druhů – nemusí nutně zničit koherenci, která je předpokladem provázanosti. Zatímco klasická kvantová teorie tvrdila, že při běžných teplotách vytváří Brownův pohyb kvanta, takzvané „qubity“, nesoudržné a tím pádem neschopné provázanosti, nedávné výzkumy (které mimo jiné provedli Kitaev, Pitkanen, Frecska a Luna) naznačují, že problém „tepelné dekoherence“ není nepřekonatelný.

Vypadá to, že existují sítě kvanta, kde jsou částice „tkané“ nebo „spletené“ takovým způsobem, který je dostatečně robustní na udržení soudržnosti při tělesné teplotě. Zatímco klasicky organizované qubity se při takovýchto teplotách stávají nesoudržnými, sítě tkaných či spletených qubitů si soudržnost zachovávají. Parsons to vyjádřil slovy: „splétání je robustní, stejně tak, jako poryv větru může zčeřit tkaničky u bot, ale nerozváže je, mohou data uchovaná na kvantovém spletenci přežít nejrůznější druhy narušování“.

Kvantová koherence v mozku a v celém organizmu není pouhou teoretickou spekulací; je zcela zásadní pro koordinaci procesů, které umožňují život. Ohromující počet fyzikálních a chemických reakcí, které se odehrávají v živém organizmu, by pravděpodobně nemohl být koordinován pouze omezeným a relativně pomalým biochemickým přenosem signálu. Pouze „provázanost“ celulárních a subcelulárních komponentů organismu může zajistit dostatečně rychlý tok multidimensionálních informací k udržení organismu v jeho fyzikálně nepravděpodobném stavu daleko od tepelné a chemické rovnováhy.

Cytoskeletální struktury

Roger Penrose (viz. obr. dole vlevo) a Stuart Hameroff  (viz. obr. dole vpravo) navrhují, že cytoskeletální struktury v mozku jsou zodpovědné za příjem, výpočet a předání multidimenzionálních informací založených na kvantové rezonanci. V celém organismu jsou cytoskeletální proteiny organizovány do sítě mikrotubulů a prvky těchto sítí jsou navzájem strukturálně spojeny pomocí proteinových článků a funkčně pomocí mezerových spojů (gap junctions, neboli nexus). Nicméně, síť mikrotubulů může být příliš hrubozrnná na to, aby mohla v mozku vyrobit kvantové efekty. „Infoplazma“, základní substrát živé hmoty, může být mikrotrabekulární mřížka, síť mikrofilamentů průměru 7-9 nanometrů.

Pravidelná mřížka mikrotubulů tvoří síť v síti neuronů a mikrotrabekulární mřížka je sítí vetknutou v síti mikrotubulů. Podle Ede Frecska je to právě tato mřížka, která je pravděpodobně strukturou zodpovědnou za kvantové efekty v mozku. Zdá se fyzikálně možné, že komponenty kvantového měřítka cytoskeletální mřížky předávají informace ze světa do mozku. Otázka je, jaké informace? Jak obecně ve světě vzniká informace?

Ákášické pole

Až do nedávné doby bylo tvrzení, že informace jsou věcně přítomné v přírodě a ne pouze v lidské sféře, považováno za metafyzické. Teď již je to jinak. Nyní se uznává, že informace je přítomna ve všech věcech; jak poznamenal John Wheeler, v některých ohledech je to nejzákladnější rys vesmíru. Experimenty určené na testování paradoxu Einsteina-Podolskeho-Rosena (EPR) naznačují, že již kvanta se chovají určitým způsobem: zdá se, že činí samostatná rozhodnutí a reagují na volby jiných kvant. Buď mají jakousi formu vědomí (teze, kterou někteří vědci zastávají), nebo jsou uloženy do komplexu informativního prostředí.

Tato druhá možnost je minimálně spekulativní předpoklad. Navrhuje, že dokonce i při neexistenci hmoty není vesmír prázdný, ani pasivní. Jak tento autor mezi jiným navrhl, vesmírný prostor není prázdný prostor (vacuum), nýbrž volný prostor (plenum). Jako projev uznání prorockého pohledu starověkého sanskrtu a hinduistické kosmologie – kde je Ákáša nejzákladnějším z pěti elementů, tím, z něhož vznikají ty další – nazývá tento autor pole, které vyplňuje vesmírný prostor „Ákášickým polem“.

Myšlenka, že prostor je aktivní a naplněný fyzicky významnými událostmi není pro sanskrt a hinduistickou kosmologii jedinečnou; má pozoruhodné předchůdce také v dějinách vědy. V devatenáctém století matematik William Clifford navrhoval, že malé části prostoru jsou obdobné jako malé kopce na povrchu, který je, průměrně vzato, plochý; geometrie krajiny pro ně neplatí. Řekl, že vlastnost prostoru být zakřivený nebo zdeformovaný, je neustále předávána z jedné části vesmíru do druhé po způsobu vlny. Ve fyzickém světě není nic jiného, než toto vlnovité kolísání.

V práci z roku 1930 nazvané „Pojetí prostoru“ Albert Einstein poznamenal: „Nyní jsme dospěli k závěru, že prostor je primární věcí a hmota pouze sekundární; můžeme říci, že prostor, ze msty kvůli svému dřívějšímu druhořadému postavení, nyní ujídá hmotu.“ O několik let později Erwin Schrödinger přeformuloval stejnou myšlenku: „To, co pozorujeme jako materiální těla a síly, není nic jiného, než tvary a variace ve struktuře prostoru.“ Ve fyzikální kosmologii je na vesmír pohlíženo jako na ustavičně kolísající moře vznikajících a mizejících virtuálních částic.

V teoriích velkého sjednocení jsou všechna pole a síly přírody vystopovány až k původu v kvantovém prázdném prostoru, základním hyperprostoru, který je často považován za sjednocené pole. Toto fundamentální pole nese také energie nulového bodu – energie, které zůstávají přítomné, když při teplotě absolutní nula konvenční formy energie mizí. Koncept komplexního sjednoceného pole, fakticky Ákášického pole, nabízí základ pro určení původů informací, které kvantové procesy přepravují do mozku. Je známo, že v důsledku svého pohybu vyrábí atomy, molekuly a všechny materiální celky (tj. struktury vytvořené masivními částicemi) elektromagnetické vlny, které vyzařují do okolního prostoru.

Prostor však není prázdný a pasivní, a je více než Maxwellovým rozšířením elektromagnetického pole. Je to centrum Ákášického pole. Vlny vysílané pohybujícími se objekty budí a modulují toto pole vytvářením vlnoploch, které se tímto polem šíří, a když se setkají, navzájem se ruší. Interferenční obrazce, které v důsledku toho vznikají, nesou ve svých uzlových bodech informaci o objektu, který vlny vytvořil. Protože Ákášické pole je bezešvé prostředí, které se rozprostírá v celém prostoru, informace vytvořená pohybujícími se objekty a nesená interferenčními obrazci se také rozprostírá po celém prostoru. Tato informace odpovídá fyzikálním vlastnostem objektů.

Proces je podobný tomu, který se vyskytuje v holografii. Hologramy vytvořené interferujícími paprsky světla uchovávají informaci o povrchu věcí a jevů, které modulují svazek světelných paprsků. Ale interferenční obrazce zodpovědné za kvantovou koherenci jsou vytvořeny vlnami v Ákášickém poli,a ne fotony v elektromagnetickém poli. Proto nejsou obvyklé, ale jsou to kvantové hologramy.

Walter Schempp ukázal, že kvantové hologramy jsou soudržné, vzájemně provázané a nesou nelokální informaci o věcech a jevech, které vytvořily základní vlny. Také ukázal, že mozkové zobrazování objektu je fázově sdružené. Schempp podpořil „holonomickou teorii mozku“ Karla Pribrama (viz. obr. vpravo) a potvrdil, že „podmínky, které umožňují kvantovou holografii, se ideálně hodí na hypotézu, že mozek funguje… pomocí kvantové holografie.“

Odpověď na otázku týkající se původu a povahy informace předávané kvantovou rezonancí do mozku může být nyní napsána. Když fáze a frekvence cerebrální mřížky odpovídá fázi a frekvenci kvantového hologramu, mozek a hologram vstupují do fázově konjugované rezonance. To umožňuje, aby byla informace uchovaná v uzlech kvantových hologramů Ákášického pole přepravena k mozkovým receptorům. Proto některé intuice, které dosáhly vědomí, nejsou pouhým klamem: jsou přenášeny fázově konjugovanou rezonancí z Ákášického pole do cytoskeletálních struktur mozku.

Ale to, které intuice mají tento fyzikální původ nelze momentálně zjistit pouhým zkoumáním příslušných mozkových procesů. Musíme se uchýlit k nepřímým důkazům, zkoumat soulad obsahu intuicí s věcmi a jevy, o kterých víme, že existují v reálném světě, prostřednictvím obyčejného smyslového vnímání. Ale můžeme s čistým svědomím potvrdit, že je zcela hodnověrné, že některé intuice mají, v dobré víře, fyzikální základ. A to samo o sobě značně přispívá k opodstatnění víry v pravdivý charakter alespoň některých našich intuicí.

Závěrečná poznámka

Ačkoli rozsáhle oznamované a často smysluplné, jsou intuice zřídkakdy předmětem trvalého vědeckého výzkumu. Klasický empirický princip hlavního proudu vědy odrazuje snahy o zkoumání tohoto jevu: je fyzikálně nepravděpodobný, ne-li kategoricky nemožný. Přesto, trvalý výzkum intuice by byl potenciálně podnětný a velmi důležitý. V pozitivním případě by ukázal, že lidský mozek a nervový systém mají přístup k informacím ve spontánním režimu.

Zatímco některé druhy prožitků vnímané jako intuice by klidně mohly být klam, může existovat také spontánní pochopení, pro které můžeme najít přijatelné vědecké vysvětlení. To by podpořilo často vyjadřované přesvědčení, že lidské bytosti - a v hlubším slova smyslu všechny živé věci - jsou navzájem spojeny a spojeny s přírodou způsoby, které jsou křehčí než ty, které stimulují smysly.

To by na oplátku posílilo a opodstatnilo empatii a solidaritu mezi lidmi a užší smysl pro vztah k přírodě - životně důležité vlastnosti v naší kritické době, kdy čelíme problémům, jež můžeme vyřešit pouze vzájemnou spoluprací a harmonií s naším životním prostředím.

-------------------------------------------------------------------------------------