PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (6)

Jako ohnivý šíp v odvěkém spojení jsme vystřelili ke hvězdám. A tak jak jsme letěli mezi hvězdami, roztáhl jsem ruce a smál se. Smál se tím krásným, upřímně šťastným a bezstarostným dětským smíchem.

Pomalu jsem se pohyboval směrem k „Tvůrcům“. Nemaje absolutně ponětí o čase nacházel jsem se v peřejích tisíců a tisíců nepopsatelně nádherných pocitů, které jsem ve svém dosavadním krátkém životě dítěte nezažil. Jejich oči mne doslova fascinovaly.

S neuvěřitelně magickou přitažlivostí jsem vnímal každičký jejich detail. Ani jsem netušil, že se právě v této chvíli mezi mou srdeční čakrou a jejich energetických centrem uprostřed hrudníku vytvořil jemný světelný energetický most. V jedné chvíli se mi stalo, jako kdybych se spojil v rezonující nekonečně milující Lásku Vesmíru.

Mé vědomí, má dětská osobnost neměla kapacitu na to, aby mi dokázala prostřednictvím mých lidských smyslů interpretovat vše, co mnou prostupovalo. Ve vzdálenosti asi jeden metr od nich jsem se zastavil a jemně se kolébaje několik decimetrů nad světelným chodníkem pod mýma nohama, cítil jsem tlukot svého srdce, cítil jsem jemné chvění, které prostupovalo mou aurou.

A právě nyní jsem poprvé spatřil nad hlavou Tvůrců jemně opalizující zlaté světlo. Ještě mi blesklo hlavou, že tato záře je velmi podobná tomu, co jsem viděl na obrazech světců v kostele, kam jsem s babičkou občas chodíval. V následujícím okamžiku se ten, který stál na metr přede mnou vlevo, začal ke mně pomalu naklánět.

Byl to muž. Jeho velké špičaté uši částečně prostupující bílými vlasy jakoby se mírně pohnuly. Jeho křídla se mírně roztáhla do stran a bílý jednorožčí roh se pohnul společně s jeho hlavou. Právě teď v tomto okamžiku by se mne snad krve nedořezal. Jeho horní část těla se počala milimetr po milimetru ke mě naklánět.

Neuvěřitelně pomalu, ale vytrvale. Nyní byla mezi mým a jeho obličejem vzdálenost asi 40 centimetrů. Ve chvíli, kdy má vnitřní vrstva aury prostoupila aurou Tvůrce s jemným praskotem, se začaly rozsvěcovat stovky a stovky stříbřitých jiskřiček, aby v následující vteřině opět pohasly a na jejich místech se objevily nové a nové.

Má aura se doslova rozzářila sršící aureolou malých světýlek. A obličej Tvůrce se dále pomalu milimetr po milimetru přibližoval k tomu mému.

Třicet centimetrů…..

Nevím, zda nyní cítíte alespoň v zlomku toho, co jsem vnímal já, ale věřím, že když se dostatečně spojíte s energií těchto slov, budete sami schopni prostoupit tam, kde jsem byl já.

Hleděly na mne obrovské modré oči se zlatými studánkami uprostřed a to vše lemovalo husté bílé obočí. Koutkem očí jsem zpozoroval, jak bílý roh pouze o několik milimetrů míjí mé dětské čelo.

A vůně, ano. Už jsem necítil pouze onu tajemnou vůni vzdáleně připomínající kadidlo. Nyní jsem vnímal vůně, které ani při té největší snaze nejsem schopen popsat.

Nazval jsem si je sám pro sebe „kosmickými vůněmi“. Je zvláštní, že od tohoto mého dětského prožitku jsem schopen, kdykoliv na ně pomyslím, je vyvolat do reality svého života a provonět jimi své bezprostřední okolí. Tyto vůně se pak skutečně staly mým celoživotním průvodcem.

Dvacet centimetrů…..

Na dvacet centimetrů ke mně nyní přiblížil Tvůrce svůj obličej. Jeho velká sněhově bílá křídla mne z obou dvou stran obstoupila. Bylo v tom cosi, co připomínalo pohyb labutí. Vnímal jsem, jak se chřípí nosu Bytosti přede mnou jemně rozevírá.

Začal jsem se koupat v oceánu extatického štěstí. A teď se začaly zvedat jeho ruce. Bílá pokožka kontrastovala s narůžovělou barvou nehtů. Začal jsem cítit, jak z prstů Tvůrce začíná proudit neznámá energie.

Rozdělila se do sedmi pramenů a každý z nich prostoupil do jedné z mých sedmi čaker. Právě v této chvíli se mi dostalo poučení o existenci sedmi základních Principů Života Vesmíru.

V této chvíli to byly skutečně mé první hluboké informace, prožitky a zkušenosti tohoto typu, jež jsem v tomto životě obdržel. O těchto Sedmi Principech Života Vesmíru vám budu podrobně vyprávět někdy později. Tedy pokud o to budete stát.

Deset centimetrů……

Bytost se jemně, ale tak neskutečně jemně dotkla pokožky mých tváří. Bože! Myslel jsem, že právě teď omdlím. A začala mne hladit. Pomalým pohybem přejížděla svými prsty po mé tváři. S každou vteřinou jsem cítil, jak do mého těla vstupují obrovská kvanta energie.

Započal proces odosobnění. Viděl jsem se, cítil jsem se a prostupoval sám sebou „jen“ ve formě čistého Bytí. Bytí všude přítomného, Bytí nesmrtelného, Bytí veskrze milujícího. Každou buňkou Světla mé Duše prostupovaly aeony času mé Kosmické existence.

Zároveň jsem věděl, že toto platí pro každou lidskou Bytost nevyjímaje. Ale proces odosobnění pokračoval. Již jsem se necítil být spojen pouze s Matkou Zemí. Začínal jsem jakoby odplouvat někam dál do Vesmíru.

Pět centimetrů……

Naše tváře jako dvě zrcadla těsně vedle sebe. Svazky zářících barevně fosforeskujících pramínků energie přeskakovaly mezi našima očima. Přede mnou se objevila oslnivě zářící velká zlatá koule. Byla plná života, pulsovala. Uvnitř jejího plazmatického těla jsem viděl miliardy zvláštních a doslova exotických Bytostí.

Žádná z nich se ani na okamžik nezastavila. Mým vědomím prostoupilo hluboké pochopení odvěkého mystického svazku, který existoval mezi Matkou Zemi a touto ohnivou vášnivě milující Bytostí, kterou ve své dětinské lidskosti nazýváme Sluncem. A v této chvíli mi bylo dáno pochopit a přijmout odvěké tajemství nebeského ohnivého kotouče.
Díky tomu jsem se opět o další krůček přiblížil k pochopení kosmického tajemství lidské Bytosti. Vroucně milující plameny Slunce se dotýkaly mé Duše a od té doby se staly věčně planoucí pochodní osvětlující mou cestu ke Hvězdám.

Mezitím jakoby na vteřinu, jsem se vrátil zpět. Bílé řasy Tvůrce se dotýkaly řas mých oči. Již chyběl jen jeden či dva centimetry aby se čela nás obou v místě Třetího oka spojila. Věděl jsem, že to co nyní přijde, prostě musí přijít. Zavřel jsem oči, zhluboka jsem se nadechl a zadržel dech......

Dotyk!!!

Jako blesk jasně bílé světlo vzplálo v mém organickém, psychickém i mentálním těle. Křídla mne objala a já, malá Lidská Dušička, vstoupila do Srdce svého Otce.

Jako ohnivý šíp v odvěkém spojení jsme ve společném obejtí vystřelili ke hvězdám. A tak jak jsme letěli mezi hvězdami, roztáhl jsem ruce a smál se. Smál se tím krásným, upřímně šťastným a bezstarostným dětským smíchem.