Barevně označované revoluce a kořeny třetí světové války (2)

Ukrajina

V roce 2004 prožila Ukrajina svou „Oranžovou revoluci“, ve které se opoziční a prozápadní vůdce Viktor Juščenko stal prezidentem, když porazil Viktora Janukoviče. Jak v roce 2004 uvedl deník Guardian, po sporných volbách (stejně jako v každé jiné „barevné revoluci“) „demokratické gerily ukrajinského mládežnického hnutí Pora si již připisovala slavné vítězství – bez ohledu na výsledek nebezpečné remízy v Kyjevě“, avšak „kampaň je americkým dílem, sofistikovaným a mistrně pojatým cvičením v západním nálepkování a hromadném marketingu, které byly použity ve čtyřech zemích během čtyř let, za účelem pokusit se zachránit zmanipulované volby a svrhnout nelibé režimy.“

Autor Ian Traynor vysvětlil, že: „Taková kampaň, financovaná a organizovaná vládou Spojených států, která rozmísťovala americké poradenské služby, sčitatele hlasů a diplomaty, dvěma velkými americkými stranami a americkými nevládními organizacemi, byla poprvé v Evropě použita v Bělehradu v roce 2000 k poražení Slobodana Miloševiće ve volbách.“ Dále uvedl: „Národní demokratický institut (NDI) demokratické strany, Mezinárodní republikánský institut (IRI) republikánů, ministerstvo zahraničí Spojených států a Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID) jsou hlavními agenturami zapletenými do těchto kampaní prostých lidí, stejně jako nevládní organizace Freedom House“ a ten samý miliardářský finančník zapletený do gruzínské růžové revoluce. Při zavádění strategie na změnu režimu „je třeba, aby se obvykle rozpolcená opozice sjednotila za jediným kandidátem, jestliže zde má být nějaká šance na svržení režimu. Tento vůdce je vybrán na pragmatickém a věcném základě, i když je on či ona protiamerického zaměření.“

Traynor pokračuje:

Agentury Freedom House a NDI demokratů pomáhaly na Ukrajině financovat a zorganizovat „největší občanskou regionální monitorovací kampaň“, do níž bylo zapojeno více než 1000 pozorovatelů. Také organizovaly volební průzkumy. V sobotu v noci dávaly tyto průzkumy jedenáctibodový náskok Juščenkovi a stanovily agendu pro mnohé z toho, co následovalo.

Volební průzkumy jsou považovány za klíčové, protože přebírají iniciativu v propagandistické bitvě s režimem, vždy se objevují jako první, je jim věnována velká pozornost médií a přenáší břímě odezvy na vládní orgány.

Konečná fáze amerického modelu se týká toho, jak reagovat, když se úřadující prezident pokouší ukrást prohrané volby.

[…] V Bělehradu, Tbilisi a nyní v Kyjevě, kde se vládní orgány nejprve pokusily zůstat u moci, byla rada zůstat v klidu, avšak odhodlaní, a organizovat masové projevy občanské neposlušnosti, které musí zůstat mírové, ale při kterých se riskuje vyprovokování režimu k jejich násilnému potlačení.

Jak vysvětloval článek Jonathana Steela v deníku Guardian, opoziční vůdce Viktor Juščenko, který zpochybnil výsledky voleb, „působil jako premiér ve vládě odstupujícího prezidenta Leonida Kučmy, a někteří z jeho podporovatelů jsou také napojeni na brutální průmyslové klany, které manipulují ukrajinskou postsovětskou privatizací.“ Dále vysvětlil, že volební machinace jsou většinou irelevantní, protože „se zdá, že rozhodnutí protestovat závisí hlavně na reálpolitice a na tom, zda jsou vyzyvatelé či úřadující funkcionář považováni za více ‚prozápadní’ či ‚pro-tržní’.“ Jinými slovy, ti, kdo podporují neoliberální ekonomickou agendu, budou mít podporu Spojených států a NATO, protože neoliberalismus je jejich mezinárodním ekonomickým pořádkem a prosazuje v regionu jejich zájmy.

Navíc, „na Ukrajině byl Juščenko schválen západem a do skupin, které ho podporovaly, od mládežnické organizace Pora po různé opoziční internetové stránky, proudily záplavy peněz. Americké a jiné západní ambasády provokativně zaplatily za volební průzkumy.“ Toto je symbolické pro strategickou důležitost, kterou má Ukrajina pro Spojené státy, „které odmítají zanechat politiku studené války spočívající v obklíčení Ruska a snaží se strhnout každou republiku bývalého Sovětského svazu na svou stranu.“

Jeden reportér listu Guardian poukázal na pokrytectví západní publicistiky: „Dva miliony protiválečných demonstrantů mohou proudit ulicemi Londýna a jsou politicky ignorováni, ale pár tisíc v centru Kyjeva je prohlášeno za ‚lid’, zatímco ukrajinská policie, soudy a vládní instituce jsou sraženy jako nástroje tyranie.“ Bylo také vysvětleno, že „v Kyjevě probíhaly ohromné nepokoje na podporu premiéra Viktora Janukoviče, avšak na televizních obrazovkách je neuvidíte: pokud by byla připuštěna jejich existence, byli by Janukovičovi příznivci osočeni z toho, že tam byli ‚svezeni’. Demonstrace na podporu Viktora Juščenka mají laserová světla, plazmové obrazovky, sofistikovaný systém ozvučení, rockové koncerty, stany a obrovská množství oranžového oblečení; a přesto se zvesela klameme, že jsou spontánní.“

V roce 2004 uvedla tisková agentura Associated Press, že: „Bushova administrativa utratila za poslední dva roky více než 65 miliónů dolarů na pomoc politickým organizacím na Ukrajině, na zaplacení toho, aby se opoziční vůdce Viktor Juščenko mohl setkat s americkými představiteli a na financování volebního průzkumu, který ukazuje, že Juščenko ve sporných volbách konaných minulý měsíc vyhrál.“ Tisková agentura uvedla, že peníze „byly poskytovány prostřednictvím různých organizací, jako například Nadace Eurasie, nebo prostřednictvím skupin spolupracujících s republikány i demokraty, které organizovaly instruktážní kurzy k nastávajícím volbám, diskusní fóra zaměřená na lidská práva nebo nezávislé zpravodajství.“ Nicméně i vládní úředníci „přiznávají, že část peněz pomohla vyškolit skupiny a jednotlivce, které jsou v opozici proti Ruskem podporovanému kandidátovi.“

Zpráva uvedla, že některé čelní mezinárodní nadace financovaly volební průzkumy, které byly podle úřadujícího lídra „zkreslené“. Mezi tyto nadace patřily: „Národní nadace pro demokracii, která dostává peníze přímo z Kongresu; Nadace Eurasie, která dostává peníze od ministerstva zahraničí a Renaissance Foundation“, která dostává peníze od stejného miliardářského finančníka i amerického ministerstva zahraničí. To, že je zaangažováno ministerstvo zahraničních věcí, napovídá, že je toto financování celkem přímo součástí zahraniční strategie Spojených států. „Mezi jinými zapojenými státy byla Velká Británie, Nizozemí, Švýcarsko, Kanada, Norsko, Švédsko a Dánsko.“ Do financování jistých skupin a aktivit na Ukrajině byl také zapojen Mezinárodní republikánský institut a Národní demokratický institut, kterému v té době předsedala bývalá ministryně zahraničních věcí Madeline Albright.

Mark Almond pro list Guardian v roce 2004 psal o příchodu „vlády lidu“ a popisoval jej v souvislosti se situací, která se tehdy odehrávala na Ukrajině, a napsal: „Politický převrat na Ukrajině je prezentován jako bitva mezi lidmi a mocenskými strukturami éry Sovětského svazu. Role západních agentur z doby studené války je tabu. Strčte nos do financování okázalého karnevalu v Kyjevě, a hněvivé výkřiky vám ukážou, že jste se dotkli citlivého bodu Nového světového pořádku.“

Dále Almond podrobně rozvádí:

V 80. letech, při propagandě sametových revolucí roku 1989, spolupracovala malá armáda dobrovolníků – a řekněme si to otevřeně, špiónů – na podpoře toho, co se stalo vládou lidu. Bujela síť vzájemně propojených nadací a charit, aby organizovala logistiku převodu miliónů dolarů disidentům. Drtivá většina peněz pocházela ze států NATO a jejich skrytých spojenců, jako je napříkad „neutrální“ Švédsko.

[…] Pozůstatek vlády lidu je šokovou terapií. Každému davu prodávají západem financovaná „nezávislá“ média multimediální vizi evropsko-atlantské prosperity, aby je dostaly do ulic. V úspěšných státech s vládou lidu se nikdo nezaobírá masovou nezaměstnaností, rozbujelým nelegálním prodejem a nákupem akcií společností, růstem organizovaného zločinu, prostitucí a stoupající úmrtností.

Almond to podal delikátně: „Vláda lidu je, jak se ukazuje, spíš o rušení věcí, než o vytváření otevřené společnosti. Zavírá továrny, ale což je horší, mysl. Její obhájci požadují volný trh ve všem – kromě názoru. Současná ideologie zastánců Nového světového pořádku, z nichž mnozí jsou přeběhlí komunisté, je trh-leninismus – tato kombinace dogmatického ekonomického modelu a machiavelistických metod, jak uchopit páky moci.“

Jak pro list Globe and Mail napsal Mark MacKinnon, také Kanada podporovala snahy studentské aktivistické skupiny Pora na Ukrajině, poskytla financování hnutí „lidové demokracie“. Jak poznamenal MacKinnon: „Bushova administrativa byla obzvláště chtivá vidět v roli prezidenta prozápadní figurku, aby si zajistila kontrolu nad klíčovým ropovodem vedoucím z Oděsy u Černého moře do města Brody na polské hranici.“ Avšak „odstupující prezident Leonid Kučma nedávno změnil tok, takže ropovod přepravuje ruskou ropu na jih místo toho, aby pomáhal americkým producentům v oblasti Kaspického moře přepravovat jejich produkt do Evropy.“ Podle MacKinnonovy analýzy pocházely první finance z Kanady, i když tuto částku nakonec daleko převýšily Spojené státy.

Andrew Robinson, tehdejší kanadský velvyslanec na Ukrajině, v roce 2004 „začal organizovat tajná každoměsíční jednání západních velvyslanců, a předsedal tomu, co nazýval ‚koordinační setkání dárců’ z 28 zemí, které měly zájem na Juščenkově úspěchu. Nakonec jednal jako mluvčí této skupiny a stal se prominentním kritikem tvrdé mediální kontroly Kučmovy vlády.“ Kanada dále investovala do kontroverzního volebního výzkumu prováděného v den voleb ukrajinskou společností Razumkov a dalšími skupinami, jehož výsledky byly v rozporu s oficiálními výsledky, které ukazovaly, že vyhrál Janukovič.“ Jakmile byla nastolena nová prozápadní vláda, byl „oznámen její záměr změnit tok ropovodu Oděsa-Brody.“

A opět byl následován příklad Gruzie, kde bylo několik zájmů Spojených států a NATO uspokojeno úspěchem „barevné revoluce“; zároveň bylo zabráněno expanzi Ruska a rozšiřování jeho vlivu v regionu a došlo k navýšení kontroly Spojených států a NATO nad důležitými zdroji a přepravními koridory.

Daniel Wolf pro list Guardian napsal: „Většině lidí, kteří se sešli na kyjevském Náměstí nezávislosti, připadala demonstrace spontánní. Měli všechny důvody k tomu zastavit vládního kandidáta, Viktora Juščenka, aby se neujal moci a chopili se příležitosti, která jim byla nabídnuta. Ale když jste loni v prosinci procházeli táborem, bylo těžké ignorovat důkazy pečlivých příprav – vývařovny s polévkou a stany pro demonstranty, hladkost koncertu, profesionalita televizního zpravodajství, množení až příliš oranžového loga, kamkoliv jste se podívali.“ A pokračoval: „Události na náměstí byly výsledkem pečlivého tajného plánování nejbližšího Juščenkova okruhu v průběhu několika let. Pravdivý příběh oranžové revoluce je daleko zajímavější než veřejností přijatá bajka.“

Roman Bessmertnyj, vedoucí Juščenkovi kampaně, zorganizoval dva roky před volbami 2004 „účast až 150000 lidí ve školicích kurzech, seminářích a praktické výuce vedené právními a mediálními specialisty. Někteří účastníci těchto kurzů byli členy volebních komisí na místní, regionální i národní úrovni; jiní byli volebními pozorovateli, kteří nebyli učeni pouze, na co si mají dávat pozor, ale byly jim také poskytnuty videokamery, aby to nahráli. Bylo distribuováno více než 10000 kamer s cílem zaznamenávat dění v každé třetí volební místnosti.“ Nakonec to byla spletitě promyšlená mediální kampaň, zorganizovaná prostřednictvím mohutného financování. Sporadická představa o „vládě lidu“ se stěží týkala „mírumilovného puče“ prezentovaného v západních médiích.

Tulipánová revoluce v Kyrgyzstánu

V roce 2005 proběhla v Kyrgyzstánu „Tulipánová revoluce“, ve které byl prostřednictvím další „lidové revoluce“ nahrazen úřadující funkcionář prozápadním kandidátem. Jak uvedl v březnu 2005, krátce před březnovými volbami, deník New York Times, „opoziční noviny zveřejnily fotografie přepychového domu, který pro sebe staví vysoce nepopulární prezident Askar Akajev, což pomohlo rozpoutat rozsáhlé násilí a lidové vzpoury.“ Nicméně tyto „noviny dostávaly granty vlády Spojených států a byly tištěny v tiskárně financované americkou vládou a provozované Freedom House, americkou organizací, která sama sebe popisuje jako ‚jasný hlas pro demokracii a svobodu na celém světě’.“

Navíc dalšími státy, které „pomáhaly financovat programy na rozvoj demokracie a občanské společnosti“ v Kyrgyzstánu, byli Velká Británie, Nizozemí a Norsko. Tyto země společně „hrály klíčovou roli v přípravách půdy pro lidové povstání, které dosadilo opoziční politiky k moci.“ Peníze proudily hlavně ze Spojených států, především z Národní nadace pro demokracii (NED), a také prostřednictvím „tiskárny Freedom House či rozhlasového vysílání prodemokratického Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda v kyrgyzštině.“ Národní demokratický institut také hrál hlavní roli ve financování, o kterém jeden z hlavních příjemců jejich finanční pomoci řekl: „Bylo by absolutně nemožné, aby se to stalo bez této pomoci.“

The Times dále psaly:

„Americké peníze pomáhají financovat občanská střediska po celé zemi, kde se mohou občané setkávat s aktivisty, absolvovat školení, číst nezávislý tisk a dokonce sledovat CNN, nebo v některých centrech i používat internet. Samotný Národní demokratický institut působí ve 20 střediscích, které poskytují souhrn zpráv v ruštině, kyrgyzštině a uzbečtině.

Spojené státy sponzorují Americkou univerzitu v Kyrgyzstánu, jejíž misí je zčásti také podporovat rozvoj občanské společnosti, a hradí výměnné programy, které vysílají studenty a vůdce nevládních organizací do Spojených států. Jedním z takovýchto lidí byl nový premiér Kyrgyzstánu, Kurmanbek Bakijev.

Všechny tyto peníze a lidské zdroje poskytly v posledních letech slučující se kyrgyzské opozici finanční prostředky a morální podporu i infrastrukturu, která umožnila sdělování jejích idejí kyrgyzskému lidu.“

Co se týče „lidí, kteří neuměli číst ruštinu, nebo neměli přístup k tisku, tak ti poslouchali shrnutí novinových článků na Rádiu Azattyk, které vysílalo v kyrgyzštině a bylo místní odnoží Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda, financovanou vládou Spojených států.“ Další „nezávislá“ média byla placena jako pozornost ministerstva zahraničí Spojených států.

Jak odhalil před volbami magazín Wall Street Journal, dostávaly opoziční skupiny, nevládní organizace a „nezávislá“ média v Kyrgyzstánu, finanční pomoc od Freedom House ve Spojených státech, stejně jako od Americké agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID). Wall Street Journal napsal: „Aby zabránily vyprovokování Ruska a porušení diplomatických norem, nemohou Spojené státy podporovat opoziční strany přímo. Ale financují internetové stránky významných nevládních organizací, jejichž podpora svobody tisku, dodržování práva a spravedlivých voleb, je téměř nevyhnutelně staví proti zakořeněným zájmům starého autokratického režimu.“

Jak Journal dále uvedl, Kyrgyzstán „zaujímá strategickou polohu. Spojené státy i Rusko zde mají své vojenské základny. Pět miliónů obyvatel země, převážně Muslimů, je vtlačeno do bouřlivého sousedství Kazachstánu s bohatými zdroji ropy, jehož režim toleruje pouze malou politickou opozici, diktátorského Uzbekistánu, který rázně zakročil proti skupinám zahraniční pomoci a chudičkého Tádžikistánu.“

V zemi dostává hlavní opoziční nevládní organizace, Koalice pro demokracii a občanská práva, finanční prostředky „od Národního demokratického institutu pro mezinárodní záležitosti, neziskové organizace se sídlem ve Washingtonu, financované americkou vládou, a od USAID.“ Dalšími organizacemi, které jsou zapleteny, buď prostřednictvím financování, nebo ideologicko-technické podpory (viz propaganda), jsou Národní nadace pro demokracii (NED), Institut Alberta Einsteina, Freedom House a ministerstvo zahraničí Spojených států.

Prezident Kyrgyzstánu, Askar Akajev, poznamenal, že v jeho zemi získává moc „třetí síla“. Tento termín si vypůjčil od jedné z nejprominentnějších amerických intelektuálních skupin, kdy „třetí síla“ je:

„… což podrobně popisuje, jak nevládní organizace podporované západem mohou kdekoliv na světě propagovat změnu režimu a politiky. Vzorcové opakování třetí revoluce „vlády lidu“ v bývalém Sovětském svazu v průběhu doby něco málo přes jeden rok – po podobných událostech v Gruzii v listopadu 2003 a na Ukrajině o loňských Vánocích – znamená, že postsovětský prostor nyní připomíná střední Ameriku 70. a 80. let, kdy série pučů podporovaných Spojenými státy, upevnila kontrolu této země nad západní polokoulí.“

Jak napsal list Guardian:

„Za vlády George Bushe provozovalo svou činnost ve východní Evropě mnoho stejných vládních agentů, jako v Latinské Americe, především pak Michael Kozak, bývalý americký velvyslanec v Bělorusku, který se na těchto stránkách v roce 2001 vychvaloval, že v Bělorusku dělal přesně to samé, jako v Nikaragui: ‚podporoval demokracii’.“

Dále pak píše:

„Případ Freedom House je obzvlášť poutavý. Freedom House, jemuž předsedá bývalý ředitel CIA James Woolsey, byl hlavním sponzorem oranžové revoluce na Ukrajině. V Biškeku zařídil v listopadu 2003 tiskárnu, která tiskne 60 opozičních novin. Ačkoliv jsou popisovány jako „nezávislý“ tisk, instituci, která je oficiálně vlastní, předsedá válkychtivý republikánský senátor John McCain, zatímco bývalý poradce pro národní bezpečnost Anthony Lake sedí v její radě. Spojené státy také podporují opoziční rozhlas a televizi.“

Takže v středoasijských republikách bývalého Sovětského svazu byla opět použita stejná receptura. Tato americká zahraničně politická strategie propagace „měkké revoluce“ je řízena sítí amerických a mezinárodních nevládních organizací a intelektuálních skupin. Podporuje zájmy NATO, a především Spojených států, v regionu.

Závěr

Měkké, či „barevné revoluce“ jsou klíčovým úskokem v Novém světovém pořádku; pomocí obelhávání a manipulace podporují hlavní strategii izolovat Rusko a kontrolovat klíčové zdroje. Je důležité porozumět této strategii k pochopení podstaty Nového světového pořádku, zejména když přijde na to, určit, kdy se tato strategie opakuje; a to specificky vzhledem k íránským volbám roku 2009.

První část této eseje naznačila imperiální strategii USA a NATO pro zavedení Nového světového pořádku po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Prvotním cílem bylo soustředit se na obklíčení Ruska a Číny, a zabránit vzestupu nové velmoci. Spojené státy měli jednat jako imperiální hegemon, sloužící mezinárodním finančním zájmům při prosazování Nového světového pořádku. Druhá část naznačila americkou imperiální strategii používáním „barevných revolucí“ za účelem prosazení svých zájmů ve Střední Asii a východní Evropě, a to v souladu s celkovou politikou zabránit nárůstu vlivu Ruska a Číny a zabránit jejich přístupu ke klíčovým přírodním zdrojům, jak bylo nastíněno v první části.

Třetí a závěrečná část této eseje analyzuje podstatu imperiální strategie k vybudování Nového světového pořádku a zaměřuje se na rostoucí konflikty v Afghánistánu, Pákistánu, Íránu, Latinské Americe, východní Evropě a Africe; a na potenciál, které tyto konflikty mají pro nastartování nové války s Čínou a Ruskem. Zejména se zaměřuje na posledních několik let a zdůrazňuje rostoucí charakter konfliktu a války v Novém světovém pořádku. Třetí část se dívá na potenciál „nové světové války pro Nový světový pořádek“.