Akta "Horizont Událostí": Pravdivý příběh jedné civilizace (5)

„Vstávej!!!! Slyšíš, vstávej!!!“, kdosi se mnou lomcoval. Jen s námahou jsem se vracel zpět do bdělého stavu. Mžoural jsem očima kolem sebe a nechápavě se rozhlížel.

Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval kde vlastně jsem.

Kodrcání pěchotního vozidla a černočerná tma mi jasně daly najevo, že jsem na hony vzdálen jakékoliv civilizaci. Podíval jsem se na hodinky. Bylo čtvrt na čtyři ráno. Fredy, řidič naší posádky, civěl před sebe do nekonečných antarktických plání.

„Prosím tě, co hulákáš“, obořil jsem se na něho poměrně nakvašeným tónem. A zapálil si cigaretu.

„Děje se něco? Co tě pořád čerti berou“, zamumlal jsem. Neměl jsem náladu. Ty hodiny jizdy, houpání a kodrcání mi zcela odfoukly jakoukoliv pozitivní myšlenku.

Fredy na mne koukal, jako kdybych spadl z višně. Chvíli mlčel, a jeho obličej byl nějaký bledý, ale možná se mi to v šeru kabiny jen zdálo. Pomyslel jsem si, že on je chudák za tím volantem na tom podstatně hůř.

„Dáš si taky“, nabídl jsem mu už smířlivějším tónem cigaretu. Mlčky po ní chňapl a připálil si. Chvíli byl zticha, ale ne nadlouho.

„Ty, už ses pořádně podíval ven“? Ukázal rukou k čelnímu sklu vozidla.

„A co jako?“ Stále jsem nechápal, o co mu jde.

„Buď tak hodný a udělej to. Stáhni si okno a podívej se“.

Teprve nyní jsem si uvědomil, že něco není skutečně v pořádku. Spatřil jsem, jak stěrače na čelním skle stahují potůčky vody. Chvatně jsem stáhl sklo a naklonil se z okna.

V té samé chvíli se mi hlava dostala pod gigantickou sprchu vody, která padala z nebe a nevybíravým způsobem mi tekla za límec vojenské bundy. Zapadl jsem zase zpátky do kabiny. Můj pohled se střetl s hodně vyděšeným obličejem Freda. Snažil jsem se zachovat klid, ale moc se mi to nedařilo.

„Existuje na toto nějaké vysvětlení?"  Řekl jsem nahlas, ale jakoby jakoby sám pro sebe.

„To si piš, že ne,“ opáčil řidič. Před hodinou se to najednou venku všude kolem začalo velmi rychle měnit. Před dvěma hodinami bylo venku přes třicet. A víš kolik je tam teď?“

„Kolik?“ Neudržel jsem svou zvědavost.

„Plus pět kamaráde!!".  Vychutnal si svůj triumf můj řidič.

Právě jsem se snažil rozjímat nad novými překvapujícími skutečnostmi. Venku byla ohromná vichřice. To bylo logické, pokud jsme se nacházeli v pásmu, kde na sebe narážel teplý a studený vzduch. V meteorologii jsem se moc nevyznal, měl jsem jen základy, které jsem získal během vojenského výcviku, ale i tak mi bylo jasné, že situace ve které jsme se nacházeli, byla dostatečně nenormální.

V tu chvíli se v kabině ozvala vysílačka a v ní hlas velitele naší operační skupiny. Celý náš oddíl byl rozdělen do celkem devíti operačních jednotek a každá z nich měla svého velitele a ten zase odpovídal za funkčnost a připravenost i výsledky své jednotky anglickému generálu McAspenovi.

Ten měl čtyři zástupce. Rusa plukovníka Jurije Avrigova, francouze - podplukovníka Jacquese Diemona, nora – známého polárního výzkumníka, plukovníka Ermiho Aestenbergera a holanďana – majora Bastena von Zyijk. A my jsme spadali právě pod Holanďana. Docela sympatický chlapík.

Odhadoval jsem mu tak na padesátku. Se svým plnovousem a neodmyslitelnou fajfkou mi spíše připomínal nějakého „mořského vlka“. V duchu jsem se této představě usmál. Šly s ním fantastické reference. Během II. světové války se jako velitel speciální průzkumné jednotky několikrát proslavil svými famózními zásahy přímo uprostřed III. Říše.

Mimo vojenské akademie prý vystudoval ještě dvě vysoké školy. Proslýchalo se, že astrofyziku a historii. Ty obory mi tedy nikdy nic moc neříkaly, ale přesto mi nějak nešly dohromady. Von Zyijk však byl bezesporu nesmírně zajímavým člověkem a doufal jsem, že se s ním během této záhadné mise budu moci seznámit více.

Poprvé jsme se samozřejmě setkali během výcviku na Špicberkách, který předcházel našemu výsadku tady v Antarktidě a již tam jsem zjistil, že byl i velmi dobrý psycholog a upřímný a čestný člověk.

Zvláštní kategorii tvořili „sovy“. Napočítal jsem jich celkem osm, a jednak mi vůbec nebyla jasná jejich role v této zpropadené misi (s úlohou jakýchsi poradců jsem se prostě nedokázal smířit) a za druhé, nikdo pořádně netušil, komu jsou velitelsky podřízeni.

Nakonec jsme se s kamarády shodli na tom, že snad opravdu budou podléhat pouze přímým rozkazům gen. McAspena. Což samo o sobě bylo také divné. V této chvíli jsem ještě netušil, že mnohé se vyjasní již za necelou půlhodinu.

„Veliteli pěchotního vozidla číslo šest hlaste se“, řvala vysílačka. Rychle jsem po ní chňapl a odpověděl: „Velitel šestého pěchotního vozidla poručík John Collins na příjmu!!“

„Sakra chlape co tam děláte! Proč se neozýváte. Spíte nebo co!“ Péroval mě velitel. Fred se na mne za volantem šibalsky šklebil.

„Jistěže ne pane!!“ Lhal jsem.

„Velitel pěchotního vozidla číslo sedm…..“, pokračoval velitel.

Ve chvíli, kdy se přihlásili velitelé všech pěchotních vozidel a poté další specialisté včetně „oddílu sov“ či jak je nazvat, se náš velitel na chvíli odmlčel, jako kdyby chtěl nabrat dech a pak pokračoval.

„Jak jste všichni jistě zjistili, před nějakou dobou se prudce změnilo klima. Chci vám říci, že velitelský štáb byl o této změně předem informován. O této skutečnosti jsme věděli. Chlapci je nutné, abyste se pro úspěch naší mise dozvěděli další důležité informace.

Víme, že máte tisíce otázek. Víme také o tom, že jste po mnoha hodinovém přesunu unaveni. Ale zároveň víme, že naše mise musí skončit úspěchem. Jiná varianta událostí nepřichází v úvahu. Byl jsem velitelem naší vojenské mise gen. Aspenem pověřen, abych se ujal velitelských a organizačních pravomocí pro následující dva dny.

V těchto 48 hodinách budeme tábořit na úpatí horského masivu, který je protkán doposud neprozkoumaným tunelovým systémem. Víme, že tento přírodní podzemní labyrint existuje, ale to je vše. Za deset minut dorazíme do cíle. Pak obnovím spojení."

Teprve nyní jsem zjistil, že vojáci co spali v zadní části vozidla, byli již také na nohou. Ve vzduchu bylo zcela hmatatelně cítit napětí a očekávání událostí příštích. Za jedenáct minut jsme vjeli do závětří a to díky masivu, který měl srpkovitý tvar a vytvářel malou „lagunu", kde byl vítr alespoň trochu snesitelný.

Těšil jsem se na následující hodiny a to ze dvou prostých důvodů. Především jsem tak nějak vnitřně cítil, že se dozvím něco dalšího kolem toho tyátru zde, že se dozvím nějaké další konkrétní informace, po kterých jsem tak prahnul. A podle toho jak jsem se díval kolem sebe, nebyl jsem zdaleka sám. A ten druhý důvod byl jasný. Konečně si pořádně odpočineme.

-pokračování-