PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (4)

"A pak tam kdesi mezi hvězdami, objevil se chodník Světla pod mými nohami…..".

Když jsem se takto prostřednictvím kamene „Mudrce“ dostatečně ukotvil a spojil se s příslušným místem (vše jsem tenkrát dělal jaksi automaticky, neměl jsem ty znalosti, které mám dnes a přitom vše připadalo zcela přirozené). S odstupem více jak třiceti let je mé vědomí skrze mé vzpomínky na tyto prožitky prozářeno úžasem. Ale tenkrát…..

Takže když jsem se uzemnil, vybral jsem si jeden ze stromů, které se nacházely na tomto mém oblíbeném místě v lese. Rostly tu smrky a borovice. Sedl jsem si na zem a zády se opřel o kmen, mírně jsem zaklonil hlavu tak, abych se bodem v zadní části lebky, který se nazývá „medulla oblongata“, dotkl kmene.

Nikdy ve svém životě nezapomenu na onen prožitek prvního dotyku. Ucítil jsem vůni pryskyřice, slyšel šumění větru ve větvích vysoko nade mnou, které se prolínalo se zpěvem lesních ptáků. Když jsem se opřel o kmen, prakticky v následující vteřině jsem ucítil jemný a nesmírně příjemný přítok energie.

Svým nitrem jsem vnímal přítomnost zcela majestátní formy vědomí. Bylo to, jakoby se celý strom ohnul dolů ke mně a vzal mě do náruče. Šeptající energie obklopily mé tělo a tyto šeptající energie vstoupily do mé Duše.

Během několika minut jsem cítil, jak se má forma vědomí spojuje s tancujícími plamínky stříbřitě světle zelené energie Duše příslušného stromů, aby se v následující chvíli stala bránou, která se otevřela mému nitru, a já se mohl spojit s celým lesem, jenž se na kilometry rozprostíral všude kolem mne.

Bylo to, jakoby se mé nitro ponořilo do nekonečného oceánu jemně vibrující pavučiny, v jejíchž vláknech protékaly světelné impulsy naprosto úžasné Bytosti, která měla velmi prosté jméno – les….

V této chvíli jsem automaticky přestal vnímat čas a fyzické prostředí kolem sebe. Bylo to jakoby mé „Já“ vklouzlo do magického meziprostoru, kde všechny zázraky jsou možné. A právě v těchto chvílích mého dětství jsem získával první nedocenitelné zkušenosti o věcech, které nejsou vidět, které nejsou slyšet, které nejdou vypočítat prostřednictvím matematické rovnice.

Prostřednictvím těchto spojení jsem získal nesmírně vzácné přátele nabírající podobu fantastických forem vědomí, se kterými jsem mohl komunikovat, které mi naslouchaly, které mne chápaly, které mne inspirovaly, které mne milovaly.

V tomto hlubokém spirituálním propojení jsem v tomto období zažíval ty nejnádhernější chvíle svého života. Onu neuvěřitelnou kakofonii hlubokých, intenzivních pocitů bych mohl popisovat minuty a minuty. Proto učiním pravý opak. Pokusím se to vyjádřit v jedné jediné větě.

V těchto vzácných chvílích jsem bytostně cítil, že Žiji….

Jak jsem již řekl dříve, takových míst jaké bylo toto, jsem měl několik. Některá se nacházela v lese, některá na louce nedaleko potoka, jedno podobné místo jsem měl na stráni u lesa a dokonce na kamenech uprostřed řeky.

Přesto bych řekl, že místo u kamene „Mudrce“ bylo mé nejoblíbenější. Ani vlastně nevím proč. I když vlastně možná tuším. Čas od času se mi zde totiž stávalo, že ve chvílích onoho spirituálního spojení s „Bytostí lesa“ se otevřela ještě jedna „brána“ a já jsem mohl se zatajeným dechem vstoupit do zářivé stříbřitě bílé posvátné jeskyně nezměrně veliké a nádherné.

Vždy mi chvíli trvalo, než jsem s posvátnou úctou uvědomil, že se nacházím v samotném Srdci planety Země. V této chvíli jsem byl štěstím doslova bez sebe. Věděl jsem, že budu moci opět komunikovat tváří v tvář s vědomím Matky, Matky Země. V následujících řádcích bych se s vámi rád podělil o okamžiky kdy se tak stalo poprvé.

Byla to chvíle, na kterou žádná živá bytost prostě nemůže nikdy zapomenout. Přímá setkání s Matkou bývají velmi vzácná a vždy jsou pro žijící Duši nás lidských bytostí velikým darem a požehnáním.

Pamatuji se, že poprvé jsem se na tuto cestu vydal ve svých 14-ti letech. V tuto dobu jsem již skoro dva roky chodil na místo za svým kamenem „Mudrcem“ a stromy, které zde rostly. Když jsem se ukotvil a pozdravil s místem, když jsem se opřel hlavou a zady o kmen stromu velmi rychle jsem se dostal do spojení.

Samotného mne překvapilo, jak to bylo rychlé. Za zavřenýma očima jsem viděl sršící plamínky stříbřitě zelené energie vědomí stromu, snad v každé buňce svého těla jsem cítil, jak se naše energie jemnohmotných těl vzájemně propojují.

Na tvářích jsem cítil polibek s vůní pryskyřice a zcela oddán následujícím zážitkům jsem se otevřel. Těšil jsem se na rozhovor se svým nejbližším kamarádem – lesem. Neváhal jsem a vyslal jsem první myšlenku.

„Ahoj. Moc jsem se na tebe těšil“.

Prakticky okamžitě jsem slyšel jemnou ozvěnu, která jakoby ke mne přilétala ze všech stran společně s vůní borovic.

„Ahoj lidský příteli. Cítíš se u mne dobře?“

„Jistě“, usmál jsem se, ale v mém hlase bylo cítit malé napětí. Ve svém dětském podvědomí jsem cítil, že tentokrát, poprvé po dvou letech našeho spojení je něco jinak. Něco je nové. Proto jsem možná dodal:

„Pokaždé se s tebou cítím dobře. Vždyť znáš mé myšlenky i pocity“.

„Ano, máš pravdu. Cítím je ve všech pórech mého vědomí. Určitě si budeš chtít se mnou povídat tak jako pokaždé. Rád bych potěšil tvou Duši a opět ti otevřel náruč své odvěké moudrosti. Víš, ale dnes tomu bude jinak.“

„Tak a je to tady!“ Blesklo mi hlavou. Ovšem les pokračoval.

„Již dlouho, mnoho let jsi na cestě za poznáním sebe sama. Již dlouho toužíš odhalit tajemství svého života, své Cesty a svého Poslání. A já jsem ti již nějakou dobu tvým společníkem, průvodcem i rádcem. Dnešního dne, v této chvíli, právě nyní, ti přináším Velký Dar.“

Cítil jsem, jak mi začalo srdce bušit ještě rychleji. Dokonce se mi snad rozrušením rozklepala i brada. Vědomí lesa ihned vycítilo mé rozrušení a jeho vlákna energie mne ještě pevněji objalá a já se začal pomalu uklidňovat. Nevím, jak dlouho trvalo, ale Vědomí lesa bylo trpělivé. Teprve až můj dech a mé srdce opět našlo ten správný rytmus, les pokračoval.

„Matka chce s tebou mluvit“.

Lekl jsem se. Copak je moje maminka tady v lese, pomyslel jsem si. V korunách stromů zašuměl jemný smích. Někteří ptáci se štěbetáním vzlétli k obloze.

„Ne tvá matka, ale tvá Matka chce s tebou mluvit“, pravilo jemně Vědomí lesa.

Byl jsem zmatený. Nerozuměl jsem tomu a můj přítel to pochopil, protože pokračoval.

„Zkus se nyní několikrát po sobě zhluboka nadechnout a vydechnout. Něco ti ukážu“.

A tak jsem zhluboka nadechoval a vydechoval a přitom jsem si, nevím proč, připadal jako u doktora. A pak, najednou bez očekávání se mnou cosi trhlo. Připadal jsem jako v nesmírně rychlém výtahu. Kolem mne bylo jen samé světlo a trochu se mi začalo dělat špatně od žaludku. Ale pak náhle jak to začalo, vše pominulo.

„Jsi připraven můj milovaný lidský příteli?“, slyšel jsem hlas.

Nevěděl jsem, na co mám být připravený, ale statečně jsem hlesl:

„Ano“.

A mlhy se počínaly trhat a rozpouštět.

„Páni“, vyjekl jsem. A měl jsem proč

Plaval jsem v otevřeném Vesmíru a nedaleko před sebou jsem viděl obrovskou a nádhernou modrou planetu. Viděl jsem bílé mraky a zasněžené vrcholky velehor. Rozlehlé oceány vod a stříbřité příkrovy sněhu na pólech. Celým mým tělem i Duší prostupovalo příjemně sálající teplo. Dosahovalo všech buněk a všude tam kde jsem toto teplo cítil, viděl jsem, jak mé tělo počíná vyzařovat jemné mihotající světlo.

„To je Láska“, šeptalo mi do uší Vědomí lesa.

Bezděky jsem natáhl ruce k planetě. Chtěl jsem jí pohladit, chtěl jsem jí obejmout.

„A toto je tvá Matka…. Matka, která tě Miluje, která tě doprovází na Cestách všemi tvými Životy“.

Po líčkách mi tekly slzy. Není žádných slov jak popsat toto nepopsatelné. A pak jsem uviděl obrovskou barevnou duhu, a pak jsem ucítil vůni nezměrné chuti, a pak mi Vědomí lesa vzalo za ruku se slovy:

„Brána se otevřela. Matka tě čeká. Půjdeš cestou přímo do středu její Duše. Je čas jít. Neboj, opět se setkáme“.

„Ale….“, hlesl jsem.

„Láska tě povede“, zašumělo Vědomí lesa.

A pak tam kdesi mezi hvězdami, objevil se chodník Světla pod mými nohami…..