Imperialistická strategie Nového světového pořádku: kořeny třetí světové války, část 1.

Úvod

Tváří v tvář celkovému globálnímu ekonomickému kolapsu se zvyšují vyhlídky na masivní mezinárodní válku. Z historického hlediska jsou doby imperiálního úpadku a ekonomických krizí poznamenány zvýšenou mírou násilí a válkou. Úpadek velkých evropských říší byl poznamenán první a druhou světovou válkou, přičemž v mezidobí došlo k Velké hospodářské krizi.

V současné době je svět svědkem úpadku amerického impéria, které je samo produktem zrozeným z druhé světové války. Jako poválečný imperiální hegemon ovládala Amerika mezinárodní měnový systém a vládla jako šampión a arbitr globální politické ekonomie.

Aby mohly řídit mezinárodní politickou ekonomii, vytvořily Spojené státy největší a nejmocnější vojsko ve světových dějinách. Nepřetržitá kontrola nad globální ekonomikou si žádá nepřetržitou vojenskou přítomnost a akce.

Nyní, když je americká říše i globální politická ekonomie v úpadku a kolapsu, drasticky roste vyhlídka na násilné ukončení věku amerického imperialismu.

Tato esej je rozdělena do tří samostatných částí. První část se zabývá geopolitickou strategií USA a NATO od konce studené války a začátku Nového světového pořádku a nastiňuje západní imperiální strategii, která vedla k válce v Jugoslávii a „válce s terorismem“. Druhá část analyzuje povahu „sametových revolucí“ nebo „barevných revolucí“ v americké imperiální strategii, a zaměřuje se na zřízení hegemonie nad východní Evropou a střední Asií. Třetí část analyzuje povahu imperiální strategie k vybudování Nového světového pořádku, soustřeďuje se na rostoucí konflikty v Afghánistánu, Pákistánu, Iránu, Latinské Americe, východní Evropě a Africe; a na potenciál, který tyto konflikty mají pro vyhlášení nové světové války proti Číně a Rusku.

Definování nové imperiální strategie

V roce 1991 s pádem Sovětského svazu musela zahraniční politika USA a NATO znovu představit svou roli ve světě. Studená válka sloužila jako prostředek ke zdůvodnění americké imperialistické expanze po celém světě s cílem „potlačovat“ sovětskou hrozbu. Samotné NATO bylo vytvořeno a existovalo pouze za účelem vykování antisovětské aliance. S rozpadem SSSR nebyl již žádný důvod pro existenci NATO, a Spojené státy musely pro svou imperialistickou strategii ve světě najít nový účel.

V roce 1992 požádalo americké ministerstvo obrany pod vedením ministra obrany Dicka Cheneyho (pozdějšího viceprezidenta George Bushe ml.) Paula Wolfowitze, náměstka obrany pro politiku Pentagonu (pozdějšího náměstka ministra obrany George Bushe ml. a prezidenta Světové banky), aby sepsal dokument řídící americkou zahraniční politiku v období po studené válce, běžně označovaný jako „Nový světový pořádek“.

Dokument Defense Planning Guidance (Směrnice pro obranné plánování) unikl do médií v roce 1992 a píše se v něm, že:  „V širokém prohlášení nové politiky, které je v závěrečné fázi přípravy, ministerstvo obrany prosazuje, že politická a vojenská mise Ameriky v období po skončení studené války, bude zajistit, aby nebyl v západní Evropě, Asii nebo na území bývalého Sovětského svazu dovolen vznik žádné soupeřící supervelmoci“, a že „Tajný dokument se zasazuje o svět ovládaný jednou velmocí, jejíž pozici lze udržovat konstruktivním chováním a dostatečné vojsko může odstrašit jakýkoliv národ či skupinu národů od napadení amerického prvenství“.

Dále, že: „......nový návrh nastiňuje svět, ve kterém je jedna dominantní vojenská síla, jejíž vůdci ‚musí zachovávat takové mechanismy, které odradí potenciální konkurenty od toho, aby byť jen usilovali o větší územní či celosvětovou roli’“. Mezi nezbytné výzvy americké nadvlády dokument „navrhl regionální války proti Iráku a Severní Koreji“ a identifikoval Čínu a Rusko jako největší hrozby. Dále „navrhuje, aby Spojené státy také zvážily nabídnutí bezpečnostních závazků národům východní a střední Evropy podobné těm, které byly nabídnuty Saudské Arábii, Kuvajtu a dalším arabským státům podél Perského zálivu.“

NATO a Jugoslávie

Války v Jugoslávii v devadesátých letech 20. století sloužily jako odůvodnění další existence NATO ve světě a k expanzi amerických imperiálních zájmů do východní Evropy.

Světová banka a Mezinárodní měnový fond připravili půdu pro destabilizaci Jugoslávie. Po roce 1980, kdy zemřel dlouhodobý jugoslávský diktátor Josip Tito, se rozvinula krize ve vedení Jugoslávie. V roce 1982 zorganizovali představitelé americké zahraniční politiky v rámci nově vytvořených Programů strukturálních úprav (Structural Adjustment Programs, SAPs) balíček úvěrů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky za účelem zvládnutí krize dluhu vůči USA ve výši 20 miliard dolarů. Účinkem úvěrů v rámci SAP bylo, že „způsobily hospodářskou a politickou zkázu… Ekonomická krize ohrožovala politickou stabilitu… a také hrozilo zhoršení doutnajícího etnického napětí.“

V roce 1989 se Slobodan Miloševič stal prezidentem Srbska, největší a nejmocnější ze všech jugoslávských republik. V roce 1989 cestoval také premiér Jugoslávie do USA, aby se sešel s prezidentem Georgem H. W. Bushem s cílem dojednat další finanční pomoc. V roce 1990 začal program Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a výdaje Jugoslávie šly na splacení dluhu. V důsledku toho byly zničeny sociální programy, došlo ke znehodnocení měny, platy byly zmrazené a ceny rostly. „Reformy podpořily separatistické tendence, které byly živeny hospodářskými faktory, jakož i etnickými rozdíly, a prakticky zajistily faktické rozbití republiky“, což vedlo k nástupnictví Chorvatska a Slovinska v roce 1991.

V roce 1990 vydala zpravodajská komunita zprávu National Intelligence Estimate (Národní zpravodajský odhad, NIE), která předpovídala, že se Jugoslávie rozpadne, propukne občanská válka a zpráva poté vinila srbského prezidenta Miloševiče za nadcházející destabilizaci.

V roce 1991 vypukl konflikt mezi Jugoslávií a Chorvatskem, které také vyhlásilo samostatnost. Příměří bylo dosaženo v roce 1992. Přesto Chorvati i nadále pokračovali v malých vojenských útocích až do roku 1995, stejně jako ve své účasti na válce v Bosně. V roce 1995 provedlo Chorvatsko operaci Bouře, v níž se pokusilo znovu získat oblast Krajina. Nedávno byl před soud v Haagu postaven chorvatský generál za válečné zločiny během této bitvy, která byla klíčem k vyhnání Srbů z Chorvatska a „utvrdila chorvatskou nezávislost“. Spojené státy tuto operaci podpořily a CIA aktivně poskytovala chorvatskému vojsku zpravodajské informace, což vedlo k odsunu 150 000 až 200 000 Srbů, převážně prostřednictvím jejich zavraždění, rabování, vypalování vesnic a etnických čistek. Chorvatská armáda byla vycvičena poradci USA a souzený generál byl dokonce osobně podporován CIA.

Clintonova administrativa dala „zelenou“ Íránu, aby vyzbrojil bosenské muslimy a „od roku 1992 do ledna 1996 došlo k přílivu íránských zbraní a poradců do Bosny“. „Írán a další muslimské státy pomohly k tomu, aby se do Bosny dostali mudžahedínští bojovníci, kteří bojovali s muslimy proti Srbům. Tito ‚svatí bojovníci’ byli z Afghánistánu, Čečenska, Jemenu a Alžírska, a u některých z nich bylo podezření, že jsou napojeni na výcvikové tábory Usámy bin Ladina v Afghánistánu“.

Byla to „západní intervence na Balkáně, která zhoršila napětí a přispěla k udržení nepřátelství. Uznáním nároků separatistických republik a skupin v letech 1990/1991 ohrozily západní elity - americké, britské, francouzské a německé - vládní strukturu v Jugoslávii, zvýšily nejistoty, podnítily konflikty a zvýšily etnické napětí. A nabídnutím logistické podpory různým stranám během války udržovala západní intervence tento konflikt do poloviny 90. let. V tomto světle by se mělo hledět na to, že Clintonova administrativa si zvolila bosenské Muslimy jako záminku k boji na mezinárodní scéně, a na požadavky jeho administrativy na zrušení zbrojního embarga OSN tak, aby mohli být muslimové a Chorvati vyzbrojeni proti Srbům.“

Během války v Bosně existovalo „obrovské tajné pašování zbraní přes Chorvatsko. Bylo zorganizováno tajnými agenturami USA, Turecka a Íránu, spolu s řadou radikálních islamistických skupin, včetně afghánského hnutí mudžahedínů a pro-íránského Hizballáhu.“ „Tajné služby Ukrajiny, Řecka a Izraele byly zaneprázdněny zbrojením bosenských Srbů.“ Německá zpravodajská služba BND rovněž posílala zásilky zbraní bosenským muslimům a do Chorvatska pro boj proti Srbům.

USA ovlivnila válka v regionu mnoha různými způsoby. Jak napsal v roce 1995 magazín Observer, byl hlavní aspekt jejich zapojení prostřednictvím „Military Professional Resources Inc (MPRI), americké soukromé společnosti se sídlem ve Virginii, jejímiž členy jsou generálové a zpravodajští důstojníci ve výslužbě. Americké velvyslanectví v Záhřebu připouští, že MPRI školí Chorvaty na základě licence udělené americkou vládou.“ Holanďané „byli přesvědčeni, že americké speciální jednotky byly zapojeny do výcviku bosenské armády a armády bosenských Chorvatů (HVO).“

Už v roce 1988 se vůdce Chorvatska setkal s německým kancléřem Helmutem Kohlem, aby vytvořili „společnou politiku na rozbití Jugoslávie“ a přivedli Slovinsko a Chorvatsko do „německé ekonomické zóny“. Tak byli důstojníci americké armády vysláni jako „poradci“ do Chorvatska, Bosny, Albánie a Makedonie a přivezli sebou na pomoc americké speciální síly. Během devítiměsíčního příměří ve válce v Bosně-Hercegovině, se šest amerických generálů setkalo s vůdci bosenské armády, aby naplánovali bosenský útok, který příměří rozbil.

V roce 1996 převzala albánská mafie ve spolupráci s Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK), militantní partyzánskou organizací, kontrolu nad obrovskými balkánskými cestami obchodu s heroinem. UCK byla napojena na bývalé mudžahedínské bojovníky v Afghánistánu, včetně Usámy bin Ládina.

V roce 1997 začala UCK bojovat proti srbské armádě a v roce 1998 vymazalo ministerstvo zahraničí Spojených států UCK ze seznamu teroristických organizací. Před a po roce 1998 dostávala UCK zbraně, výcvik a podporu USA a NATO, a Clintonova ministryně zahraničí, Madeline Albright, měla úzké politické vztahy s vůdcem UCK Hashimem Thacim.

CIA i Německá zpravodajská služba BND, podporovali teroristy UCK v Jugoslávii před i po bombardování Jugoslávie NATem v roce 1999. BND měla kontakty s Kosovskou osvobozeneckou armádou již od počátku 90. let, ve stejném období, kdy UCK navazovala své kontakty s Al-Káidou. Členové UCK byli vycvičeni Usámou bin Ládinem ve výcvikových táborech v Afghánistánu. Dokonce i OSN prohlásilo, že hodně z násilí, k němuž došlo, pocházelo od členů Kosovské osvobozenecké armády, „zejména od těch, kteří se spojili s Hashimem Thacim.“

Bombardování Kosova NATem v březnu 1999 bylo odůvodněno záminkou ukončit srbský útlak kosovských Albánců, který byl nazván genocidou. Clintonova administrativa tvrdila, že nejméně 100000 kosovských Albánců bylo pohřešováno a že „mohli být zabiti“ Srby. Bill Clinton osobně přirovnal události v Kosovu k holocaustu. Americké ministerstvo zahraničí prohlásilo, že se obává, že zemřelo až 500 000 Albánců. Nakonec se oficiální odhad snížil na 10 000. Nicméně po vyčerpávajícím vyšetřování bylo zjištěno, že Srbům je možné přičítat smrt méně než 2 500 Albánců. Během bombardování NATO bylo zabito 400 až 1 500 srbských civilistů a NATO spáchalo válečné zločiny, včetně bombardování srbské televizní stanice a nemocnice.

V roce 2000 pořádalo na Slovensku americké ministerstvo zahraničí ve spolupráci s American Enterprise Institute (AEI) konferenci o evropsko-atlantické integraci. Mezi účastníky bylo mnoho hlav států, vládních činitelů pro zahraniční věci a velvyslanců různých evropských států, jakož i představitelů OSN a NATO. Korespondence mezi německým politikem přítomným na tomto jednání a německým kancléřem odhalila skutečnou povahu mise NATO v Kosovu. Konference požadovala urychlené vyhlášení nezávislosti Kosova, a že válka v Jugoslávii byla vedena za účelem rozšíření NATO, Srbsko mělo být trvale vyloučeno z evropského rozvoje k ospravedlnění americké vojenské přítomnosti v regionu a expanze byla hlavně navržena za účelem držení Ruska na uzdě.

Velký význam mělo, že „válka vytvořila raison d'être pro další existenci NATO ve světě po ukončení studené války, které se zoufale snažilo ospravedlnit svou trvající existenci a touhu po rozšíření“. „Rusové předpokládali, že NATO bude s koncem studené války rozpuštěno. Místo toho se NATO nejen rozšířilo, ale vstoupilo do války kvůli vnitřnímu sporu ve slovanské zemi východní Evropy“. To bylo považováno za velkou hrozbu. Proto lze „mnoho z napjatých vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem v posledních deseti letech vysledovat do roku 1999 – do války proti Jugoslávii.“