ZÓNA ZASVĚCENÍ: Speciální kategorie s uvolněním informací ohledně utajovaného výzkumu Měsíce a Marsu - studijní přednáška č.10

V červenci roku 1996 navštívil výzkumný tým Davida Percyho jednoho z šéfů firmy „Eastman Kodak Company“ a to pana Douglase Arnolda, který se uvolil pohovořit o fotografické výbavě, která byla aktuální i pro kosmický program Apollo.

Tým se dozvěděl, že v tomto programu byl prakticky výhradně používán fotoaparát zn. „Hasselblad“ a to ve speciálně modifikované verzi pro použití 70 mm filmového materiálu, tak aby bylo maximálně vyhověno zcela odlišnému prostředí mimo planetu Zemi.

Šlo také o to, že „Apollo Command Service Module“ (CSM) pracoval s čistým kyslíkem v dýchací směsi. V této situaci by jakákoliv elektrická jiskra uvnitř elektrických kontaktů ve fotoaparátu by mohly mít zcela katastrofální důsledky, a proto musely být tato zařízení upravena tak, aby k něčemu podobnému v žádném případě nemohlo dojít.

Také se muselo počítat s nízkým tlakem prostředí působícím na koženkový obal, který by tak mohl vytvářet velmi nepříjemné jedovaté výpary. Na fotografii dole uprostřed můžeme vidět Johna Glenna s jedním z prvních fotoaparátu „Minolta Hi-Matic“ 35 mm.

V rámci projektu Merkury měl kosmonaut Schirra již k dispozici fotoaparát zn. „Hasselblad“, který byl nakonec ještě několikrát modifikován a upravován až se dostal do podoby, která byla použita v rámci kosmického programu Apollo.

Z mnoha důležitých důvodů uvnitř „CSM“, ale i „lunárního modulu“ (LM) neexistovala ani stopa skla, nebo nějakého skleněného materiálů. Samozřejmě i jedna z důležitých komponent „Hasselblad“ – „zrcadlo“ muselo být odstraněno.

Jak zdůraznil Douglas Arnold, měla  lunární kamera k dispozici speciální širokoúhlou čočku Biogon 60 mm, která dokázala poskytnout skutečné zorné pole.

„Hasselblad“ byla dopravena na povrch Měsíce prostřednictvím speciálního dopravníku „LEC“, který byl v podstatě jakousi kladkou fungující mezi dveřmi „lunárního modulu“ (LM) a povrchem.

Hasselblad 500 C

Filmové kazety byly také vybaveny zvláštním řetízkovým kotoučkem. Během procházek na měsíčním povrchu byly kazety nastavené na velmi atypický otáčivý režim. Jakmile byla kazeta dotočena, byla uvnitř modulu vyjmuta z fotoaparátu. Během rozhovoru Douglas Arnold sdělil velmi zajímavou informaci.

Při ukončení každé mise Apollo byly všechny kamery zničeny a uchovány samozřejmě pouze natočené kazety.

Ani Douglas Arnold nedokázal tuto anomálii v chování astronautů pořádně vysvětlit. Byl jedním z důvodů úspora hmotnosti před opuštěním Měsíce?

Samozřejmě, že na povrchu Měsíce byl pro astronauta velký problém manipulovat přímo se zařízením a to díky skafandru a speciálním tlakovým rukavicím.

Právě z tohoto důvodu musel být na kameru doinstalován speciální prvek, jakýsi posuvník pro změnu clony a časového nastavení, tak aby se dal ovládat pouze jedním prstem. Jinak to ve velmi neforemných rukavicích nebylo ani možné.

Objektivy s dlouhým ohniskem použité na "lunární kameře"

Apollo obrázky, alespoň podle informací NASA byly katalogizovány vždy pod dvěma písmeny a řadou čísel: např. „AS 11 40-5872“. Tento kód v překladu znamená: Kosmická loď Apollo, mise číslo 11, kazeta číslo 40 a číslo rámečku 5872. Na obrázku výše je vidět jeden rámeček 70 mm z mise Apollo 11.

Ještě k rukavicím. V roce 1993 proběhl velmi zajímavý experiment, ve kterém výzkumný pracovník Ralph Rene, vyrobil speciální vakuovou komoru pro demonstraci neoprenových bavlnou potažených rukavic.

Na dokumentárním filmu je krásně vidět, že ve chvíli kdy rukavice nabobtnají vzduchem je prakticky nemožné pohybovat „single“ jedním nebo druhým prstem. Tato zdánlivě zcela banální a jednoduchá operace vyžadovala extrémní úsilí a koncentraci.

V rámci lunárních misí Apollo se předpokládala, že astronauti v otevřeném prostoru na měsíčním povrchu nebudou držet kameru ve výšce svých očí, ale filmy budou pořízené s přístrojem namontovaným na speciálním držáku na hrudi.

Douglas prozradil, že se mu během jednoho rozhovoru svěřil Neil Armstrong s tím, že držák pro kameru na skafandru byl jeho nápad. V době po absolvování mise Apollo 11 se Neil Armstrong povahově velmi změnil.

Byl spíše uzavřené povahy, a pakliže se musel účastnit různých společenských akcí, vždy se snažil, aby nebyl středem pozornosti. O misi Apollo 11 nikdy nechtěl moc povídat. Byl jakoby sám pro sebe.

Douglas Arnold se také svěřil s tím, že mu vždy vrtala v hlavě charakter fotografií, které pořizoval právě Armstrong. Vždy byly až neuvěřitelně kvalitní.

Příkladem může být velmi známý snímek, na kterém je Aldrin s průzorem přilby, ve kterém se odráží okolní krajina měsíčního povrchu včetně fotografujícího Armstronga.(viz. obr. dole uprostřed).

Když byly kamery používány na měsíčním povrchu, museli být astronauti schopni určit, kam směřuje její objektiv, upozorňuje Douglas Arnold.

Někdy to nebylo vůbec jednoduché jako v případě mise Apollo 15, kdy došlo k přistání poblíž „Hadley Rille“, kaňonu, který se jako nit táhl na okraji pohoří „Apeniny“. Posádka chtěla nasnímat celou strukturu za použití 500 mm objektivu, který byl za letu ručně veden astronautem Dave Scottem.

Výzkumný tým Davida Percyho byl tímto faktem velmi překvapen a v rozhovoru s Douglasem Arnoldem to také vyšlo najevo.

Přece jen dělat fotografie tímto způsobem když fotoaparát nemá hledáček je skutečně výzva. Arnold na to velmi zřetelně odsekl s tím, že astronauti byli dostatečně vyškoleni jak pracovat s takovou optikou.

Ale to všechno měl být pouze nesmělý začátek.