Jsou lidé opravdu bytostmi světla? Analýza převratných objevů dr. Alberta Poppa na poli biofotonické rezonance lidské DNA (1)

Eden Dan

Eden Dan

autor

28.12.2009 Exkluzivně

Dostávám spoustu návrhů pro napsání článků a opravdu si jich vážím. Ale některé z nich jsou příliš dobré na to, aby byly pravdivé. Jako příklad zde uvedu příběh o obrovské lidské kostře – vysoké možná 40 stop – byla objevená ruským archeologickým týmem. Příběh doprovázely fotky a odkazy a vypadal velmi slibně. Když se ale odkazy prozkoumaly, pohybovaly se v kruhu. Každý odkaz používal ten předchozí jako zdroj. Nakonec u některých prvků na fotkách bylo zjištěno, že je to dobře odvedená práce s photoshopem, která si ze všech udělala blázny.

Tento týden jsem měl podobný zážitek, když mi byl poslán článek, kde ruský (znovu) vědec, Pjotr Garjajev, dokázal zachytit informační přenos z DNA molekuly ve formě ultrafialových fotonů – světla! Dále ještě tvrdil, že laserovým paprskem zachytil tyto informace z jednoho organismu (embryo žáby) a přenesl je do DNA jiného organismu (embryo salamandra), tím způsobil, že se druhé embryo vyvinulo v žábu!

To byl ale jenom začátek.

Dr. Garjajev tvrdí, že tento informační přenos není něco, co se děje pouze uvnitř jednotlivých buněk nebo mezi jednou a druhou buňkou. Prohlašuje, že organismy používají toto "světlo", aby "si povídaly" s ostatními organismy a navrhl, že tento objev by mohl vysvětlit telepatii a ESP. Bylo to, jako by už lidské bytosti měly svůj vlastní bezdrátový internet na základě naší vlastní DNA. Páni!

Snažil jsem se najít vědecký magazín, který by o tomto experimentu psal. Našel jsem pouze blogy a další internetové stránky, které zveřejnily celý příběh slovo od slova bez jakýchkoliv referencí. To bylo do té doby, než jsem narazil na práci Fritz-Albert Popp [viz. obr. vpravo]. Potom vše, co jsem si přečetl, vypadalo velmi hodnověrně.

Fritz-Albert Popp se domníval, že našel léčbu pro rakovinu. Nejsem přesvědčený, že by to tak nebylo.

Bylo to v roce 1970, kdy Popp jako teoretický biofyzik na University of Marburg v Německu vyučoval radiologii – vzájemné působení elektromagnetického záření na biologické systémy. Popp se již v začátcích obával věcí jako mobilní telefony a mikrovlnky, které jsou nyní již běžně spojovány s rakovinou a leukémií.

Zkoumal dvě skoro identické molekuly: benzo[a]pyrene, polycyklický uhlovodík, který je považován za jednoho z nejsmrtelnějším karcinogenů a jeho dvojče (bezpečné díky drobné změně ve své molekulární stavbě) benzo[e]pyrene. Ozářil obě molekuly ultrafialovým (UV) světlem, aby se pokusil najít přesně to, co způsobuje, že jsou tyto dvě skoro identické molekuly tak odlišné.

Proč ultrafialové světlo?

Popp si zvolil pracovat speciálně s UV světlem, protože byl seznámen s experimenty ruského biologa Alexandra Gurwitsche, který při práci s cibulemi v roce 1923 objevil, že kořeny jedné rostliny mohly stimulovat kořeny sousední rostliny, pokud byly v květináčích z křemenného skla (quartz glass), ale ne pokud byly v květináčích z křemíkového skla (silicon glass). Jediný rozdíl v nich je v tom, že křemík (silicon) filtruje UV vlnové délky světla, zatímco křemen to nedokáže. Gurwitsch předpokládal, že kořeny cibule by spolu mohly navzájem komunikovat na základě ultrafialového světla.

Všechny vibrace energie jsou částí elektromagnetického spektra. Včetně elektrické energie, žáru, zvuku, světla, radiových vln a radioaktivních vln. UV světlo je pouze malou částí spektra elektromagnetické energie s velmi krátkou vlnovou délkou (viz. obr. nahoře uprostřed).

Popp objevil, že benzo[a]pyrene (rakovinotvorná molekula) pohlcuje UV světlo, poté ho znovu vyzařuje, ale se zcela odlišnou frekvencí — byl to světelný "kódovač". Benzo[e]pyrene (neškodný vůči lidem), dovolil UV světlu, aby jím prošlo nezměněno.

Popp byl tímto rozdílem zmaten a pokračoval v experimentování s UV světlem a dalšími sloučeninami. Udělal svůj test s 37 různými chemikáliemi, některé byly rakovinotvorné, některé ne. Po čase byl schopný předpovědět, jaké substance mohou způsobit rakovinu. V každém případě sloučeniny, jež byly karcinogenní, UV světlo přijali, pohltili a změnili jeho frekvenci.

Byla zde ještě další zvláštní vlastnost těchto sloučenin: každý z těchto karcinogenů reagoval pouze na světlo specifické frekvence -- 380 nm (nanometrů) v rozsahu ultra-fialového světla. Popp stále hloubal nad tím, proč rakovinotvorné substance přeměňují světlo. Začal číst vědeckou literaturu, především o lidských biologických reakcích a dostal se k informacím o fenoménu, který se nazývá 'fotonová oprava' (photorepair).


Fotonová oprava

Je velmi dobře známo z biologických laboratorních experimentů, že pokud náporem UV světla rozdrtíš buňku tak, že je z 99-ti procent zničena, včetně svojí DNA, můžeš téměř zcela toto poškození během jednoho dne opravit osvícením buňky světlem stejné vlnové délky s daleko menší intenzitou. Až do dnešního dne vědci tento experiment nepochopili, ale nikdo o něm nepochybuje, nazývá se fotonová oprava.

Popp také věděl, že pacienti s onemocněním kůže xeroderma pigmentosum nakonec umírají na rakovinu kůže, protože jejich systém fotonové opravy nemůže napravit poškození sluncem. Byl také překvapen skutečností, že fotonová oprava funguje nejefektivněji u 380 nm – stejné frekvence, na kterou reagují rakovinotvorné sloučeniny a dekódují ji.

Tehdy udělal Popp svůj logický závěr. Pokud karcinogeny reagují pouze na tuto frekvenci, musí mít nějakou spojitost s fotonovou opravou. Pokud ano, znamenalo by to, že v těle musí být nějaký druh světla, který je za fotonovou opravu zodpovědný. Sloučenina musí způsobit rakovinu, protože neustále blokuje toto světlo a mění ho, takže fotonová oprava už nemůže fungovat. Vypadá to logicky, ale je to pravda?


Světlo uvnitř těla

Popp byl vzrušením celý bez sebe. Napsal o tom článek a prestižní lékařské magazíny se rozhodly ho publikovat.

Nedlouho poté se Popp setkal se studentem, jenž se jmenoval Bernhard Ruth. Požádal Poppa, aby dohlížel nad jeho prací pro doktorandskou dizertaci. Popp řekl Ruthovi, že to udělá, pokud student prokáže, že z lidského těla vyzařuje světlo.

Toto setkání bylo pro Poppa šťastná náhoda, protože Ruth se ukázal být vynikajícím experimentálním fyzikem. Ruth se domníval, že tento nápad je směšný a okamžitě se dal do práce, aby vytvořil zařízení, které dokáže, že Poppova hypotetická domněnka, je nesprávná.

Během dvou let Ruth postavil stroj, který se podobal detektoru rentgenového záření, který používal fotonásobič, aby zaznamenal a spočítal světlo, foton za fotonem. Dokonce i dnes je toto zařízení nejlepší ve svém oboru. Stroj musel být vysoce citlivý, protože musel změřit, jak Popp předpokládal, extrémně slabé emise.

Ve starém dokumentárním filmu, který byl natáčen v laboratoři v Mezinárodním Istitutu Biofyziky International Institute of Biophysics, dr. Popp otvírá skříňku velikosti asi tak chlebníku. Umísťuje čerstvý řez z rostliny a dřevěnou sirku do plastové krabičky uvnitř tmavé skříňky a zavře dveře, které nepropouští světlo. Ihned zapne fotonásobič a na počítačové obrazovce se objeví obraz. Sirka je černá, zatímco zelená zářivá silueta listů je jasně viditelná.

Dr. Popp tvrdí, "Nyní již víme, že člověk je v podstatě bytost světla."

V roce 1976 byli připravení na svoji první zkoušku se sazenicemi okurek. Fotonásobič ukázal, že ze sazenic vyzařují fotony nebo světelné vlny překvapivě vysoké intenzity. V případě, že toto světlo mělo co do činění s vlivem fotosyntézy, rozhodli se, že jejich další zkouška – s bramborami – bude se sazenicemi, které vyrostou ve tmě. Když tentokrát byly sazenice umístěny do fotonásobiče, naměřili dokonce vyšší intenzitu světla. Zjistili další věc, že fotony v živoucích systémech, které prozkoumávali, byly více koherentní, než cokoliv předtím spatřili.

Popp začal přemýšlet nad světlem v přírodě. Světlo bylo přítomné v rostlinách a bylo využíváno během fotosyntézy. Když jíme jídlo z rostlin, přemýšlel, musíme si z něho brát fotony a skladovat je do zásoby.

Když například sníme brokolici a strávíme ji, je metabolizována na oxid uhličitý (CO2) a vodu plus uskladněné světlo ze slunce a fotosyntézy. Vytáhneme CO2 a vyloučíme vodu, ale světlo, elektromagnetické vlny, musí být uloženy. Když je energie těchto fotonů tělem přijata, rozptýlí se a začne se rozmisťovat přes celé spektrum elektromagnetických frekvencí, z nejnižší po nejvyšší.

Tato energie je řídící silou pro všechny molekuly v našem těle. Předtím, než se může jakákoliv chemická reakce stát, alespoň jeden elektron musí být aktivován fotonem s určitou vlnovou délkou a dostatečným množstvím energie.

Biochemik a držitel Nobelovy ceny Lehninger ve své knize zmiňuje, že některé reakce se v živých buňkách stanou daleko rychleji, než jak by mělo odpovídat teplotě 37 stupňů. Vysvětlit se to dá tak, že tělo úmyslně řídí chemické reakce prostřednictvím elektromagnetických vibrací (biofotonů).


Fotony (světlo) v buňce vše řídí

Fotony aktivují tělesné procesy jako dirigent orchestru, který každý jednotlivý nástroj spojuje do kolektivního zvuku. Odlišné frekvence vykonávají odlišné funkce. Popp zjistil, že molekuly v buňkách odpovídají na určité frekvence, a že rozsah vibrací z fotonů způsobuje rozmanitost frekvencí ostatních molekul těla.

Tuto teorii podporuje dr. Veljko Veljkovic, která nyní řídí výzkumné centrum Center for Multidisciplinary Research and Engineering, Institute of Nuclear Sciences Vinca. Troufá si ptát se na otázky, které vždy molekulární biology mátly: Co je to, co způsobuje, že desítky tisíc různých druhů molekul v organismu rozpozná své specifické cíle? Živoucí procesy závisí na selektivních interakcích mezi určitými molekulami a tato pravda platí pro základní metabolismus až po nejjemnější nuance emocí. Je to jako snažit se najít kamaráda ve velmi zaplněném tanečním sále ve tmě.

Konvenční obrázek buňky dokonce ještě dnes je takový, že je to vak molekul roztroušených ve vodě. Narážením do sebe navzájem – náhodnými kolizemi – tyto molekuly, které jsou vytvarovány tak, že se do sebe navzájem zaklesnou, se může udát příslušná biochemická reakce. Tento model 'zámku a klíče' byl změněn na více volnější (a realističtější) hypotézu 'vyvolané změny', která umožňuje, aby každá molekula trochu změnila svůj tvar, aby do sebe lépe zapadly poté, co se dostanou do kontaktu, ale hlavní nápad zůstává stejný.

Předpokládá se, že toto vysvětluje, jak mohou enzymy rozpoznat svoje příslušné sloučeniny, jak mohou protilátky v imunitním systému pochytat cizí vetřelce a zneškodnit je. Svým rozšířením se mohou bílkoviny spojit s rozdílnými partnerskými bílkovinami nebo se držet specifických nukleových kyselin, aby tím řídily vyjádření genů nebo, aby se shlukly do ribozomů pro translaci proteinů nebo jiných multimolekulárních komplexů, které upravují genetické poselství různým způsobem. Ale díky tisícům – nebo dokonce stovkám tisíců reakcí, které se dějí každou sekundu v pouhé jediné buňce, se tento "mechanický" koncept zdá být vzdálený ještě o dost víc.

Předpokládá se, že každá molekula nějak vysílá jedinečné elektromagnetické pole, které může "vnímat" pole doplňující se molekuly. Je to jako by se v buňce "tancovalo" a molekuly se pohybovaly do rytmu. Hudba je dodávána biofotonem.

Veljkovic a Cosic předpokládali, že molekulární interakce jsou svojí povahou elektrické a dějí se při vzdálenostech, které jsou obrovské v porovnání s velikostí molekul. Cosic později předložil návrh interakcí dynamického elektromagnetického pole, v kterém molekuly rozeznají jejich určité cíle a naopak prostřednictvím elektromagnetické rezonance. Jinými slovy molekuly vysílají specifické frekvence elektromagnetických vln, které nejenom že umožňují, že se navzájem 'vidí' a 'slyší', jelikož oba foton a fotonový mod existují na základě elektromagnetických vln, ale také se vzájemně na vzdálenost ovlivňují a navzájem se nevyhnutelně přitahují, pokud vibrují s rozdílnou fází (navzájem se doplňující)" -- The Real Bioinformatics Revolution: Proteins and Nucleic Acids Singing to One Another? (Práci je možné získat na: report@i-sis.org.uk)

"Existuje okolo 100,000 chemických reakcí, které se dějí v jednotlivé buňce každou sekundu. Chemická reakce se může uskutečnit pouze, pokud je působící molekula aktivována fotonem… Když foton nabudí reakci, vrátí se do pole a je možné ho využít pro další reakce... Plaveme v oceánu světla."

Tyto 'biofotonové emise', jak je nazval Popp, poskytují ideální komunikační systém pro přenos informací do mnoha buněk celého organismu. Jediná, ale nejdůležitější otázka zůstává: odkud světlo přichází?

Mimořádně nadaný student ho přemluvil na jiný experiment. Je známo, že když se etidiumbromid aplikuje na vzorky DNA, vnikne mezi základní páry dvojité šroubovice a tím se DNA rozvine. Student navrhl, že po aplikování chemikálie změří světlo, které ze vzorku vychází. Popp zjistil, že čím větší je koncentrace etidia, tím více se DNA rozvine, ale také tím větší bude intenzita světla. Obráceně, při použité menšího množství se vyzářilo méně světla.

Také zjistil, že DNA může vysílat obrovský rozsah frekvencí, některé z nich se zdají být propojeny s určitými činnostmi. Pokud by DNA toto světlo uložila, přirozeně by při rozvinutí vyzářila více světla.

Tyto a další studie ukázaly Poppovi, že jeden z nejpodstatnějších zdrojů světla a biofotonových emisí je DNA. DNA je jako mistrovská ladička těla. Narazí na určitou frekvenci a určité molekuly ji následují. Zjistil, že je také možné, že zakopl o chybějící článek v současné teorii o DNA, který se rovná možná vůbec největšímu zázraku v lidské biologii — jak se jediná buňka může přetvořit do plně vytvarované lidské bytosti.


Jak k sobě buňky navzájem "promlouvají"

Když se řízneš nebo škrábneš do kůže, zraněné buňky nějak signalizují zdravým buňkám ve svém okolí, aby začaly vytvářet svoje kopie, které vyplní a uzdraví otevřenou ránu. Když je kůže zase zpátky v normálu, je buňkám vyslán signál, který jim sděluje, aby přestaly s reprodukcí. Vědci bádali nad tím, jak přesně tento děj funguje.

Díky biofotonovým emisím Popp uvěřil, že má odpověď na tuto otázku. Tento fenomén koordinace a komunikace by mohl probíhat pouze v celistvém systému s jedním hlavním ústředním organizátorem. Popp ve svých experimentech prokázal, že tyto slabé světelné emise byly dostatečné, aby došlo k uzdravení těla. Emise musely být nízké intenzity, protože tato komunikace probíhala na velmi malé, nitrobuněčné, kvantové úrovni. Vyšší intenzity by měly vliv pouze ve světě větších rozměrů a vytvořily by příliš mnoho "rámusu", aby mohly být efektivní.

Počet vysílaných fotonů se zdá mít spojitost s pozicí organismů na evolučním stupni – čím složitější organismus je, tím méně fotonů vyzařuje. Rudimentální zvířata a rostliny se blíží k vyzařování 100 fotonů/cm2/s při vlnové délce 200-800 nm, což odpovídá velmi vysokofrekvenčním elektromagnetickým vlnám v rozsahu viditelnosti, zatímco lidé vyzařují pouze 10 fotonů/cm2/s při stejné frekvenci.

V jedné sérii studií nechal Popp jednu ze svých asistentek-- 27-mi letou zdravou mladou ženu – sedět každý den po devět měsíců v místnosti, přičemž prováděl fotonové měření malé oblasti její ruky a čela. Popp poté zanalyzoval data a ke svému překvapení zjistil, že světelné emise následují určité dané vzorce -- biologické rytmy v rámci 7, 14, 32, 80 a 270 dnů – podobné jevy byly také zaznamenány během dne nebo noci, týdne a měsíce, jakoby tělo následovalo nejen biorytmy světa, ale i svoje vlastní.


Rakovina je ztráta soudržného koherentního světla

Doposud Popp studoval pouze zdravé jedince a našel znamenitou soudržnost na kvantové úrovni. Jaký druh světla je ale přítomen v lidech, jež jsou nemocní?
Popp vyzkoušel svůj přístroj na skupině pacientů s rakovinou. V každém případě tito pacienti ztratili tyto přirozené periodické rytmy a také jejich koherenci. Cesty vnitřní komunikace byly zpřeházeny. Ztratili svoje spojení se světem. Ve skutečnosti jejich světlo vyhasínalo.

Pravý opak je patrný u roztroušené sklerózy: RS je stav přílišného řádu. Pacienti s touto nemocí přijímají příliš mnoho světla, tím snižují schopnost svých buněk dělat svoji práci. Přílišná harmonická spolupráce snižuje pružnost a individualitu -- jako když příliš mnoho vojáků svým pochodem přes most způsobí jeho zhroucení. Dokonalá koherence je optimálním stavem mezi chaosem a řádem. V případě přílišné spolupráce nemohou již jednotliví členové orchestru improvizovat. Ve skutečnosti se pacienti s roztroušenou sklerózou topí ve světle.

Popp také zkoumal ovlivnění stresem. Ve stavu stresu jde míra biofotonových emisí nahoru – obranný mechanismus, který je vytvořen pro nastolení rovnováhy pacienta.
Popp nyní poznal, že to, s čím experimentoval, bylo víc než léčba rakoviny nebo Gestaltbildung. Byl zde model, který poskytoval lepší vysvětlení než současná neo-Darwinistická teorie o evoluci všech živoucích bytostí na planetě. Raději než systém šťastné ale konec konců náhodné chyby, používá DNA frekvence rozmanitého rozsahu jako informačního zprostředkovatele, což naznačuje, že jde spíše o systém perfektní komunikace se zpětnou vazbou prostřednictvím vln, které kódují a přenášejí informace.

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly