Strana Xolotla (3) - Strana Xolotla je strana Naguala. Takže, co je strana Naguala?

Rozhovor na Plaza v Santa Fe, kolem roku 1989:

„Johne, slyšel jsi ten nesmysl: říkají, že si Castadena dona Juana vymyslel. Vymyslel si všechno, co píše ve svých knihách.“
„Hmmm. Nepřekvapilo by mě, že si Castadena dona Juana vymyslel. Zajímalo by mě, kdo vymyslel Castadenu?“

Chudák Carlitos. Zbožňovaný miliony, jeho knihy publikované ve dvaceti jazycích, jeho dobrodružství inspirací pro obrovské kultovní hnutí trvající přes 30 let. Castadena viděl, jak je jeho tajemství porušeno, jeho osobní historie rozmáznutá tváří v tvář široké veřejnosti, jeho lidské slabosti vystaveny a jeho díla odmítnuta jako falešný šamanismus, výmysl schizofrenického komedianta. A přesto, bez ohledu na to, co si myslíte o Castadenovi, magie, kterou zasel do našich myslí, je skutečná. Chudák Carlitos byl ve straně Xolotla, tvůrčí génius a opravdový vizionář konce věku.

Často přemýšlím proč, mezi těmi všemi věcmi, které se o něm říkají, a od jeho smrti především proti němu, si nikdo nevšiml, že těch deset knih, které napsal – Učení dona Juana, Oddělená skutečnost, Cesta do Ixtlanu, Příběh síly, Druhý kruh síly, Dar orla, Síla ticha, Umění snít, Magické pohyby, Aktivní tvář nekonečna – představuje seriálový román, jednotné mistrovské dílo magického realismu. Jsem ohromen, že to ještě nikdo nezpozoroval. Magický realismus je žánrem krásné literatury, zejména ze Střední a Jižní Ameriky, spojený s takovými jmény jako Miguel Angel Asturias, Gabriel Garcia Márquez a Julio Cortazar, ale stejně tak i s evropskými spisovateli Hermannem Hessem a Italo Calvinem.

(Nezahrnul jsem druhořadý mysticismus brazilského Paula Coelha, očividného přisluhovače katolické církve skrývajícího se pod rouškou súfismu.) Myslím si, že Castadena by v této společnosti, kde si zajisté zasluhuje své místo, nebyl šťastný. Jedinečný génius Castadeny spočívá v tom, jak dokázal tolik z nás vtáhnout do svého magického realismu, jako účastníky a ne pouhé čtenáře, a jak jeho fikce (pokud to byla fikce) zahrnula tolik šamanského učení, které je trvalé, testovatelné a opravdové.

Magický realismus je hlavním vodítkem strany Xolotla, jejíž někteří členové jej píší, zatímco druzí jej interpretují a vštěpují. Není to pouze literární žánr, je to okultní médium pro to, abyste byli strženi příběhem. V rukou schopného podvodníka, „mistra vyprávění“, to není totalitní dílo, ale prostředek propedeutice a rámcováni, heuristický a hermeneutický nástroj nesmírné pružnosti. Členové strany jsou velice zběhlí v literatuře a literárních trendech. Adepti jasné syntaxe, sečtělí, kriticky a eklekticky smýšlející alchymisté Slova, jako Dale Pendell. Magický realismus je jejich přirozeným způsobem projevu. Pravděpodobně prvotním dílem tohoto žánru byl Cervantesův Don Quijote. Nebo to byl Don Quixolotl? Mimochodem, tento román, obecně považován za satiru rytířství zbavenou iluzí, byl napsán hned po dobytí Mexika, a zde je významná paralela. Dovolte mi, abych to probral.

Všichni známe mimořádný příběh o Montezumovi a Cortezovi a pádu Aztéků. Co nikdo neví je, kde se tu vlastně ti zatracení Aztéci vzali. Jejich příchod do středního Mexika kolem roku 1250 je jednou ze záhadnějších událostí ve světových dějinách. Stalo se něco podivného, když tento zpustlý, bojechtivý kmen vpochodoval do Údolí Měsíce a svrhnul toltéckou civilizaci jen proto, aby byl o méně než 300 let později sám svržen. V této době se sami ničili rituálním požíváním toxických dávek královské závislosti, chocolatlu; odtud jejich nenormální a psychotické chování.

Zvláštností je, že strana Xolotla pochází z toltéckých kouzelníků, kteří s příchodem Aztéků kolem roku 1250 n.l. upadli v zapomnění. Čtenáři Castadeny budou vědět, že don Juan také připisoval svůj původ Toltékům, ale trval na tom, že noví kouzelníci se od svých dávných předků odlišují. Strana Xolotla je výsledkem undergroundového šíření ztracené toltécké moudrosti, vyzdvižené do vyšší oktávy a transplantované do současnosti retrográdní magií působící z budoucnosti. Takovýmto způsobem toltéčtí adepti, dřívější mistři hadí moudrosti ve Střední Americe, vyřešili své přežití – svou transmigraci v čase, chcete-li. Přinejmenším je to propracovaná technika. Ale způsoby starých kouzelníků byly mimořádně složité, jak don Juan bystře poznamenal.

Strana Xolotla se spojila s nagualským Julianem a další preceptoři Castanedova rodu vystoupili ze zapomnění někdy kolem roku 1740, pokud si dobře vzpomínám. Strana Xolotla, která je hluboce zainteresována v tom, čelit konci věku roku 2012, se objevila poněkud později kolem roku 1850, v době, kdy psal Hermann Melville Moby Dicka. Zajímavé je, že Melville není obvykle považován za představitele magického realismu, ale určitě by měl být.

Lze na něj pohlížet jako na literárního svatého patrona strany. Mardi je kazové mistrovské dílo magického realismu, ve kterém se Melville pokusil předat jakési erotické projekce smísené s vizemi konce světa a vše to zasadil do Oceánie. Duchovní krize, jíž prošel při psaní Moby Dicka, je typickou „duchovní nouzí“, o níž vypráví Grof. V Melvillově intenzivním psychologickém traumatu prožívaném v hermetické samotě můžeme vidět porodní bolesti strany Xolotla, která se nyní v Americe pohybuje mezi kmeny konce věku.

Obrazně řečeno, Bílá velryba by mohla být grónským ledovcem.

Mayská modrá tvář

V Daru orla představil Castaneda svou vizi strany Naguala, skládající se z osmi mužů a osmi žen tvořících řadu s pažemi spojenými jako propletenec DNA. Představte si řadu tanečníků v konga kundaliní. Don Juan řekl, že toto byla forma Opeřeného hada, která dovolila straně ve tvaru jednoty, aby se přemístila na druhou stranu. Pro některé bude tento obraz naznačovat dematerializaci, když si připomenou Arguellesovo tvrzení, že na konci věku 2012 by mohly být někteří lidé, naladění na správnou frekvenci, smeteni do jiné dimenze na kosmickém paprsku vyzařovaným ze středu galaxie. Avšak je tento Castanedův literární obraz slučitelný s takovouto doslovnou představou mimoplanetárního transportu?

Při několika příležitostech jsem byl dotázán, zda teorie kosmického paprsku nalezená v Arguellesových pracích a, v jiné verzi, v kataklyzmatické astrofyzice Paula LaViolette, souvisí s pádem prvotní Sofie z Pleromy, galaktického jádra. Jako mytologický motiv je pád bohyně jedinečný a nemůže být spojován s „pádem lidstva“, představou, kterou gnosticizmus Setiánů popírá. Vzhledem k tomu, že lidstvo nepadá z božského stavu, není nutný návrat k božskému zdroji. Pohanská, nekřesťanská a předkřesťanská gnóze nastavuje cíl uvědomování si božství na zemi, v říši smyslů, přímým setkáním s vnitřní bohyní Sofií. Moudrost je jejím jménem, rozmanitost její hrou a novost je klíčem k významu lidskosti v Jejím snění, představě o zemi. Únik z planety dematerializací nebo zázračnou přepravou zde není možností, ale vědění přítomnosti Naguala v tomto světě, vždy je.

Nagual je Neznámé, Onen svět, druhá strana toho, co známe prostřednictvím mysli a běžných smyslových orgánů. Nagual, bez počátečního velkého písmena, je členem strany Xolotla, který při každé příležitosti poukazuje na Neznámého, vidí jej jako první, předvídá jeho účinky nebo jinak naznačuje straně jeho přítomnost. (V pohanských Mystériích v Eleusis i jinde, byl nagual nazýván hierofant.) Z tohoto důvodu je tato osoba ostatními okamžitě rozpoznána jako nagual. Někdy lze naguala identifikovat třením dřevěného uhlí. Zvuk malých kostiček spáleného dřeva, které se jemně třou o sebe v dlani, signalizuje hypertonický sluch, což ukazuje, jako lovící pes, na mlhavou přítomnost Naguala.

Nagual není zrovna přítomností prvotní Sofie v jejím primárním hmotném těle, zjevením Přírodního světla. Je to přítomnost bezbřehé kosmické reality, pravdy Shunyata, která se vynořuje za Světlem. V tomto měkkém prameni bezstinné světelnosti je vše poznatelné, ale Neznámé se vznáší nad poznatelným a v Neznámém vyvstává Nepoznatelné. Castaneda pečlivě rozlišoval mezi Neznámým a Nepoznatelným. Vysvětlil, že Neznámé je nevyčerpatelné, že je zde vždy nekonečně mnoho k vědění, ale nemůžeme dokonce ani zjistit, zda je Nepoznatelné nekonečné, nebo konečné! (Védánta a kašmírský šivaismus dělají podobné rozdíly.)