Agenti vlivu

Dobroslav

Dobroslav

autor

20.12.2009 Společnost

Vlivová agentura je kategorií stejně starou jako sám svět. Jako jeden z klasických příkladů vlivového agenta nám může posloužit dobře známý Charles Maurice de Talleyrand-Périgord.

Na rozdíl od obvyklých agentů, kteří předávají informace nebo provádějí otevřené podvratné akce (teroristické činy, výbuchy apod.), agenti vlivu, v souladu se zájmy svých chlebodárců provádějí činnost související s řízením země, regionu, oborem, objektem, politickou stranou atd. Jejich podvratná činnost je často dlouhou dobu latentní, neviditelná, a když se stává zjevnou, může být již příliš pozdě na vznesení obvinění či zabránění vzniku škod s velkými následky.

Tím spíše, neboť jejich praktickou politickou a řídící činnost lze lehce vydávat za neúmyslnou politickou chybu, ekonomický omyl atd. atd.. Ten samý Talleyrand uváděl zcela přesvědčivé důvody pro svoji spolupráci se zahraničními mocnostmi.

Agenti vlivu jsou často vrcholem operativní rozvědně-podvratné činnosti. Na rozdíl od obyčejných agentů, mají vlivoví agenti obvykle jen zcela výjimečně prokazatelné spojení s protivníkem. Pro řízení vlivových agentů nejsou nutné atributy jako konspirativní setkání s rezidentem, udržování spojení pomocí mrtvých schránek, šifrování informací a dalších činností, bez nichž si klasickou špionáž nemůže ani představit.

A právě tyto příznaky demaskující činnost nepřátelského agenta zcela běžně slouží jako důkazy při soudních procesech v jednotlivých případech špionážní činnosti. S trochou nadsázky, nelze zcela vyloučit situaci, kdy takový agent vlivu si ani nemusí neuvědomovat, kým vlastně je, obzvláště když takto působí po delší časové období.

„Ve své podstatě ti, co jdou na tyto kontakty, ani nemusí vědět, že se stýkají s CIA či jinou zpravodajskou službou, nemusí být absolutně poslušnou loutkou svých pánů: jestliže provádějí činnost výhodnou pro jejich cíle, mohou současně sledovat i své vlastní zájmy“.

To je úplně ideální varianta. Protože ani platba za služby nemusí být podmínkou jejich poskytnutí. A kromě toho – je prakticky nemožné vznést obvinění konkrétní osobě ve spáchání trestné činnosti, protože trestný čin není jako by páchán.

Je obvyklé, že zpravidla skrytě, zájmové osoby nebo struktury (jež ne vždy mají přímý vztah na speciální službu) podporují takového člověka (nebo organizaci), který si to sám ani neuvědomuje, a způsobuje nebo bude v budoucnosti způsobovat škody státu, regionu, politické straně, obchodní společnosti, výrobnímu podniku atd.

„Agent vlivu – zpravidla úřední osoba (nebo osobnost, jež má společenskou důvěru, prestiž a autoritu), která provádí systematickou činnost zaměřenou na realizací cílů politiky cizího státu (formálně však není spolupracovníkem jeho tajných služeb)“- tak charakterizují vlivové agenty v jedné z ruských učebnic.

„Za vlivového agenta (termín vznikl uvnitř CIA) je považován člověk vyznávající hodnoty a ideologii země protivníka, který je šíří u sebe doma. Pracuje ne pro peníze, ale pro myšlenku. K podnícení jeho další aktivní činnosti a těsnějšímu připoutání ke zpravodajské službě se používá široká škála různých způsobů odměňování a honorování, jako např. „udělování různých cen, státních vyznamenání, mezinárodních titulů, čestných doktorátů, zvaní k účasti na prestižních mezinárodních seminářích a sympoziích, vydávání knih v zahraničí a jejich široká reklama atd.

Jedná se o pochopitelnou lest rozvědných služeb všech mocností, kterými se snaží zavázat a získat i nejmocnější tohoto světa. Státní činitel vysokého rangu, který má pochopitelně i odpovídající možnosti, může být vlivovým agentem cizí země jak vědomým, tak i nevědomým, který darovaná životní blaha a pocty chápe ne jako přikrmování ze strany cizích speciálních služeb, ale jako světové ocenění své osobnosti a geniality.“

Přílišné zanícení vlivového agenta pro uskutečňování vlivu protivníka na prostředí, ve kterém agent působí, nebo jeho nepříliš citlivé řízení zpravidla vede ke kompromitaci jeho osoby před okolím, protože se v časově delším horizontu jeho činnost stává vysledovatelnou a postupně začíná ztrácet autoritu, kterou doposud používal k prosazování zájmů protivníka.

V tomto roce Václav Havel společně s dalajlámou přijali jako dosud poslední ocenění své činnosti cenu Jána Langoše. Exprezident se na svých webových stránkách pyšní celkem 115 cenami; poslední, kterou převzal na Slovensku, které je vůči jeho osobě poněkud skoupé, ještě nestačili do celkového výčtu doplnit. Přitom do konce roku 1989 shromáždil pouhopouhých 8 cen a medailí.

V dalších dvaceti letech rozšířil svou sbírku o 108 cen a medailí, z nichž 23 pochází z USA, získal 48 čestných doktorátů, z toho 10 z USA. Jeho prsa zdobí celkem 28 řádů a vyznamenání, mezi nimiž se vyjímá Řád Lázně, který mu byl udělen stejně jako Nicolae Ceauşescovi britskou panovnicí a s příslovečnou skromností se zmiňuje o celkem 39 vybraných členství v různých spolcích a nadacích.

Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.