PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (2)

Nemohl jsem být tím, čím oni chtěli, abych byl. Mohl jsem být pouze tím, čím jsem....
J.CH.



Léta utíkala. Smysl mého vlastního života se mi rýsoval stále zřetelněji a zřetelněji. Jak jsem již naznačil, respektoval a akceptoval jsem klasickou formu studia v tradičním školském systému. Omlouvám se na tomto místě prosím, ale po celou dobu tohoto studijního rituálu, který mi zabral bezmála šestnáct let života, že jde více méně o ztrátu času.

Neberte to jako nějaké egoistické vyjádření a nebyl také ani ten tradiční postoj človíčka školou povinného, který by dělal všechno možné jen ne se učit. Jenže já jsem se chtěl Učit a v tom je veliký rozdíl. V dalších letech mého života se mi toto tušení potvrdilo.

Je-li člověk jiný, pak prostě nezapadne. Ze začátku jsem to bral jako obrovský handicap, ale později jsem zjistil, že je tomu právě naopak. Z povzdálí jsem sledoval své vrstevníky nezúčastněným pohledem.

Přemítal jsem, prociťoval a skládal velký obraz tajemství, které mne obklopovalo. Zároveň jsem se učil žít s nálepkou: „Hele on je nějakej divnej“. Ve škole jsem si nikdy nenechal vzít svůj názor na věc.

Stál jsem si za ním a to do té chvíle, než zkušenost, nebo jiné poznatky mi ukázaly, že jsem se hluboce mýlil. Pak jsem šel a dokázal jsem se upřímně omluvit. Bohužel ovšem ve většině případů to byl ve škole spíše boj. Rodiče tam byli každou chvilku voláni „na kobereček“ jelikož „prý nemám žádnou úctu k učiteli“.

V tomto slova smyslu jsem pochopil, že úcta se projevuje tím, že učitel musí mít vždy pravdu a to bez jakýchkoliv námitek a to již z titulu své funkce. Chápu, že jste možná mnozí z vás měli v tomto ohledu zcela jiné zkušenosti, ale u mne tomu tak bylo.

Jenže v praktickém dopadu se stával pravý opak. Původní přirozený respekt „k učitelské autoritě“ u mne padal dolů volným pádem. Kolikrát jsem si říkal, že jsem asi opravdu nějaký divný, když mám tyto „problémy“.

Ovšem zároveň mi něco v mém nitru říkalo, že je vše v naprostém pořádku. Že je vše součástí mé životní výuky. Učí mne to bojovat o svůj čistý názor a nebát se oponovat. Vážit své čistého vhledu a nenechat se ovlivnit či jinak manipulovat okolím.

Jenže rodiče byli jiného názoru. Poměrně těžce nesli mé školní bitvy za pravdu a spravedlnost a stejně tak těžce nesli to, že nejsem takový jako ti všichni kolem mne. V těchto ohledech byl mezi námi velký a přetrvávající rozpor.

Nemohl jsem být tím, čím oni chtěli, abych byl. Mohl jsem být pouze tím, čím jsem. V tuto chvíli jsem ještě netušil, kolik času svého života lidé stráví tím, kým nejsou a pak hledají příčiny toho, proč jsou nešťastní.

Rodiče byli také velmi silní materialisté, takže sečteno a podtrženo mnoho témat pro vzájemnou komunikaci nebylo. Ale já jsem komunikovat potřeboval. Komunikaci jsem vnímal jako velmi důležitý prostředek vnitřní krystalizace srdce a duše. Bylo mi jasné, že jsem pouze s vnitřní komunikací nemohl vystačit. Potřeboval jsem tedy něco učinit. Potřeboval jsem změnu stavu, ve kterém jsem se nacházel.

A k tomuto posunu také jednoho dne zákonitě došlo. Muselo k němu dojít.

Bylo to koncem června roku 1978, když mi bylo jedenáct let. Škola se chýlila ke konci a já se pochopitelně těšil na prázdniny. Těšil jsem se na koupání v koupališti, které se nacházelo za městečkem a koupání v rybníku, kterému se říkalo (dodnes nevím proč) – Peklo. Byl to poměrně velký rybník a nacházel se v samém lůně Železných hor.
Ležel jsem na zahradě a díval jsem se na mraky. Dívání na mraky byla moje oblíbená hra. Prostě jsem ležel, díval se na mraky a představoval jsem si, jak mění tvar na nějaký. A skutečně… Po chvíli se mrak přeměnil v to, co jsem si představoval.

Měl jsem z toho vždycky obrovskou srandu a mnohdy jsem se tomu smál i nahlas takovým tím dětským upřímným smíchem. Když někdo v tu dobu vedle mne, tak se na mne vždy dost divně díval a často jsem musel čelit otázce čemu, že se vlastně směji. Na tyto situace jsem měl připravenou takovou jednu typickou odpověď:

„Dívám se, jak mraky tancují svůj velký bál“.

Načež dotyčný buď ode mne odešel, nebo na mne vrhl „tak divoké kukuč“, že jsem se musel smát znovu. Konečně ta moje odpověď nebyla od věci. Hru s mraky jsem provozoval asi od svých devíti let. Byly období, kdy jsem jí věnoval každou volnou chvilku. Přitom jsem zjistil dvě poměrně hodně zajímavé věci.

Tak především jsem přišel na to, že když si u toho pomáhám říkankou, tak se celý proces transmutace tvaru mraku výrazně zrychluje. Tedy s tou říkankou se to mělo takto.

Když jsem se díval na mraky a vizualizoval si tvar do kterého se má přeměnit, často jsem ještě jakoby na druhé stopě své mysli v duchu skládal říkanky. Při jedné takové příležitosti jsem přišel na to, že když se soustředím zároveň na mrak, na jeho budoucí tvar a zároveň na říkanku tak se všechno zrychlí a jde snadněji.

Nakonec jsem si vytvořil říkanku jednu standardní, u které jsem měl vždy velmi příjemné pocity a té jsem zůstal věrný v podstatě dodnes. Zní takto:

Foukej, foukej větříčku ty můj věrný bratříčku,
Foukej, foukej dál….
Ať mraky mohou tančit svůj velký bál
Foukej, foukej bratříčku, tys vždy u mne stál…
Foukej, foukej dál….

Uteklo ještě pár let, než jsem si uvědomil, že jsem si vytvořil svou vlastní velmi silnou mantru. Zajímavé je také, že funguje i na samotný vítr. Dodnes to pro zpestření ukazuji svým studentům, když je venku hezky a pracujeme v přírodě.

Druhou skutečností, kterou jsem zjistil a to velmi rychle, byl obrovský přísun energie. Vždy když jsem hrál svou hru s mraky, energie velmi rychle přišla. Vlastně se ani jednou nestalo, že by tomu bylo jinak.

A tak jsem v tom červnu ležel na zahradě a hrál svou hru s mraky. Prociťoval svou mántru a zároveň se sám sebe ptal, co mám udělat proto, abych mohl rozvinout vnější komunikaci s někým druhým vedle sebe.

A pak to přišlo.

Pamatuji si to, jakoby to bylo nyní. Bylo to nádherné. Zanechalo to ve mně hlubokou zkušenost a zjištění, že inteligence a vědomí je všude kolem nás. Je i tam, kde bychom to nejméně čekali. Přišlo to náhle a intenzivně.

Když jsem to uviděl, blížilo se to ke mně a já se tak lekl, že jsem se nemohl ani pohnout. Zřejmě jsem ani nedýchal.

-pokračování-