PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (1)

Úvod

Každému z nás přijde v životě do rukou mnoho šancí a příležitostí, jež jsou naplněny potenciálem pomoci nám posunout se v oné nadčasové cestě (trvající mnoho a mnoho inkarnací) za ústředním účelem našeho života. Každý člověk se alespoň jedenkrát v životě zamýšlí nad otázkami účelu, podstaty života. Zamýšlí se nad smyslem toho všeho, co nás obklopuje a toho všeho co se nachází v našem nitru.

Já jsme si tyto otázky kladl zhruba od čtyř let svého života možná to bude znít zvláště, ale již v tuto dobu jsem věděl jakému druhu hledání tento svůj aktuální život zasvětím. Chtěl jsem znát odpovědi na všechny tyto a další otázky a již tenkrát jsem věděl, že sami ke mne nepřijdou. Věděl jsem, že budu muset mnohé „obětovat“, abych získal to, po čem jsem snil a toužil.

Tak jak ubíhaly roky a já se stal človíčkem školou povinným, jsem si stále zřetelněji uvědomoval, že ona škola kterou jsem musel navštěvovat, mne nikdy nenaučí to, co jsem považoval za podstatné a důležité. Souběžně s tím jsem si uvědomil, že se budu muset rozhodnout.

Buď se přizpůsobím tlaku okolí a v podstatě i společnosti a stanu se dalším klasickým šedým „robotem“ Systému anebo se nepoddám a půjdu dál za tím, co mne od samého začátku přitahovalo. Budu tím však riskovat, že ostatní si na mne budou ukazovat prstem se slovy: „Hele, on je nějakej divnej“.

Nakonec mne překvapilo, jak jsem si rychle na tento slogan zvykl. Stal se z něho věrný průvodce mým životem. Když o tom tak přemýšlím, věřím tomu, že z části jsem se tak prostě narodil, s určitým osudem, s jistým nezvratným potenciálem možností. Nakonec jsem to vždy bral jako fantastickou výzvu a v podstatě i dar.

Dodnes jsem na základě jistých svých osobních zkušeností přesvědčen o tom, že aby člověk mohl dosáhnout těch nejsmělejších cílů, musí prostě a jednoduše nejdříve porozumět svému vlastnímu životu. Alespoň u mne tomu tak bylo.

Možná, že takové řeči budou někomu připadat velmi smělé, ba možná pyšné, ale ve skutečnosti tomu tak není. Svému životu jsem porozuměl ve chvíli, kdy ho mé vědomí bylo schopné přijmout a obejmout ve své naturální přirozenosti. Tady jsem ocenil, jak nesmírně důležité je být sám k sobě upřímný. Jste-li upřímní sami k sobě, jste zároveň upřímní i ke svému životu a velmi rychle to pocítíte.

Jak jsem již řekl. Z části jsem se narodil s určitým osudem, který mi vymezil mantinely příležitostí a který mému životu vtiskl určitý specifický ráz. Zčásti to však ovlivnila událost, kterou mám a budu mít po celý život neustále před sebou a o které bych se měl určitě zmínit, neboť to byla právě tato epizoda, která mne později donutila klást ony velmi specifické otázky a s jistým druhem zarputilosti na ně hledat odpověď.

Musím se přiznat, že nyní to bude poprvé co takto veřejně o oné zkušenosti vyprávět. Doposud to bylo vždy jen v úzkém okruhu mých blízkých, nebo studentů.

Jak jsem již uvedl v některém z editorialů, pocházím z oblasti Železných hor z malého městečka, které se nachází pod hradem Lichnice v blízkosti řeky, která se jmenuje Doubrava. Zde jsem prožil své dětství, na které s velkým vděkem vzpomínám.

Život v takové obci (pokud nebydlíte v paneláku) mám svůj zcela svébytný ráz. A do něho patří i úkony, které děláte prakticky rok co rok stále dokola. V našem domku, tak jako mnohde jinde jsme ještě neměli ústřední topení. Topili jsme v kamnech.

Dodnes si pamatuji na černé noci, kdy jsem jako malinký capart sledoval mihotající se plamínky živého ohně. Skutečně to mělo něco do sebe. Z kamen sálalo teplo a já měl pocit, jako kdyby v nich sídlila nějaká tajuplná bytost, která se nám zjevuje v podobě ohnivých plamínků.

Stalo se to na podzim v měsíci říjnu, když mi byli čtyři roky. Otec každý rok v tuto dobu dělal zásobu dřeva na zimu. Vždy měl domluveno s hajným, že může sbírat větve, kterých bylo v lese všude dost. Samozřejmě, že jsem mu v tomto věku příliš nepomohl, ale já jsem se vždy na tyto „pracovní výlety“ moc těšil. Les měl na mne blahodárný účinek.

Toho dne, tak jako několikrát před tím mne otec na zpáteční cestě, když byl vozík plný dřeva, vyzdvihl a posadil nahoru na fúru do měkkého chvojí. Připadal jsem si jako kapitán nějakého korábu. Svět z výšky mne fascinoval. Pamatuji se, že když jsme dojeli na kraj lesa, otec se zastavil a sundal mne z vozíku. Byl jsem překvapen, jelikož to nikdy před tím neudělal.

„Počkáš tady na mne. Za chvilku jsem zpátky. Musím si odskočit“. V jeho hlase jsem cítil důraz a trošku napětí. Zakýval jsem hlavou a začal si hrát s jednou větví. Nedaleko byla malá rekreační chatka, ale jinak nikde nikdo. Otec mi za pár okamžiků zmizel v mlází a já jsem zůstal sám.

Bylo to zvláštní. Ne že bych se přímo bál. Tak nějak podvědomě jsem věděl, že otec je na blízku, ale přesto jsem se zaposlouchal do ticha a mé smysly se automaticky zbystřily. Rozhlížel jsem se dokola a vnímal zvuky, které jsem před tím neslyšel. Šumění větru v lese, nad nedalekým polem ve výšce se ozvalo několik ptáků.

Dokonce jsem zaslechl tiché bublání malinkého potůčku, který tekl strouhou u cesty, na které jsem stal. Už, už jsem se chtěl k němu vypravit, že ho prozkoumám z blízka, když jsem ve svém nitru ucítil cosi, co bylo pro mne zcela neznámé.

Zarazil jsem se.

Byl to podivný pocit. Bylo v něm něco svátečního, ale zároveň cizího. Dneska bych to nazval „chrámovým stavem nitra“. Snažil jsem se svým dětským vědomím tento pocit blíže prozkoumat. Jako kdyby mne cosi volalo. Pak jsem zvedl hlavu…. Tedy spíše jako kdyby mně něco jemně přinutilo hlavu zvednout. A pak jsem to uviděl…. Otevřel jsem svá malá ústa překvapením dokořán.

Ve výšce asi osmi metru nad zemi nedaleko mne se nacházela svítící jasným světlem, ale přesto průhledná koule. Dokonce jsem vnímal, jak od ní vane teplý vzduch. Onen zvláštní pocit v mém nitru přehlušila jiná energie. Snad tisíckrát jsem se snažil během svého života tuto energii popsat, ale vždy bez valného úspěchu. Mohu jen říci, že jsem od té doby nikdy nic tak silného nezažil.

Byla to čistá naturalizovaná Láska, která ve mne evokovala ten nejhlubší pocit mateřské energie, bezpečí a …. Domova. Bylo zvláštní. Vždyť můj domov byl dva kilometry odsud a přesto jsem cítil, že ono světlo či co to bylo, je součástí mého skutečného Domova.

Zažili jste někdy stav, kdy jste se setkali s něčím absolutně neznámým, ale přesto jste z toho cítili neskonalou lásku, souběžně jste však vnímali dálku cizoty a přesto součást vašeho domova? Pakliže ano pak snad pochopíte mé rozpoložení.

Za pár okamžiků na to jsem viděl uvnitř této průsvitné koule obrázky. Rychle se střídaly. Bylo to jako kaleidoskop. Také jsem uslyšel hlas. Neznal jsem tu řeč, ale cítil jsem, že je mi velmi blízká. Zřejmě intuitivně jsem vnímal, že se vztahuje k těm obrázkům. Koukal jsem nahoru k nebi s větvičkou v ruce a ničemu jsem nerozuměl a přesto jsem zažíval tak hluboký stav vnitřního štěstí jako nikdy potom. Do očí se mi vedraly slzy.

Nevím, jak dlouho to trvalo. V jedné chvíli světlo mírně potemnělo. Ještě jednou teplý závaz vzduchu od světla pohladil mé dětské tvářičky. Hlas ustal. Světelná koule se jakoby zhoupla a rychlostí blesku se rozplynula nad korunami stromů.

Propadl jsem se do ticha. Zavalil mne pocit samoty. Bylo to podstatně hlubší a intenzivnější oproti tomu, když otec odešel. Nevěděl jsem, co mám dělat. A ta jsem se jen díval nahoru k obloze a špinavýma ručkama si utíral slzy na tváři.

„Járo, jsi tam? Už jdu!“ Nevnímal jsem. „Tak co je s tebou? Ty brečíš? No ty jsi mi ale chlap“, podával mi otec kapesník.

Podíval jsem se nechápavě do jeho očí.

„Co se na mne tak díváš?“

„Tati, přišla za mnou světelná koule a povídala si se mnou“, zašeptal jsem.

„Cože jsi to říkal?“, sedl si otec na bobek přede mnou a vzal mne za ramena.

„Světelná koule. Byla támhle nahoře“, ukazoval jsem rukou k obloze a k nedalekým smrkům. Zároveň jsem cítil, že se na mne otec hněvá.

„Proč si vymýšlíš?! Myslíš, že to je správné?“ Začal mne kárat.

„Ale já si nevymýšlím“, vykřikl jsem.

„Hmm, takže si nevymýšlíš. No dobrá. Půjdeš tedy zbytek cesty pěkně pěšky vedle mne. Lháře vozit nebudu“, odtušil otec.

Vzal mne za ruku a já jsem poprvé v životě ochutnal pocit beznaděje a hluboké křivdy. Mlčel jsem. Tenkrát jsem ještě ani náznakem netušil, že toto vše je součást mé výuky. Přípravy na život. Netušil jsem, jak hluboký význam bude pro mne mít to, co jsem právě prožil a jak silně můj pozdější život ovlivní. To vše mělo přijít, ale musel jsem zatím čekat.