Víra - Nev(ě)íra...... Důvěra (...zakusme společně procítit tyto pojmy...)

...víra...

Člověk věří stále v něco...boha, vesmír, milovanou, přítele, nesmrtelnost, pravdu atd. Vytváří to pocit, že je něco, co můžeme uchopit, tím ovšem se ohraničují možnosti projevu. Když je něco jinak, než se nám to jeví, (dalo se to do pohybu, vždy to bylo, jen jsme nebyli bdělí, pozorní), zmíněná víra v cokoli se stane nevírou (nevěrou).
Víra je statická, neposkytuje volnost a vymezuje jen určitý aspekt, nepřipouští změnu. Když je (ne)-přítomna, nedokáže o(d)pustit, když, tak s velkou bolestí, bojem...Rázem je na světě nevěra, rozhlédněte se kolem ( to nemusíte, postačí nahlédnout k sobě ;-) jak těžko se přijímá jakákoli změna.

Nepůjdu daleko, „máme“ partnera a ten nám je nevěrný vším, co nezapadá do naší představy, snu... stačí jiný náhled na situaci, pohled, setkání...to nemluvě o fyzickém doteku s jinou osobou opačného pohlaví (jak je to hloupé, na vědomé úrovni jsme se vším ve spojení, již není vymezeno na fyzický projev...takže muži, mějte se na pozoru, jsem v orgazmickém spojení s vaší ženou, pokuď si to dovolí, aniž se jí dotknu na fyzické úrovni .... a vy nic nepoznáte, taktéž mluvím k ženám ;-)))

A to jen z důvodu, že jsme věřili, ohraničili druhého na svůj vlastní výtvor (svět), vytvořili jsme iluzorní náhled na to co se hodí a co né, co je vznešené a co špatné... je znásilněn a nebyl mu darován prostor pro jeho vlastní projev. Pokusme si to teď vložit do všech odstínů, aspektů života které zrovna žijeme. Proto je zde většinově ta nejasnost, je to úzké...nemají důvěru ve svůj vlastní projev, ještě nerozkvetli...

...důvěra...

Důvěra je široká 360 stupňů a ještě dál, je nekonečná (ani nezačala, je neustále přítomna, je bdělá), je to žena-lůno, vše objímající kruh pochopení, neustále dávající možnosti projevu vy-jádření. Nedělá z ničeho mrtvou věc...miluje pohyb, nekonečné zrání...volnost. Důvěra přijímá a odevzdává, neptá se, neříká „ale“, nechává přicházet a odcházet s volností...vnáší život...není ztuhlá, zaměřená na cokoli...cítíte tu širokost, ten prostor...objetí ? Přijímá s pokorou, má křídla a tím je všemu daruje ...lehkost bytí...

Je zralé dítě, pořád zkoumá a nezabývá se vírou – totálně důvěřuje životu(zkušenost)...důvěra je zralá nevinnost, je to jemnost vnímání...je velmi křehká, ohebná...přitom je moc-ná, není již silnějšího...

Pokuď si člověk jen věří, zatvrdne v přesvědčení, v nějakém dočasném poznání (a kdo ví jestli jeho vlastního, které jen pořád papouškuje z důvodu absence prožitku), zbaven smyslů ho chrání, tím dobrovolně se vzdal svobody a tak má snahu připravit o ni druhé. A jsme v okovech, jen si dobrovolně předáváme řetězy...nedovolili jsme životu proudit...

Důvěra není zaměřená na objekt, ale je to hluboko v nás, hluboko jen z důvodu nejasností, přitom to vůbec není hluboko, jsme TÍM. Je to radost, přijetí změn v sobě, my jen tiše důvěřujeme, je to v tichu a venku se projeví...Stačí málo, jen pustit, možná si myslíš že život se zastaví, je to nemožné, jen veme určitý směr, tak jak zvolíš...pokuď se tak rozhodneš... (a nemusíš se bát, nebudeš objeven, vyzrazen, okolí i tak Tě nebude vidět, vnímat, cítit, a to jen díky (ne)-vlastní ješitnosti ;-)

Daruj si p r o s t o r (a tak druhým jsi daroval, nelze opačně, proto lidé neustále někoho zachraňují, bojí se o sebe) projevíš se, budeš neustále prázdným...staneš se meditací života...již nebudeš muset někde „chodit meditovat“, nebo učit se jí, další pošetilá „věc“...ale to někdy jindy ...snad...

Ještě si dovolím maličkost...nevěrný ti nemůže být nikdo, jen ty sám sobě z důvodu chybějicího prostoru... a ta „jiná“ část sebe samého venku, Ti ukazuje, dává možnost, jak objevit v sobě tuto nezralost. Pokloň se až k zemi těm „druhým“ za možnost vidět svá omezení, děkuj a zulíbej jemu (jí) nožky...a když příjde čas odcházej, nebo zůstávej...tak jak rozhodneš...snad jednou objevíš že není kam, není od koho...není kde...

Tak to byla ta drobnost...to byla ta drzost...láska (projev) bez ohrádek...

...snad iluze Vám milí neberu, jen šaty odhazuji do kterých jsme oblékli se, a až se staneme docela nahými, až pak mne uvidíte...

Přidám jednu báseň či sdělení přítele, jména Markétka K., jenž byli si po devět let navzájem stíny, díky nímž se světly mohly stávat, navzájem osvěcovat, by mohli jít dál životem, každý svým směrem, každý svým tempem...svým jedinečným projevem...hluboce se klaním...milovaná...

Vězeň

klesá a stoupá Tvoje víra,
když nechal sis ji do srdce vštěpit.
Teď ptáš se, kde je Tvoje síla?
Proč smůla se na Tebe lepí?!

Tisíckrát jsem s vírou rozmlouval,
než rozhodnutí jsem dokonal, a odsunul se od ní dál.
Věřil jsem každý den
a zůstal jsem uvězněn!

Ten, kdo miluje,
nezná v životě meze.
Neb celý život cestuje,
nemůže být vězeň...