JINÝ VÝKLAD BIBLE

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

24.06.2005 Různé

       Bůh řekl Izraeli, že jeho jméno je JAHVE, což znamená "jsem, který jsem", či přesněji přeloženo, "budu, který budu" (Ex 3,14). Poté bylo toto jméno poněkud rozšířeno: "Bůh dále Mojžíšovi poručil: Řekni Izraelcům toto: ,Posílá mě k vám Hospodin /Jahve/, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.' To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení" (Ex 3,15).

       Boží plné jméno je tedy "Hospodin Bůh".

       Starý zákon je psán většinou hebrejsky a překlady do jiných jazyků se nevyhnutelně ztrácí mnoho detailů, obsažených v hebrejských slovech pro Boha. Jedno z takových obvyklých hebrejských slov je "elohim" - překladem "Bůh" se ztrácí původní význam "mocní / mocné bytosti" či "mocnosti". Boží "památník", jméno, pod nímž si ho máme podle jeho přání zapamatovat, je tak

JAHVE ELOHIM,

 znamenající TEN, KDO SE ZJEVÍ VE SKUPINĚ MOCNÝCH.

       Je tak Božím záměrem vyjevit svou povahu i podstatu své bytosti ve velké skupině lidí. Poslušností k jeho slovům můžeme rozvinout některé z Božích rysů v nás samotných už nyní, a tak Bůh sám sebe zjevuje - ovšemže ve velmi omezeném smyslu - v pravých věřících už v tomto životě. Avšak Boží jméno je i proroctvím o nastávajícím čase, kdy bude země naplněna lidmi jako je on - ve smyslu povahy i přirozenosti (srovnej 2 Pt 1,4). Chceme-li být spojeni s Božím záměrem, a tím jako Bůh už více neumírat a žít navždy v úplné mravní dokonalosti, pak se musíme propojit s jeho jménem. Cesta k tomu vede přes křest v to jméno - Jahve Elohim (Mt 28,19). Tento akt z nás také činí potomky ("semeno") Abrahama (Ga 3,29), jimž bylo slíbeno věčné dědictví země (Gn 17,8; Ř 4,13) - tu skupinu "mocných" ("elohim"), v níž se naplní proroctví Božího jména. Zatímco skutky těch, kteří mají k Bohu odpovědnost, jím budou zapamatovány (Mal 3,16; Zj 20,12; Žd 6,10), není v Bibli nic, co by naznačovalo, že máme v posmrtném stavu nějaké vědomí. Lze těžko argumentovat proti následujícím prohlášením stran této věci: ?

       "Jeho /lidský/ duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem /okamžikem/ berou za své jeho plány" (Ž 146,4). ? "? mrtví nevědí zhola nic? jak jejich láska, tak jejich nenávisti jejich horlení dávno zanikly?" (Kaz 9,5-6). Neexistuje žádná "moudrost v říši mrtvých" (Kaz 9,10) - žádné myšlení, a tak ani žádné vědomí. ? Jób říká, že ve smrti "jako by nikdy nebyl" (Jb 10,19); viděl smrt jako zapomnění, nevědomí a úplnou neexistenci - jako tomu bylo před narozením. ? Člověk umírá stejně jako zvířata (Kaz 3,18); jestliže tedy člověk někde přežívá svou smrt ve vědomém stavu, musí tomu tak být i se zvířaty - avšak Písmo i věda o tom mlčí. ? Bůh "pamatuje, že jsme jen prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě" (Ž 103,14-16). Že smrt znamená vpravdě nevědomí, a to i pro spravedlivé, je demonstrováno opakovanou prosbou Božích služebníků, aby bylo umožněno prodloužit jejich životy - věděli, že po smrti už nebudou moci chválit a oslavovat Boha, neboť smrt je stav nevědomí.

       Dobrými příklady jsou zde Chizkiáš (Iz 38,17-19) a David (Ž 6,4-5; 30,9; 39,13; 115,17). O smrti se opakovaně hovoří jako o spánku či odpočinku, a to stejně pro spravedlivé i špatné (Jb 3,11+13+17; Da 12,13). Máme nyní k dispozici dostatečný důkaz, abychom mohli bez obalu prohlásit, že populární pojetí o spravedlivých, kteří odcházejí ihned po své smrti do stavu blaženosti, a jsou takto odměněni v nebi, není prostě v Bibli k nalezení. Pravdivé učení o smrti i lidské přirozenosti dodává člověku nemalý pocit klidu. Po všech traumatech a bolestech lidského života představuje hrob místo úplného zapomnění. Pro ty, kdo neznají Boží požadavky, bude trvat toto zapomnění navždy. Už nikdy nebude znovu otevřen starý účet tohoto tragického a nenaplněného přírodního života; marné naděje ani obavy lidské mysli už nedojdou naplnění. Zoufalé úsilí člověka změkčit definitivnost smrti ho dovedlo k víře v "nesmrtelnou duši". Ve chvíli, kdy přijmeme existenci takovéhoto nesmrtelného prvku v člověku, se musíme nutně domnívat, že kamsi po smrti odchází. To vedlo k myšlence, že ve smrti musí být nějaký rozdíl mezi osudy spravedlivých a hříšných. Pokračujíce v této úvaze, došlo se k závěru, že musí existovat místo pro "dobré nesmrtelné duše", zvané nebe, a místo pro "špatné nesmrtelné duše", zvané peklo. Bible zdůrazňuje, že odměnou spravedlivým bude vzkříšení, a to při Kristově příchodu (1 Te 4,16).

        Vzkříšení tzv. zodpovědných mrtvých bude první věcí, již Kristus učiní; následovat bude soud. Jestliže jde "duše" do nebe v okamžiku smrti, pak by nebylo vzkříšení potřebné. Pavel říká, že kdyby nebylo vzkříšení, pak by snaha o poslušnost Bohu byla zbytečná (1 K 15,32). Copak by takto uvažoval, kdyby věřil, že bude také odměněn po smrti přechodem své "duše" do nebe? Lze učinit závěr, že věřil ve vzkříšení těla jako o jediné formě odměny. Kristus v nás vzbudil očekávání, že náhradou za náš nynější život ve víře bude "vzkříšení" (L 14,14). Při svém návratu Kristus "promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy" (Fp 3,21). Protože má i nyní skutečnou tělesnou podobu (aktivizovanou ovšem čistě Duchem, nikoli krví), budeme se i my podílet na podobné odměně. Při soudu obdržíme odplatu za to, jak jsme žili své životy v těle (2 K 5,10). Těm, kteří prožili svůj život plni žádostivostí, bude odejmuto jejich současné smrtelné tělo, které se následně rozloží "na prach", zatímco ti, kteří se snažili ve svých životech nahradit tělesno Duchem, "kdo zasévá pro Ducha, sklidí život věčný" (Ga 6,8) v podobě duchovního (duchem naplněného) těla. Existuje ještě další dostatečný důkaz, že odměna spravedlivým bude v tělesné podobě.

       Jakmile to přijmeme, vyjeví se životní důležitost vzkříšení. Naše současné tělo přestane prokazatelně existovat smrtí; jestliže můžeme věčný život a nesmrtelnost zakusit pouze v tělesné podobě, pak z toho vyplývá, že smrt musí být stavem nevědomí, a to do té doby, dokud nebude naše tělo stvořeno znovu a neobdrží Boží přirozenost. Celá 15. kapitola 1. listu Korintským hovoří detailně o vzkříšení; vždy se vyplatí číst ji pozorně. Verše 35 - 44 vysvětlují, jak je zaseto semeno a jak potom vzchází ze země a obdrží od Boha příslušné tělo. Podobně tomu bude s mrtvými, kteří obdrží odměnou (nové) tělo. Protože Kristus vstal z hrobu a jeho smrtelné tělo bylo proměněno na nesmrtelné, budou sdílet podobný osud i praví věřící (Fp 3,21). Křtem se napojujeme na Kristovu smrt i vzkříšení, demonstrujíce tak naši víru v to, že i my se budeme podílet na odměně, které se mu dostalo vzkříšením (Ř 6,3-5).

       Nynějším sdílením jeho utrpení se budeme též podílet na jeho odměně: "Stále nosíme /nyní/ na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven" (2 K 4,10). "? ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem?" (Ř 8,11). S touto nadějí proto očekáváme "vykoupení svého těla" (Ř 8,23) tím, že bude učiněno nesmrtelným. Této naději v zisk odměny v podobě zvěčnění těla dobře rozuměli Boží lidé raných dob. Abrahamovi bylo slíbeno, že osobně a navždy zdědí zemi kenaanskou - to bylo stejně jistě, jako že ji projde křížem krážem (Gn 13,17; viz oddíl 3.4). Jeho důvěra v Boží zaslíbení jej nutně dovedla k víře, že jeho tělo bude v budoucnosti nějakým způsobem oživeno a učiněno nesmrtelným - a tak bude umožněno sliby splnit. Jób se jasně vyslovil, že chápe budoucí odměnu v tělesné podobě, a to navzdory tomu, že jeho (současné) tělo bude v hrobě požíráno červy: "Já vím, že můj vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa /lépe var.: ve svém těle, dosl. ze svého masa/, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru" (Jb 19,25-27).

       Totožná byla naděje Izajášova: "mrtvá těla vstanou" (Iz 26,19). Velice podobná slova jsou k nalezení při popisu smrti Lazara, osobního přítele Ježíše. Namísto utěšování jeho sester tím, že by hovořil o jeho duši, jak přijde do nebe, mluvil Ježíš o dni vzkříšení: "Tvůj bratr vstane". Okamžitá reakce Lazarovy sestry Marty ukazuje, jak mnoho bylo právě toto oceňováno ranými křesťany: "Řekla mu Marta: ,Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den'" (J 11,24). Podobně jako Jób, nechápala smrt jako bránu k blaženému životu v nebi, ale těšila se na vzkříšení "v poslední den". Pán slibuje: "Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho? já ho vzkřísím v poslední den" (J 6,44-45). Je třeba odhalit jemnou rovnováhu mezi těmi pasážemi, které zdůrazňují, nakolik byl "Bůh v Kristu", a místy, osvětlujícími jeho lidskost. Ta posledně jmenovaná skupina biblických textů znemožňuje ospravedlnit ideu, že Ježíš je Bůh sám - "Bůh pravý z Boha pravého", jak chybně prohlašuje trinitářské /trojiční/ učení. (Tato fráze "Bůh pravý z Boha pravého" byla použita na Nicejském koncilu roku 325 po Kr. , kde byla poprvé vyhlášena idea Boha jako "Trojice", kterou raní křesťané neznali.) Slovo "Trojice" se nikdy v Bibli neobjevuje. 9. kapitola dále prohloubí studium Kristova naprostého vítězství nad hříchem a podílu, který na tom má Bůh. Na počátku těchto studií si zapamatujme, že spása záleží na správném pochopení skutečného Ježíše Krista (Jan 3,36; 6,53; 17,3).

       Jakmile dojdeme k pravdivému pochopení jeho vítězného zápasu s hříchem a smrtí, můžeme v něho být pokřtěni, abychom měli podíl na této spáse. V 1 Tm 2,5 lze nalézt jedno z nejjasnějších shrnutí vztahu mezi Bohem a Ježíšem: "Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš." Rozbor zdůrazněných slov vede k následujícím závěrům: ? Je-li pouze jeden Bůh, je nemožné, že by Ježíš mohl být Bohem; jestliže je Otec Bohem a Ježíš je také Bohem, pak musí existovat dva bohové. "My přece víme, že je jediný Bůh Otec" (1 K 8,6). "Bůh Otec" je proto jediným Bohem. Je proto nemožné, aby mohla existovat oddělená bytost, zvaná "Bůh Syn", jak prohlašuje falešné učení o Trojici. Podobně zobrazuje Starý zákon Jahveho, jediného Boha, jako Otce (např. Iz 63,16; 64,8). ? Doplněním tohoto jediného Boha je prostředník, člověk Kristus Ježíš - "? a jeden prostředník?" Toto slovo "a" ukazuje rozdíl mezi Kristem a Bohem. ? Kristus jako "prostředník" znamená, že cosi zprostředkovává, že je rozhodčím. Prostředník/rozhodčí mezi hříšným člověkem a bezhříšným Bohem nemůže být bezhříšný Bůh samotný; musí jít o bezhříšného člověka s hříšnou lidskou přirozeností. "Člověk Kristus Ježíš" nás nenechává na pochybách o správnosti tohoto vysvětlení. Dokonce i když píše po nanebevzetí Ježíše, Pavel nemluví o "Bohu Kristu Ježíši".

       Několikrát jsme připomínali, že "Bůh není člověk" (Nu 23,9; Oz 11,9), avšak Ježíš je jasně "Synem člověka", protože je v Novém zákoně nazýván "člověk Kristus Ježíš". Byl "synem Nejvyššího" (Lukáš 1,32). Bůh coby "ten Nejvyšší" naznačuje, že pouze jemu patří konečná velikost; Ježíš jako "Syn Nejvyššího" ukazuje, že nemůže být sám Bohem jakožto osoba. Také z jazykových výrazů Otec a Syn, používaných o Bohu a Ježíši, samozřejmě vyplývá, že nejsou totožní. Syn může mít jisté rysy podobnosti se svým otcem, nemohou však být jedna a táž osoba ani stejně staří. V této linii existuje množství zřetelných rozdílů mezi Bohem a Ježíšem, které jasně ukazují, že Ježíš Bohem nebyl: Bůh Ježíš "Bůh nemůže být pokoušen" (Jakub 1,13). Kristus "na sobě zakusil všechna pokušení jako my" (Žd 4,15). Bůh nemůže zemřít - svou podstatou je nesmrtelný (Ž 90,2; 1 Tm 6,16). Kristus byl mrtvý po dobu tří dnů (Mt 12,40; 16,21). Bůh nemůže být člověkem spatřen (1 Tm 6,16; Ex 33,20). Lidé Ježíše viděli a dotýkali se ho (to zdůrazňuje 1 J 1,1).

       Jsme-li pokoušeni, musíme volit mezi hříchem a poslušností Boha. Často zvolíme ve vztahu k Bohu neposlušnost; Kristus měl stejnou volbu, avšak vždy si vybral poslušnost. Měl tedy možnost hřešit, nikdy to však skutečně neudělal. Ukázali jsme,že Davidův potomek, zaslíbený v 2 S 7,12-16, byl určitě Kristus. 14. verš zde hovoří o Kristově možnosti hřešit: "Když se proviní, budu ho trestat?".

ZDROJ:PANTAX