Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí !! Zdá se, že nám skutečný potenciál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce? (17)

Konec objektivity

Každý aspekt separačního režimu – zpředmětňování světa, přeměna života na peníze, program porozumění a kontroly, odcizení samostatného a separovaného já – je vepsán do oficiálního dogmatu naší civilizace, jímž je náboženství vědy. Jako mnoho náboženství, i věda zahrnuje ideologii, program a metodu. Ideologie konstruuje základní příběh našeho světa a jeho fungování, naši schopnost analyzovat možné a chápat ho buď jako skutečné nebo smyšlené; a rovněž zakládá naše definice toho, které typy vědomí jsou platné. Jako druhý v pořadí je tu vědecký Program, určité úsilí přenést fenomény do říše, kde by byly měřitelné, předvídatelné a kontrolovatelné – veškeré vědomosti tedy spočívají na pevných základech experimentální, verifikovatelné a objektivní pravdy.

Třetí součást vědeckého náboženství, vědecká Metoda, získává platnost z vědecké Ideologie a motivaci z vědeckého Programu. Již jsem zmiňoval, jak vědecká Metoda závisí na opakovatelnosti experimentů, testovatelnosti hypotéz a zejména na předpokladu determinismu či objektivity. Vědecké bádání, stejně jako vědecký, racionální přístup k životu, obecně vzato předpokládají, že tu existuje skutečnost, jíž můžeme klást otázky, jíž můžeme testovat, chápat a nakonec možná i předpovídat a kontrolovat. V tom tedy spočívá hledání jistoty, v rámci níž vzniká na základě faktů porozumění. Přimknutím se k faktům a rozumové argumentaci můžeme zůstat objektivní a získávat ty nejspolehlivější vědomosti.

Předpoklad možné objektivity prostoupil a infiltroval téměř všechny oblasti lidského úsilí – vše, co se pokouší tvářit se vědecky. Je ve skutečnosti velice složité definovat termíny jako „vědecký“ nebo „racionální“, aniž bychom se k nějakému druhu objektivity museli uchýlit. Pomůže nám tu několik příkladů. Ve vědě je nezbytné, aby experimentátor zachoval objektivní odstup od svých experimentů – tedy za předpokladu, že mezi ním samým a soustavou, kterou studuje, není požadováno žádné nezbytné a neeliminovatelné spojení.

V medicíně je objektivita zajištěna kontrolovanou dvojitě slepou studií (double-blind study), která je zacílena na izolování objektivních účinků, do kterých se nijak nepromítají rozmary a vrtochy osobností pacientů nebo lékařů. V oblasti zemědělství můžeme například oset dvě naprosto stejná pole nějakou plodinou, která se bude lišit pouze v jedné znatelné proměnné, a poté zjistit rozdíly ve výnosu. Objektivita v žurnalistice znamená, že novinář je člověk, který jednoduše „oznamuje,“ jaká fakta se právě objevila ve světě. Tato osoba se těchto událostí nesmí osobně účastnit, protože tím by ztratila svoji objektivitu.

Postupovat tedy při jakémkoliv úsilí „vědecky“ vlastně znamená, že se snažíme odstranit subjektivní touhy, přání a předsudky experimentátora. Výsledkem budou principy, jejichž účelem je touha po obecné aplikovatelnosti, jelikož vlastně platí i bez odkazu na experimentátora. Je jedno, zda se pacient nebo lékař domnívají, že antibiotika vyléčí angínu – jejich účinnost je objektivní skutečností. Je jedno, jaké jsou úmysly dělostřelce – pokud budou úhel výstřelu a hnací síla shodné jako u předchozích výstřelů, poletí dělová koule vždy po stejné trajektorii. Nemám pravdu?

To je základní filozofie, která vybudila vědecké revolucionáře a dodnes motivuje touhu po celkovém porozumění a všeobecném ovládnutí a řízení. Tam venku je realita, kterou lze pozorovat, měřit, kvantifikovat a ovládat. Je stejná pro mě i pro vás, vlastně pro každého experimentátora, ať je jím kdokoliv. Její zákony jsou neměnné – Bůh neovládá svět podle nějakého svého proměnlivého rozmaru, a zákony světa fungují pro všechny stejně, pro mě i pro vás.

Prohlášení a tvrzení typu: „ten jednorožec tam byl, doopravdy tam byl, ale jen pro mě, pro tebe ne,“ chápeme jako typické příklady iracionality. Tak byl tam, nebo tam nebyl? To samé platí i v případě: „tobě ten počítač funguje, ale mně ne, i když dělám všechno úplně stejně jako ty.“ Rozum, jak ho známe, jednoznačně trvá na tom, že něco muselo být jinak, buďto v nás, nebo v prostředí, a kvůli tomu se počítač v našem případě choval jinak.

V průběhu několika staletí po Galileovi a Newtonovi rozšiřoval vědecký Program kontrolní základnu tak, že přicházel s neustále lepším a přesnějším porozuměním různým dílčím „příčinám“ a „příčině – smyslu“ světa jako takového; přicházel s neustále lepšími a přesnějšími pozorováními reality tam venku, až se dostal na samotnou základní úroveň subatomární říše. Zde měly spočívat pevné základy determinismu a objektivity, které ztělesňují vědeckou racionalitu. Ale pak přišla katastrofa.

Katastrofou pro vědu a racionalitu se stalo jednoduše to, že na subatomární úrovni ztrácí samotné jejich neochvějné podloží stabilitu a celá deterministická a objektivní konstrukce se hroutí. Základy vědy tu neplatí. Na té nejzákladnější úrovni reality je prostě naše vědecké poznání (obsažené v tezích o jednorožcích a počítačích výše) mylné.

Proto přineslo posledních zhruba osm desetiletí zvýšenou koncentraci výskytu kvantově-mechanických interpretací, které se snažily smířit a propojit neurčitost a závislost na pozorovateli s determinismem a objektivitou, podle nichž „víme,“ jak vlastně každodenní svět funguje a jak ho zakoušíme. Žádný z těchto pokusů ale nebyl úspěšný – což je v ostrém kontrastu vůči newtonovské mechanice, která ohledně své platnosti vyvolala minimum vážnějších diskuzí či námitek, protože ve své době přesně vystihla moment, kdy pro ni bylo příhodné ovzduší a mohla padnout na úrodnou půdu. Minimum souhlasných názorů na kvantovou mechaniku – která celkem vzato spočívá v základech fyziky – naproti tomu jen dokládá její nekompatibilitu s naší fundamentální ontologií.

Předložit podrobné shrnutí toho, jak přesně kvantová mechanika porušuje determinismus a objektivitu, je mimo rámec této knihy. Odkazuji čtenáře na množství neodborné literatury k tomuto tématu, zejména na práce Paula Daviese, Nicka Herberta, Davida Wicka, Rogera Penrose, Fritjofa Capry, Davida Deutsche a Johnjoea McFaddena. Obzvláště pak doporučuji poslední dvě jmenované práce: Deutschovu The Fabric of Reality (Předivo reality), pro její průzračné vysvětlení a výklad teorie mnoha světů, která je v současné době populární; a McFaddenovu Quantum Evolution pro její elegantní a jasný úvod do základů paradoxu měření.

To, jak kvantová mechanika porušuje determinismus, je vůči všeobecnému povědomí, v jehož rámci chápeme sebe (já) a svět, o něco méně vyzývavé, než to, jak porušuje objektivitu, začněme proto tam: Determinismus stanovuje, že počáteční podmínky zcela determinují (určují) podmínky konečné – jiným slovy, pokud provedete dvakrát ten samý experiment, dostanete ty samé výsledky. To je klíčový předpoklad pro požadavek opakovatelnosti, jehož se využívá při určování vědeckých faktů. Ale v kvantové mechanice je tento předpoklad mylný.

Když vystřelíte proud elektronů, fotonů nebo vlastně jakýchkoliv částic proti štěrbině, budete mít na ploše za ní pokaždé jiný vzor – částice dopadnou pokaždé jinam. Celková distribuce částic je determinována matematickými rovnicemi, ale jednotlivý osud každé z nich je různý. Jedna se může odchýlit doprava, druhá doleva, další proletět přímo rovně, a pro něco takového prostě nemáme vysvětlení. Jde o chování nekauzální, čímž je porušen stěžejní předpoklad vědeckého Programu, podle něhož lze díky dostatečně pečlivému zkoumání přírody vše odůvodnit. Přesto se zde, u samotné základny redukcionistické pyramidy, chová hmota nekauzálně, neodůvodněně, nerozumně – což je pro ortodoxní vědu stejně znepokojující fakt jako Einsteinova slavná námitka, „Bůh (s vesmírem) nehraje v kostky.“

Stejná neurčitost provází nejen směr letu částice štěrbinou, ale také dobu rozkladu radioaktivní částice, polaritu fotonu či elektronu a mnoho dalších apektů. Ale výzva vůči našemu pohledu na svět sahá ještě mnohem hlouběji, protože nejen, že jsou tyto naměřené hodnoty náhodné – mají i další vlastnost. Než jsou totiž změřeny, očividně nemají vůbec žádný určitý stav. Experimenty s interferencí, jako například ten s dvojštěrbinou, Stern-Gerlachův experiment a bezpočet dalších demonstrují, že při absenci naměřených hodnot nebo i absenci pozorování samotného se částice chovají, jako by zaujímaly všechny možné stavy naráz.

A co víc, samotná přítomnost pozorovatele může ovlivnit to, jak se pozorovaná soustava bude chovat, a to i když nemá pozorovatel na soustavu absolutně žádný fyzikální vliv – dokonce i pokud je pozorovatel mimo prostoročasový světelný kužel ovlivněné části soustavy, (jako v případě Aspectova experimentu). Z tohoto pohledu je tedy ze zásady mylný Baconův názor, že „tam venku“ je nezávisle existující vesmír, který lze díky vědě a jejím přesným měřením dokonale poznat. Ve skutečnosti nelze. Pozorovatel a pozorovaný jsou spolu úzce propojeni; v posledku vlastně nemá smysl hledat mezi nimi nějaký rozdíl.

Důsledky tohoto objevu jsou pro naši kulturu příliš nedozírné a nestravitelné – jsou naprosto protichůdné vůči ortodoxii, která nám vládne. „Paradox“ kvantového měření je výsledkem pokusů pevně spojit závislost kvantového světa na pozorovateli s předpokládanou objektivitou každodenní zkušenosti ve světě, která se scvrkává na samostatné a izolované já pozorující vesmír. Kvantová mechanika samostatné a izolované já anuluje, ruší. Jelikož představuje kvantová mechanika pro naše chápání sebe samých tak vážnou výzvu, snažili se vědci a filozofové během posledních osmdesáti let přijít s myriádami interpretací, aby se jim podařilo obě říše nějak propojit – říši neobjektivních, nekauzálních kvantových dějů a říši klasické reality, kterou si myslíme, že zakoušíme.

Ale opakujme, že žádný z těchto pokusů se nezdařil. Pokud jde o praktickou úroveň, mnozí odmítají rozšíření neurčitosti a závislosti na pozorovateli na makroskopický svět s tím, že tvrdí následující: kvantová neurčitost má tendenci se neustále vyrušovat, čímž se na škále každodenní zkušenosti blíží klasické mechanice. Takže zatímco je tu určitá šance, že kulička prostřelená otvorem se odchýlí po neklasické trajektorii, blíží se tato šance nule natolik, že ji můžeme ignorovat. To tedy na jednu stranu z praktického hlediska vysvětluje, proč například při stavění mostů nebo výrobě různých strojů funguje dobře i běžná mechanika, ale ontologický problém zůstává stále nevyřešen: jaká je fundamentální povaha reality? Navíc si zakladatelé kvantové mechaniky, zejména Schrödinger, uvědomili, že ontologický problém nikam nezmizí, ale stane se naopak ještě naléhavějším, pokud se působnost kvantových dějů vztáhne i na klasická pozorování, (což je v podstatě to, co dělají kvantová měření).

Někteří nekonvenční myslitelé, jako Roger Penrose (obr. dole vlevo) nebo Johnjoe McFadden, (obr. dole vpravo) tvrdí, že kvantové účinky se do makroskopické reality promítají poměrně běžně v živých systémech, a nikoliv pouze v uměle vytvořených podmínkách fyzikálních laboratoří. Někteří další, ještě radikálnější badatelé, dokonce považují neurčitost za únikovou klauzuli z mechanistického modelu – jako taková podle nich neurčitost zajišťuje svobodnou vůli; ostatní kvantové fenomény jsou pak pro ně důkazními skutečnostmi podporujícími různé přístupy k léčbě a spiritualitě.

Tyto spekulace se pohybují v rozmezí od velice omezených po vysoce sofistikované, ale já se domnívám, že jednoho dne věda vymyslí kvantová vysvětlení mnoha dodnes nevysvětlených (a povětšinou i doposud nepovšimnutých) jevů. Podrobná diskuze o paradoxu měření a převažujícím omylu ohledně dekoherence, ta si ovšem ještě musí počkat na nějakou další knihu. Zatím nedokážu potvrdit ani dokázat žádnou přímou spojitost mezi kvantovými paradoxy a světem běžné zkušenosti; omezím se tedy místo toho na jejich metaforický význam.

Výše popsané aspekty kvantové mechaniky, které odporují intuici, jsou v protikladu pouze k těm typům lidské intuice, jež jsou podmíněné moderním pojetím vlastního já a okolního světa. Lidé před „Věkem odtržení“ (Age of Separation) na tom ale ještě takto nebyli. Popisy kvantových jevů, jako třeba „vykytovala se na dvou místech současně,“ nebo „nebylo to tam, dokud jste se tam nepodívali,“ či „pro tebe to tam bylo, ale pro mě ne,“ jim možná vůbec paradoxní nepřipadaly.

V jejich očích neexistoval žádný jednoznačně určený rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným, mezi představou a realitou, člověkem a přírodou, mnou a tím ostatním. V míře, v jaké pro ně tyto rozdíly existovaly, chápali lidé jejich přechodnou podstatu zřejmě jako nějakou hru, tvořivou lest. Proto ta původní identita rituálu a reality zmíněná ve druhé kapitole, stejně jako dřívější identita jména a pojmenovávané věci v Původním jazyce.

-pokračování-