Nevím jestli to je tím lesem co je nedaleko, ale ta mlha byla neuvěřitelná. Za chvíli jsem zaparkoval nedaleko obchodu. Bylo za deset šest. Akorát. Prodavačka mne přivítala s usměvem a se slovy: "Tak jsem si myslela, že už nepříjdete". Odvětil jsem jí něco v tom smyslu, že se tak málem skutečně málem stalo, přičemž jsem květinářku pozoroval jak pečlivě začala fikus balit. Aha.... zapomněl jsem vám říci, že to nebyl žádný "skrček". Na výšku měřil bezmála dva metry. Prodavačka nejdřív zabalila spodek, prý aby se mi nevysypala hlína. Ve chvíli kdy se pustila do horní části, chumlaje do mnoha papírů listy květiny, začala vyzvídat. Prý jak to mám daleko domů. Svěřil jsem se, že asi kilometr. Ve chvíli, kdy na mne vrhla poměrně zdešený pohled jsem kápl božskou.
"No, ale mám tady auto". "Dodávku?" "Ne, takové normální obyčejné auto". Smích..... "Tak to jsem zvědavá jak to do toho auta budete strkat." "Já taky. Celou dobu nad tím přemýšlím", odtušil jsem. A tím náš dialog skončil. Prodavačka se se mnou rozloučila ve dveřích a já jsem držící květináč s dvoumetovým fikusem nad hlavou vypochodoval do mlhy, která mezi tím ještě zhoustla. Bezděčně jsem si vzpomněl na Jiřinku Bohdalovou a Rákosnčka..... Ano byla tak hustá, že by se dala krájet. A pak se to stalo..... Ve chvíli kdy jsem byl nejvíce zahloubán do svých myšlenek jsem těsně před sebou uslyšel vykřík.
"Ježiši Marjá já jsem se vás lekla člověče!!!" V mlze jsem se málem srazil s postarší paní, která se zničeho nic z vynořila z mlhy nějaké dva metry přede mnou. Opáčil jsem s mírně provilým úsměvem: "Mne ne, to asi té kytky, že?" Na to se mi dostalo pokárání: "Pane! To je nápad chodit s takovou kytkou v takové mlze po sídlišti!" Raději jsem už nic neříkal. Když jsem přišel k autu zjistil jsem, že prodavačka měla k mé smůle pravdu......
Několikrát jsem se snažil kytku nasoukat dovnitř. Asi po dvaceti minutách jsem zjstil, že to tímto způsobem nepůjde. Ale co teď? V květinářství už mají zavřeno a představa, že bych znovu někde po cestě potkal onu postarší paní mi tuto potměšilou myšlenku vyhnala s hlavy zcela. Kilometr se ploužit s fikusem nad hlavou pěšky domů, když bylo vidět sotva na dva metry před sebe, se mi tedy rozhodně také nechtělo. Takže co teď?
Nakonec jsem dostal poměrně dost šílený, ale v dané situaci snad jediný možný nápad. Otevřel jsem boční okénko a fikus prosoukal skrz na skrz autem, takže ho skoro metr ještě koukal z okna na druhé straně. Domů jsem jel skoro prostředkem silnice maje na zřeteli bezpečnost chodců na chodníku a mlhu, ze které by se radoval snad jen "Pes Baskervilský". Domů jsem se doplahočil již v pohodě. Fikus jsem zbavil papírů v předsíni a umístil na předem vybrané místo v obýváku u okna.
Nyní piji svou půlnoční kávu a v klidu si ho prohlížím. "Tak vítej v novém domově brachu." Chvílemi se mi zdá, jakoby se na mne šibalsky usmíval.....
partner Matrix 2001